ANALÝZA DANIELA KOŠTOVALA | V Evropě obzvlášť byly americké prezidentské volby bedlivě sledovány. Většina předních evropských politiků fandila Joe Bidenovi. Byli totiž frustrováni a osobně uraženi přístupem Donalda Trumpa. Ten bez obalu veřejně obnažoval tragickou bezpečnostní a obrannou politiku Evropy, a to navíc pro Evropany šokujícím stylem. Trumpova logika, že Evropané (specificky Německo) Americe dluží peníze za nedostatečné investice do bezpečnosti a obrany, byla zcela mimo chápání a politickou představivost lídrů starého kontinentu. Nyní se většina těší na prezidenta Bidena, protože kandidoval s heslem, že napraví vztahy s evropskými spojenci, které Trump pokazil. Pokud ale někdo čeká změnu amerického přístupu k NATO a Evropanům, hluboce se mýlí. Na přístupu USA se nezmění nic, jen rétorika a styl. Čínská strategická hrozba totiž neustále roste. Klíčoví lidé v zahraničněpolitickém a bezpečnostním týmu Joe Bidena jsou navíc titíž, kteří pracovali na vysokých postech již v Obamově administrativě. Ta jako první oficiálně vyhlásila Čínu za rostoucí strategický problém a stále více kritizovala spojence v NATO.
Hlavní a stále rostoucí výzvou pro USA je Čína
Čína otevřeně deklaruje, že chce v politickém, vojenském a ekonomickém globálním vlivu USA nejen dohnat, ale také předehnat. Nástrojem k velmocenskému prvenství má být koncepce tzv. multipolárního světa, která je beranidlem proti unipolárnímu světu americkému. V tom Číně zatím vyhovuje spolupráce s Ruskem. Oběma zemím jde vedle důležitých ekonomických základů o šíření vlastní unikátní kultury (navazujíce na svou historii) a také o vybudování silných moderních armád. Proto je restrukturalizují a rozvíjí tak, aby byly schopny operovat na podporu jejich regionálních i globálních zájmů. Na rozdíl od Ruska se Číně její plány daří naplňovat. To alarmuje USA a mělo by i Evropany.
Od roku 2004 Čína sama sebe hodnotí jako zemi v nové éře „oživení“ (rejuvenation). Komunistická vláda popisuje vývoj lineárně od získání moci v zemi až po vybudování supervelmoci, která bude minimálně rovna nejsilnějším mocnostem světa a na nich nezávislá. Své vedoucí místo ve světě Peking vidí jako oprávněné a odpovídající historické velikosti čínského národa. Současná éra je spojena s nástupem generálního tajemníka (2003) a prezidenta (2004) Chu Ťin-tchaa a především pak s érou Si Ťin-pchinga (generální tajemník od roku 2012 a prezident od roku 2013).
Nastíněný světový náhled je obsažen v aktuálních dokumentech: „Bílá kniha o čínské vojenské strategii“ z roku 2015 a poslední edici „Bílé knihy o čínské národní obraně v nové éře“ z roku 2019.
Vojenská strategie jasně deklaruje, že čínské strategické zájmy rostou. Ozbrojené síly mají „podepřít vedení komunistické strany a socialistického systému, chránit suverenitu, bezpečnost, rozvojové zájmy a důležité období strategických příležitostí pro rozvoj Číny…“ (II. kapitola, odstavec 4). V tomto ohledu pak oba uvedené dokumenty dávají jasnou směrnici k investicím do armády – nákupu nových zbraňových systémů a rozvoji vědy a výzkumu pro vyvinutí nových zbraňových systémů potřebných k naplnění vytyčené vojenské strategie. Důsledkem je růst podílu investic do důležitých zbraňových systémů na obranném rozpočtu; mezi lety 2010 až 2017 se zvýšil z 33,2 % na 41,1 % (tabulka 2 v přílohách Bílé knihy). Patrná je logika globálnějších horizontů. To podtrhuje vyhlášení, že prioritou je rozvoj námořnictva a jeho schopnosti projekce síly (dříve byla prioritou pozemní armáda, respektive obrana čínského teritoria).
