Čínská hrozba roste. Kdo čeká změnu amerického přístupu k Evropě a NATO, hluboce se mýlí

 FOTO: Reuters

Daniel Koštoval

18. 11. 2020 • 07:00
ANALÝZA DANIELA KOŠTOVALA | V Evropě obzvlášť byly americké prezidentské volby bedlivě sledovány. Většina předních evropských politiků fandila Joe Bidenovi. Byli totiž frustrováni a osobně uraženi přístupem Donalda Trumpa. Ten bez obalu veřejně obnažoval tragickou bezpečnostní a obrannou politiku Evropy, a to navíc pro Evropany šokujícím stylem. Trumpova logika, že Evropané (specificky Německo) Americe dluží peníze za nedostatečné investice do bezpečnosti a obrany, byla zcela mimo chápání a politickou představivost lídrů starého kontinentu. Nyní se většina těší na prezidenta Bidena, protože kandidoval s heslem, že napraví vztahy s evropskými spojenci, které Trump pokazil. Pokud ale někdo čeká změnu amerického přístupu k NATO a Evropanům, hluboce se mýlí. Na přístupu USA se nezmění nic, jen rétorika a styl. Čínská strategická hrozba totiž neustále roste. Klíčoví lidé v zahraničněpolitickém a bezpečnostním týmu Joe Bidena jsou navíc titíž, kteří pracovali na vysokých postech již v Obamově administrativě. Ta jako první oficiálně vyhlásila Čínu za rostoucí strategický problém a stále více kritizovala spojence v NATO.    

Hlavní a stále rostoucí výzvou pro USA je Čína

Čína otevřeně deklaruje, že chce v politickém, vojenském a ekonomickém globálním vlivu USA nejen dohnat, ale také předehnat. Nástrojem k velmocenskému prvenství má být koncepce tzv. multipolárního světa, která je beranidlem proti unipolárnímu světu americkému. V tom Číně zatím vyhovuje spolupráce s Ruskem. Oběma zemím jde vedle důležitých ekonomických základů o šíření vlastní unikátní kultury (navazujíce na svou historii) a také o vybudování silných moderních armád. Proto je restrukturalizují a rozvíjí tak, aby byly schopny operovat na podporu jejich regionálních i globálních zájmů. Na rozdíl od Ruska se Číně její plány daří naplňovat. To alarmuje USA a mělo by i Evropany.

Od roku 2004 Čína sama sebe hodnotí jako zemi v nové éře „oživení“ (rejuvenation). Komunistická vláda popisuje vývoj lineárně od získání moci v zemi až po vybudování supervelmoci, která bude minimálně rovna nejsilnějším mocnostem světa a na nich nezávislá. Své vedoucí místo ve světě Peking vidí jako oprávněné a odpovídající historické velikosti čínského národa. Současná éra je spojena s nástupem generálního tajemníka (2003) a prezidenta (2004) Chu Ťin-tchaa a především pak s érou Si Ťin-pchinga (generální tajemník od roku 2012 a prezident od roku 2013).

Nastíněný světový náhled je obsažen v aktuálních dokumentech: „Bílá kniha o čínské vojenské strategii“ z roku 2015 a poslední edici „Bílé knihy o čínské národní obraně v nové éře“ z roku 2019.

Vojenská strategie jasně deklaruje, že čínské strategické zájmy rostou. Ozbrojené síly mají „podepřít vedení komunistické strany a socialistického systému, chránit suverenitu, bezpečnost, rozvojové zájmy a důležité období strategických příležitostí pro rozvoj Číny…“ (II. kapitola, odstavec 4). V tomto ohledu pak oba uvedené dokumenty dávají jasnou směrnici k investicím do armády – nákupu nových zbraňových systémů a rozvoji vědy a výzkumu pro vyvinutí nových zbraňových systémů potřebných k naplnění vytyčené vojenské strategie. Důsledkem je růst podílu investic do důležitých zbraňových systémů na obranném rozpočtu; mezi lety 2010 až 2017 se zvýšil z 33,2 % na 41,1 % (tabulka 2 v přílohách Bílé knihy). Patrná je logika globálnějších horizontů. To podtrhuje vyhlášení, že prioritou je rozvoj námořnictva a jeho schopnosti projekce síly (dříve byla prioritou pozemní armáda, respektive obrana čínského teritoria).

Bílá kniha o národní obraně z roku 2019 explicitně hovoří o tom, že hlavní protivník jsou USA a v návaznosti NATO s rozmísťováním jednotek ve střední a východní Evropě, častými cvičeními a rozšiřováním o nové členy. Je konstatováno zvyšující se strategické a vojenské soupeření. Oproti Bílé knize o vojenské strategii z roku 2015 je v dokumentu z loňského roku patrný posun ve smyslu zostřování situace v bezpečnostním prostředí.

Situaci ovšem zostřuje především Čína, která se snaží vytvářet z moří obklopujících její území své vnitřní teritoriální vody budováním umělých ostrovů. Další metou je Tchaj-wan – v říjnu letošního roku se v médiích objevily záběry simulace vojenské ostrovní invaze, které prezident Si Ťin-pching doprovodil výzvou armádě, aby byla připravena na válku.   

Pro čínské supervelmocenské ambice je klíčové námořnictvo s globálními schopnostmi. Pro ně Peking nutně potřebuje vybudovat síť zahraničních námořních základen. Prioritním směrem je přístup na Blízký východ. To potvrzují aktuální čínsko-íránská jednání o uzavření dlouhodobého strategického partnerství na základě ekonomicko-vojenské spolupráce. 

Ve hře je i vojenská aliance Ruska a Číny, kdy první v pořadí chce přežít jako velmoc a druhému se spojenectví hodí k rozvinutí supervelmocenské pozice. Na rozdíl od Moskvy je ale Peking schopný budovat ekonomiku, která obsahuje každý aspekt (technologicky, byznysově), jenž mají ekonomiky USA a EU. V některých případech, jako jsou např. 5G sítě, čínský Huawei dokonce západní konkurenty momentálně technologicky převyšuje (díky státní podpoře). Obě země v důsledku svých ambicí vedou vůči USA a evropským zemím informační a dezinformační operace. Situace došla tak daleko, že Evropská rada před několika měsíci uvalila historicky první sankce za kybernetické útoky na šest jedinců a tři subjekty pocházející z Ruska, Severní Koreje a Číny.

Lidský a ekonomický potenciál vytváří z Číny globálního strategického vyzývatele euroatlantického společenství, který se otevřeně soustředí na jejího lídra – USA. Hloubku a váhu čínské výzvy v září ve Financial Times pojmenoval Alex Younger, právě zkončivší šéf britské zpravodajské služby MI6. Navíc Čína není omezována žádnými dohodami ohledně strategických jaderných zbraní – na rozdíl od Spojených států, které jsou stále vázány smlouvami s Ruskem.

Reakce USA na rostoucí čínskou výzvu

Mezi republikány a demokraty v USA nepanují ohledně hodnocení vývoje v mezinárodních vztazích a okamžitých i strategických hrozbách a výzvách rozpory. Z letošní zprávy Pentagonu pro Kongres vyplývá, že Čína má již více lodí než USA a schopnosti čínského námořnictva rostou velmi rychle. Spojené státy si zatím udržují technologickou převahu a převahu v těžkých lodích – především v těch letadlových. Čínská schopnost rozvoje je však hodnocena jako neustále se zrychlující, čímž překonává i USA (o Evropanech nemluvě). Peking plánuje postavit v příštích deseti letech minimálně 6 letadlových lodí.

Národní bezpečnostní strategie republikána a realisty Donalda Trumpa z roku 2017 přitvrdila v rétorice vůči Číně, což odpovídá deklarovaným ambicím ve vojenské strategii z roku 2015 i konkrétním krokům. Ještě jako prezidentský kandidát Trump poukazoval na skutečnost, že oproti roku 1991 mají Spojené státy o 700 tisíc osob v armádě méně; námořnictvo má skoro o polovinu méně lodí a letectvo je o 1/3 menší. Trump tehdejšího prezidenta Obamu nekritizoval za orientaci na čínskou výzvu, ale za nedostatečné investování do obranných schopností ve světle této výzvy.

Národní bezpečnostní strategie prezidenta Trumpa vykazuje jednoznačně kontinuitu s dokumentem demokrata a liberála Baracka Obamy z roku 2015. Ten reagoval na změny v chování Číny, ale mírněji než Donald Trump, protože zlom v čínské verbální a následně praktické agresivitě nastal až v roce 2015, tedy koncem jeho druhého mandátu. Už Obamova administrativa však v národní bezpečnostní strategii z roku 2015 hovořila o přeorientování se více na Asii a Pacifik, Evropa byla až na dalším místě. Již tehdy to pociťovali v praxi ve své každodenní práci všichni evropští diplomaté ve Washingtonu.

Joe Biden byl v Obamově administrativě viceprezidentem. V jeho volebním týmu pro letošní americké prezidentské volby měli oblast zahraniční a bezpečnostní politiky na starost lidé, kteří sloužili na vysokých seniorních postech v Obamově administrativě: Antony Blinken, Jake Sullivan, Avril Haines nebo Julie Smith. Biden také nekritizoval Donalda Trumpa za orientaci na čínskou výzvu, ale za styl, kterým odpuzuje evropské spojence.

Přístup USA k NATO (Evropanům) ve světle čínské výzvy

Obamova i Trumpova administrativa viděla ve spojenectví s Evropany v NATO užitečný přínos pro prosazování svých bezpečnostních zájmů. Ale již za Obamovy éry rostla s chováním a výkonem evropských spojenců nespokojenost. Prezident Trump v tomto ohledu jen pokračoval v prezentování stupňující se nevole a tlaku. Navíc stylem a emocionální intenzitou, na kterou Evropané nebyli od vzniku NATO zvyklí.

Rušit NATO za každou cenu z ideologických důvodů rozhodně nehodlal, nebyl izolacionista ani ideolog. Snažil se mít v Evropanech spojence, ale jen takové, kteří mu skutečně  budou ochotnischopni pomoct s Čínou. Jeho Národní bezpečnostní strategie z roku 2017 hovoří jasně: „USA jsou bezpečnější, když Evropa prosperuje a je stabilní a může pomoci bránit naše sdílené zájmy a ideály“.

Výsledek summitu Severoatlantické aliance v Londýně v podobě shody, že Čína vyžaduje reakci NATO jako celku, byl pro prezidenta Trumpa strategicky důležitý úspěch. Od Evropanů je to však zatím jen příslib, rozhodovat budou činy a jejich hodnocení z americké strany. Psal jsem o tom ZDE.  

Naléhavost rostoucího tlaku USA vůči Evropanům je dána třemi momenty. Američané cítí a vidí, že:

- USA jsou přetíženy, dělají příliš mnoho věcí naráz. To oslabuje jejich ekonomiku a nemístně poutá i  jejich vojenské zdroje.

- Dominance USA se zmenšuje, jsou předmětem cílené konkurence ze strany primárně Číny a sekundárně Ruska za účelem snižování americké moci a vlivu ve světě.

- I USA si z pohledu investic do vojenských schopností vybraly svou mírovou dividendu a nyní čelí tomu, že jaderné odstrašovací síly atrofovaly a velikost ozbrojených sil, počet lodí, letounů atd. se dramaticky ve srovnání s rokem 1990 zmenšila o 25 až 40 %. To samozřejmě odpovídá dramatickému snížení ročních obranných výdajů z úrovně minimálně 6 % HDP na úroveň cca 3,3 % HDP za posledních 30 let. Američané si zároveň uvědomují, že orientace na boj s terorismem dovedla ozbrojené síly ke struktuře a vyzbrojení, které nebudou adekvátní pro reakci na hrozbu ze strany Číny (a Ruska, o kterém Joe Biden a jeho tým mluví daleko více než Trump).

    Joe Biden ve světle rostoucí čínské výzvy bude od Evropy vyžadovat to samé co Trump. Stejně jako jeho předchůdce si ani Biden nebude moci dovolit luxus poskytovat službu obrany spojencům, kteří, ač bohatí, sami do své obrany příliš neinvestují. USA budou potřebovat každý dolar, aby dokázaly čelit po globální moci bažícímu ideologickému protivníkovi v podobě komunistické Číny. Budou potřebovat každého spojence, který jim dokáže pomoci – každý voják, každá loď a každé letadlo na obranu euroatlantického prostoru se bude počítat. O narůstajícím potenciálu globálního konfliktu informovalo před dvěma týdny ve své výroční zprávě i Vojenské zpravodajství.    

    Budoucnost NATO leží v rukách Evropanů

    Základem pro existenci NATO je shoda mezi Spojenými státy a Evropou na bezpečnostních hrozbách a jejich řešení včetně investic do vojenských schopností. Nepsanou, ale prakticky platnou, veličinou je existence vzájemně výhodných a vzájemně posilujících ekonomických vztahů. 

    Dnes jsme však jinde než v roce 1949 při vzniku NATO. Američané a Evropané v současné době nesdílí zcela totožné hodnocení hrozeb. Rozdíl je minimálně ve vnímání jejich intenzity. Nepanuje jednoznačná shoda, kam by se mělo napřít společné alianční úsilí a jaké by měly být učiněny konkrétní kroky. Evropané jsou spíše pro diplomacii, kompromis a koexistenci, Američané chtějí hrozbám a výzvám čelit zpříma a v případě nutnosti i vojenskou silou.

    Pro USA jde jednoznačně o Čínu. Pro méně globálně zaměřené Evropany představuje větší hrozbu Rusko, Čína je stále vnímána spíše jako příležitost (navzdory čínskému chování od roku 2015). Tomu odpovídá výsledek posledního summitu NATO v Londýně – přinesl politickou shodu na formulaci, že Čína je příležitostí i výzvou, která vyžaduje reakci NATO jako celku. Slovo „příležitost“ reprezentuje názor řady evropských států.  

    Evropané mají budoucnost transatlantické vazby ve svých rukách. V oblasti bezpečnostně-obranné jde o míru odhodlání investovat do obranných schopností a ve vůli konat. V ekonomické oblasti půjde o přístup k dohodě USA-EU. Nevůle a nízký výkon Evropanů v porovnání s realitou vnějšího světa a vývoje hrozeb povedou USA ke stále samostatnějšímu postupu. Spojené státy neplánují izolacionistickou politiku vůči Evropě, nebudou-li však vidět v Evropanech přínos, půjdou svou vlastní cestou. Z pohledu USA to nebude možnost volby, ale nutnost. V takovém případě se Američané budou orientovat na výběrové bilaterální vztahy s jednotlivými pro-atlantickými evropskými státy jako např. Polsko či Velká Británie. Tím dojde k různé úrovni zajištění bezpečnosti v Evropě.

    Česká republika nemá žádný „plán B“ pro případ praktického zániku NATO. Severoatlantická aliance je pro ni nejlepší myslitelný způsob zajištění obrany. A také nejlevnější. Přesto neplní své závazky v potřebné míře, nehodlá dostatečně investovat do své (a potažmo alianční) obrany a nehodlá dodržet přijatý závazek minimálních investic od roku 2024 v podobě 2 % HDP. Česko v tuto chvíli dělá prakticky vše pro to, aby USA ztratily zájem na spolupráci s Evropu. Takových Evropanů je dnes v NATO většina včetně Německa. A nemylme se, naše debata o obranném rozpočtu na příští rok, kdy KSČM chce škrtnout 10 miliard korun z vládního návrhu na obranu (více než 10 %), je všemi bedlivě sledována.

    Pokud zanikne NATO, dostane se Česko do nevýhodné geopolitické situace, jako bylo v období mezi dvěma světovými válkami Československo – to ovšem s výrazně větším zápalem a schopnostmi k obraně. A bez představy, jaká má být role Čechů ve světě, tedy jaký obsah má dnes česká otázka, kterou vznášel T. G. Masaryk.

    Podrobnější rozbor euroatlantických vztahů od Daniela Koštovala si můžete přečíst v jeho čerstvě publikované studii.

    SDÍLET