Co je poslední obranou před progresivistickou destrukcí? Ústava a občanské svobody

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Co brání černou lesbu i bílého heterosexuála před diskriminací? Ústavou zaručená základní práva a svobody. Co je cílem mnoha radikálů všech barev? Destrukce západních hodnot – morálky, práva a kritického myšlení. Musíme je bránit. Nejsou tu jen pro nás, ale pro všechny obyvatele planety Země.

Otroctví bylo zrušeno díky západní civilizaci a židovsko-křesťanské morálce. Postulát, že před tváří Boží jsou si všichni lidé rovni a rodí se svobodní, je pevnou součástí naší kulturní identity. V jiných částech světa přinutila vládce k rušení onoho prastarého hanebného institutu jen dominance Západu. Přičemž jako první osvobodilo otroky Britské impérium, kde už v raném středověku vznikla Magna charta (Velká charta práv) a je i kolébkou moderního právního státu.

Zlaté pravidlo „nečiň jiným, co nechceš, aby činili oni tobě“, znaly i jiné kultury. Spolu s maximou „miluj bližního svého jako sebe sama“ tyto zásady přešly do humanismu a tvoří ducha moderní Listiny základních práv a svobod, jejíž literou je římské pojetí práva coby nadosobních pravidel platných pro všechny a logickou stavbu tvoří antická filosofie s jejím darem kritického myšlení. Jenže pro někoho je dnes definice občanských svobod příliš „bílá“ a „rasistická“.

Abraham Lincoln a Martin Luther King, tedy zřejmě největší americký prezident a nejvýznamnější bojovník za lidská práva, neusilovali o nic jiného, než aby se „papírové“ záruky rovnosti všech lidí staly realitou. Když John F. Kennedy posílal národní gardu do jižanských škol, aby zajistil vzdělání černým dětem, zasahoval tím do pravomocí států, ale naplňoval jiný ústavní princip – občanské svobody. Co tím chci říct? Že náš problém nikdy nebyl v tom, že bychom nevěděli, co je správné. Ale že jsme se ne vždy podle toho chovali.

Dnes se nám může zdát neuvěřitelné, že otroctví existovalo ještě mnoho století poté, co křesťané „ovládli svět“. Že v USA, nejsilnější moderní demokracii, se domorodí obyvatelé a Afroameričané dlouho netěšili stejným ústavním právům, jako bílí. Že ženy na Západě získaly volební právo až ve 20. století. Ale nemylme se. Nešlo o „chybu v systému“ svědčící o selhání našich kulturních a civilizačních hodnot, ale o nedokonalost lidí.

Křesťanský konzervativec se nesnaží udržet nějaký „zkostnatělý“ a „nespravedlivý“ starý režim, nemravný status quo. Naopak, touží po ideálu. Zlo je pro něj důsledkem toho, že se člověk odchýlil od svých slibů, neřídil se přikázáními a nechce se svých zlozvyků, špatností a zlořádů vzdát. Je třeba neustále znovu a znovu vracet do lidského světa řád, obnovovat rovnováhu a nastolovat mír. Tento proces nikdy neskončí, neboť dokud bude člověk člověkem, bude opakovaně selhávat.

„Konzerva“, nebo vizionář?

Křesťanský konzervativec tedy není někdo, kdo „konzervuje“ daný stav, ale kdo uchovává a brání hodnoty, v něž věří a znovu a znovu je interpretuje. Ve skutečnosti je vizionářem, který není a nikdy ani nemůže být spokojen s tím, jak společnost právě vypadá, protože ideálu nelze nikdy zcela dosáhnout, lze se mu jen blížit. Nebo – a to je v dějinách bohužel časté – vracet se ke správnému kursu poté, co jsme se od něj vzdálili.

Liberál vychází ze stejných civilizačních a kulturních hodnot, ale věří v setrvalý „pokrok“. Je přesvědčen, že společnost se posunuje lineárně kupředu, je třeba ji neustále vylepšovat, překonávat staré a nahrazovat je novým. Obě tato pojetí mohou působit komplementárně, vzájemně se obohacovat a společně činit svět lepším. Nicméně rozdíl v přístupu mezi konzervativci a liberály způsobil, že mnozí ztratili „hodnotovou kotvu“. Z klasických liberálů se stali „progresivisté“.

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Proč si progresivisté řežou větev sami pod sebou?
  • A jak se snaží původní význam občanských svobod otupit?
sinfin.digital