Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Demokracie musí lidi bavit. Jinak si pro sebe urvou moc autoritáři. Knihovna Ondřeje Féra

Demokracie musí lidi bavit. Jinak si pro sebe urvou moc autoritáři. Knihovna Ondřeje Féra

Absolutní moc dokáže svého nositele absolutně zničit, píše Michael Grant ve svých Dvanácti cézarech. Korumpuje ale i moc omezená. Výsledkem je dokolečka se opakující koloběh: nadějný politik se ujímá moci a čím déle ji drží, tím horší jeho vláda je. Existuje několik výjimek. Otázka zní, zda je z nich možné vyvodit obecné pravidlo, které by koloběh úpadku vlád zastavilo.

Grant popsal životopisy prvních dvanácti římských samovládců od Caesara po Domitiana z nezvyklého úhlu. Zaměřil se na to, jak jejich vláda během svého trvání postupně upadala a jak byla doprovázena rozpadem osobností, které držely moc. Přesvědčivě popsal, že absolutní moc se mění z afrodisiaka v rakovinu ducha. Nachází jen dva případy, kdy k tomuto rozkladu nedošlo: Před jeho soudem obstál Octavianus a Vespasianus. Jen v případě druhého jmenovaného Grant na základě širokého studia obhajitelně argumentuje, že se jeho vláda s trváním dokonce zlepšovala. Dvouletá vláda Titova (79–81) byla podle Granta „příliš krátká, než aby stačila začít být špatná“.

Caesara umořila velikost úkolů, které si sám naložil na záda. Byl vizionářským workoholikem, schopným současně diktovat sedm dopisů. Reformy, které provedl, v některých případech přetrvaly až do dnešního dne. Gaius Julius Caesar (100–44 před naším letopočtem) ale při své honbě za dokončením obrovského díla přestal brát ohledy – a tato bezohlednost, projevující se v podstatě malichernými ústrky, ho také stála život.

Císař Tiberius byl zase prvním vládcem, který dobrovolně odešel z centra moci a řídil říši z ústraní; nikoliv špatně, přesto ho týrala nenávist, sebepodcenění a touha po tom, aby ho lidé uznávali. Byl starý, unavený a přesto vládl – často prostřednictvím mocných oblíbenců, kteří výměnou za podíl na moci dělali špinavou práci, aby nakonec byli odstraněni a všechno zlé na ně bylo sváděno. Pokud se říká, že Tiberius byl předobrazem moderních diktátorů, kteří svoje skutky nakonec svedou na jejich vykonavatele, nejspíš na tom něco bude.

Grant říká, že moc v lidech dříve nebo později (ale vždycky) uvolní skrývané charakterové vlastnosti. Mohou být stejně tak dobré jako špatné, většinou ale bývají špatné, protože proč by člověk skrýval, co je v něm dobré? Takových případů je opravdu málo, třeba francouzský král Jindřich Třetí (1574–1589) byl nucen svou přirozenou dobrotu a tolerantnost v časech fanatických náboženských válek skrývat. Mimochodem mu to nebylo mnoho platné, byl zavražděn a do dějin ještě vstoupil jako slaboch.

První roky vlády i těch nejhorších panovníků a vladařů bývají dobré. Nero (54–68) je v dějinách zapsaný jako tyran, přesto v prvních letech vládl výtečně a Řím ústy svých senátorů dokonce vyslovil přání přejmenovat se na Neropolis. Caligula (37–41) až do onemocnění meningitidou vládl přímo skvěle.

Hodnocení začátků vlády je ovšem ošidné. Změna vlády se podobá výměně unaveného spřežení. Místo utahaného klopýtání najednou vidíme razantní rozběh. Je vlastně jedno, kam se běží, hlavně že to je rychle. Dynamika má v politice obrovskou přitažlivost – kdo nevěří, nechť se podívá na první měsíce Hitlerovy vlády nad Německem nebo na Babišovy cesty do každého koutu Česka (tím samozřejmě nechci srovnávat Hitlera s Babišem).

Jediný Vespasianus (69–79) je pro Granta císařem, jehož vláda nejen že se v čase nezhoršovala, ale dokonce ji lze prohlásit ke konci za lepší než na začátku. Uvádí dva důvody. Na prvním místě Vespasianovo osobnostní založení, které bylo nesobecké, založené na vědomí povinnosti k celku. Za druhé pak fakt, že Vespasianus měl dospělého syna, který zaručoval kontinuitu a přitom byl jak schopný, tak také loajální.

Je zajímavé, že si důležitost kontinuity uvědomovali už Vespasianovi současníci. Stoletý vrchol antického Říma je spojený se skutečností, že všichni velcí císařové té doby od Nervy (96–98) po Marca Aurelia (161–180) jmenovali a adoptovali svoje spoluvládce a následníky. Vznikla tak řada pozoruhodně úspěšných panovníků, jejichž jména patrně bude znát i člověk, který místo dějepisu hrál piškvorky: Nerva, Traianus, Hadrianus, Antoninus Pius, Marcus Aurelius. Tento „filozof na trůnu“ řadu ukončil. Jeho nástupcem se stal jeho syn Commodus, který za třináct let vlády zničil vše, co předchůdci vybudovali. Jeho vláda znamená začátek konce Říma. Idea kontinuity a stability se udržela i ve středověku: „mladší krále“ dávali korunovat ve Francii i v Anglii, v Německu i v Uhrách během jejich období rozkvětu.

Jenže! Dobrá kontinuita vyžaduje určité osobnostní kvality. Pokud nejsou přítomny, místo stability přichází boj o moc a anarchie. Originální moderní demokracie, tedy především ta britská, našla efektivní řešení v kultivovaném střídání politických elit při zachování chodu aparátu, to vše zaštítěné autoritou ústavního monarchy coby zosobnění kontinuity v symbolické rovině.

V demokraciích bez tradice je střídání elit problém. Dobře se o tom můžeme přesvědčit v domácích podmínkách. Každé volby znamenají především to, že se státní správou prožene tlaková vlna, která za sebou nechá absolutní spoušť. Zatím se nepovedlo přijít na způsob, jak tomu zabránit, výsledkem každopádně je postupné snižování efektivity státní správy.

Je zajímavé, že snaha zachovat stabilitu a efektivitu systému se táhne dějinami lidstva od té doby, co si lidé uvědomili, že existuje něco jako politika, politici a politické koncepce. Zdá se, že nejblíže k dosažení ideálu se dostaly anglosaské demokracie. Tu americkou nyní úspěšně rozebírá na prvočinitele Donald Trump, podle Grantovy definice člověk s neodpovídající osobnostní výbavou.

Globálně se demokracie ve své podobě vycházející z řeckořímské tradice nachází v dusivém útlumu. Západní svět osidluje specifický druh politiků, kteří se při zachování formy snaží o autoritářskou vládu. Otázkou zůstává, jestli ještě existuje moc, která by dokázala tento trend zvrátit. Naději mnoho není. Demokracie je ve své praktické podobě unavená a stará, bez dynamiky.

Změnu by mohly nabízet koncepty oživení demokracie, třeba ten, který prosazuje a dobře promýšlí Luca Belgiorno. Ten tvrdí, že je nezbytné vrátit lidem do rukou demokratické nástroje, které si uzurpují „tradiční demokraté“ stejnou měrou jako moderní autoritáři. V zemi, která prožila čtyřicet let totality maskované jako „vláda lidu“ to zřejmě nebude populární názor, ale čím víc rozhodovacích pravomocí budou mít přímo lidé, tím víc je bude demokracie „bavit.“ Pokud je nezačne bavit, nebudou se jí zabývat. Něco podobného se stalo už v Římě (a nejen tam, samozřejmě). Řím měl ovšem to štěstí, že se v pravou chvíli dočkal svého Caesara. V domácích podmínkách nikoho takového nevidět, neslyšet.

Jinak řečeno, pokud to s naší demokracií dopadne špatně, neměli bychom počítat s tím, že si budeme moct říct, že by to mohlo být ještě horší a že to nakonec všechno ještě dobře dopadlo. To je perspektiva, která je vcelku dobrým důvodem pročíst si třeba právě Belgiornovy eseje a jen tak si o nich zapřemýšlet.

 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232