Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Demokracie musí lidi bavit. Jinak si pro sebe urvou moc autoritáři. Knihovna Ondřeje Féra

Demokracie musí lidi bavit. Jinak si pro sebe urvou moc autoritáři. Knihovna Ondřeje Féra

Absolutní moc dokáže svého nositele absolutně zničit, píše Michael Grant ve svých Dvanácti cézarech. Korumpuje ale i moc omezená. Výsledkem je dokolečka se opakující koloběh: nadějný politik se ujímá moci a čím déle ji drží, tím horší jeho vláda je. Existuje několik výjimek. Otázka zní, zda je z nich možné vyvodit obecné pravidlo, které by koloběh úpadku vlád zastavilo.

Grant popsal životopisy prvních dvanácti římských samovládců od Caesara po Domitiana z nezvyklého úhlu. Zaměřil se na to, jak jejich vláda během svého trvání postupně upadala a jak byla doprovázena rozpadem osobností, které držely moc. Přesvědčivě popsal, že absolutní moc se mění z afrodisiaka v rakovinu ducha. Nachází jen dva případy, kdy k tomuto rozkladu nedošlo: Před jeho soudem obstál Octavianus a Vespasianus. Jen v případě druhého jmenovaného Grant na základě širokého studia obhajitelně argumentuje, že se jeho vláda s trváním dokonce zlepšovala. Dvouletá vláda Titova (79–81) byla podle Granta „příliš krátká, než aby stačila začít být špatná“.

Caesara umořila velikost úkolů, které si sám naložil na záda. Byl vizionářským workoholikem, schopným současně diktovat sedm dopisů. Reformy, které provedl, v některých případech přetrvaly až do dnešního dne. Gaius Julius Caesar (100–44 před naším letopočtem) ale při své honbě za dokončením obrovského díla přestal brát ohledy – a tato bezohlednost, projevující se v podstatě malichernými ústrky, ho také stála život.

Císař Tiberius byl zase prvním vládcem, který dobrovolně odešel z centra moci a řídil říši z ústraní; nikoliv špatně, přesto ho týrala nenávist, sebepodcenění a touha po tom, aby ho lidé uznávali. Byl starý, unavený a přesto vládl – často prostřednictvím mocných oblíbenců, kteří výměnou za podíl na moci dělali špinavou práci, aby nakonec byli odstraněni a všechno zlé na ně bylo sváděno. Pokud se říká, že Tiberius byl předobrazem moderních diktátorů, kteří svoje skutky nakonec svedou na jejich vykonavatele, nejspíš na tom něco bude.

Grant říká, že moc v lidech dříve nebo později (ale vždycky) uvolní skrývané charakterové vlastnosti. Mohou být stejně tak dobré jako špatné, většinou ale bývají špatné, protože proč by člověk skrýval, co je v něm dobré? Takových případů je opravdu málo, třeba francouzský král Jindřich Třetí (1574–1589) byl nucen svou přirozenou dobrotu a tolerantnost v časech fanatických náboženských válek skrývat. Mimochodem mu to nebylo mnoho platné, byl zavražděn a do dějin ještě vstoupil jako slaboch.

První roky vlády i těch nejhorších panovníků a vladařů bývají dobré. Nero (54–68) je v dějinách zapsaný jako tyran, přesto v prvních letech vládl výtečně a Řím ústy svých senátorů dokonce vyslovil přání přejmenovat se na Neropolis. Caligula (37–41) až do onemocnění meningitidou vládl přímo skvěle.

Hodnocení začátků vlády je ovšem ošidné. Změna vlády se podobá výměně unaveného spřežení. Místo utahaného klopýtání najednou vidíme razantní rozběh. Je vlastně jedno, kam se běží, hlavně že to je rychle. Dynamika má v politice obrovskou přitažlivost – kdo nevěří, nechť se podívá na první měsíce Hitlerovy vlády nad Německem nebo na Babišovy cesty do každého koutu Česka (tím samozřejmě nechci srovnávat Hitlera s Babišem).

Jediný Vespasianus (69–79) je pro Granta císařem, jehož vláda nejen že se v čase nezhoršovala, ale dokonce ji lze prohlásit ke konci za lepší než na začátku. Uvádí dva důvody. Na prvním místě Vespasianovo osobnostní založení, které bylo nesobecké, založené na vědomí povinnosti k celku. Za druhé pak fakt, že Vespasianus měl dospělého syna, který zaručoval kontinuitu a přitom byl jak schopný, tak také loajální.

Je zajímavé, že si důležitost kontinuity uvědomovali už Vespasianovi současníci. Stoletý vrchol antického Říma je spojený se skutečností, že všichni velcí císařové té doby od Nervy (96–98) po Marca Aurelia (161–180) jmenovali a adoptovali svoje spoluvládce a následníky. Vznikla tak řada pozoruhodně úspěšných panovníků, jejichž jména patrně bude znát i člověk, který místo dějepisu hrál piškvorky: Nerva, Traianus, Hadrianus, Antoninus Pius, Marcus Aurelius. Tento „filozof na trůnu“ řadu ukončil. Jeho nástupcem se stal jeho syn Commodus, který za třináct let vlády zničil vše, co předchůdci vybudovali. Jeho vláda znamená začátek konce Říma. Idea kontinuity a stability se udržela i ve středověku: „mladší krále“ dávali korunovat ve Francii i v Anglii, v Německu i v Uhrách během jejich období rozkvětu.

Jenže! Dobrá kontinuita vyžaduje určité osobnostní kvality. Pokud nejsou přítomny, místo stability přichází boj o moc a anarchie. Originální moderní demokracie, tedy především ta britská, našla efektivní řešení v kultivovaném střídání politických elit při zachování chodu aparátu, to vše zaštítěné autoritou ústavního monarchy coby zosobnění kontinuity v symbolické rovině.

V demokraciích bez tradice je střídání elit problém. Dobře se o tom můžeme přesvědčit v domácích podmínkách. Každé volby znamenají především to, že se státní správou prožene tlaková vlna, která za sebou nechá absolutní spoušť. Zatím se nepovedlo přijít na způsob, jak tomu zabránit, výsledkem každopádně je postupné snižování efektivity státní správy.

Je zajímavé, že snaha zachovat stabilitu a efektivitu systému se táhne dějinami lidstva od té doby, co si lidé uvědomili, že existuje něco jako politika, politici a politické koncepce. Zdá se, že nejblíže k dosažení ideálu se dostaly anglosaské demokracie. Tu americkou nyní úspěšně rozebírá na prvočinitele Donald Trump, podle Grantovy definice člověk s neodpovídající osobnostní výbavou.

Globálně se demokracie ve své podobě vycházející z řeckořímské tradice nachází v dusivém útlumu. Západní svět osidluje specifický druh politiků, kteří se při zachování formy snaží o autoritářskou vládu. Otázkou zůstává, jestli ještě existuje moc, která by dokázala tento trend zvrátit. Naději mnoho není. Demokracie je ve své praktické podobě unavená a stará, bez dynamiky.

Změnu by mohly nabízet koncepty oživení demokracie, třeba ten, který prosazuje a dobře promýšlí Luca Belgiorno. Ten tvrdí, že je nezbytné vrátit lidem do rukou demokratické nástroje, které si uzurpují „tradiční demokraté“ stejnou měrou jako moderní autoritáři. V zemi, která prožila čtyřicet let totality maskované jako „vláda lidu“ to zřejmě nebude populární názor, ale čím víc rozhodovacích pravomocí budou mít přímo lidé, tím víc je bude demokracie „bavit.“ Pokud je nezačne bavit, nebudou se jí zabývat. Něco podobného se stalo už v Římě (a nejen tam, samozřejmě). Řím měl ovšem to štěstí, že se v pravou chvíli dočkal svého Caesara. V domácích podmínkách nikoho takového nevidět, neslyšet.

Jinak řečeno, pokud to s naší demokracií dopadne špatně, neměli bychom počítat s tím, že si budeme moct říct, že by to mohlo být ještě horší a že to nakonec všechno ještě dobře dopadlo. To je perspektiva, která je vcelku dobrým důvodem pročíst si třeba právě Belgiornovy eseje a jen tak si o nich zapřemýšlet.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Zoufalec týdne: Piráti. Komentář Petra Holce

Ani topení počítačem nebo neschopnost pozvat elektronicky někoho na poslanecký výslech vám o Pirátech neřekne tolik jako projev jejich šéfa Ivana Bartoše na nedělním pirátském happeningu k internetu, jak jinak. Evropský parlament bude 12. září hlasovat o směrnici k autorskému právu, která má mimo jiné omezit internetové pirátství velkých firem jako Google na účet tradičních médií. A Pirátům se to nelíbí.

Jako správní piráti chtějí pirátství se vším všudy, něco jako v Somálsku. „Připravovaná legislativa a zejména její články 11 a 13 představují skutečnou hrozbu. A já bych skutečně nerad sledoval to, jak příběh George Orwella začíná nabírat reálné obrysy, kdy se historie a realita nebude přepisovat, ale z internetu mohou pod různými záminkami mizet informace, které prostě už nikdy běžný člověk nedohledá a o jejichž existenci nebude ani vědět,” řekl Bartoš na akci.

Fakt? Piráti, samozvaní guruové „digitálu“, se hlásí o státní funkce ohledně e-governmentu, zatímco sami shání odborníky na e-government. Prostě Piráti, i když teď kluci oblékli saka. Nejen Bartoš jako by spal v idylických 90. letech, kdy nás web měl osvobodit od všeho zlého. Pamatujete? Informace zdarma potečou jak voda a svět bude najednou lepší, svobodnější a demokratičtější.

Link

Ještě tehdy neexistoval Facebook, Twitter ani Instagram a málokdo tušil, že z nás právě internet vytáhne to nejhorší. Dejte někomu prostor pustit svou fantazii a uděláte Donalda Trumpa prezidentem. Většina z nás předtím pořád žila v reálném světě a virtuální realita patřila do sci-fi. Internet to ale i s pomocí sociálních sítí, z nichž se mezitím stala spíš antisociální černá díra plná falše a narcisismu, dokázal rychle otočit: ze sci-fi dělá stále sofistikovaněji realitu ohrožující nejen naši příčetnost, ale i demokracii.

Osvobozuje nás od svobody a sám se mění v Orwella. Přiznal si to dokonce už i Facebook, cynický pionýr toho všeho, a začal proto sám sebe radši cenzurovat. Což vám mimochodem o závažnosti problému řekne vše, co jste (ne)chtěli vědět. Evropská směrnice samozřejmě internet neomezuje ani necenzuruje, ostatně i v Bruselu se v pracovní době rádi věnují vlastnímu Facebooku, Twitteru nebo Instagramu.

Například Bartošem zmiňovaný článek 11 má tradiční media chránit před pirátstvím firem typu Google, které na webu zobrazují linky na mediální články a umožňují náhled obsahu. Je to obchodní model á la Somálsko: zadarmo si „vypůjčíme“ váš obsah, za který jste zaplatili, a za to shrábneme většinu peněz z reklamy. A vy si přežívejte, jak chcete.

Link

Evropská směrnice chce proto tradiční vydavatele chránit před tímto pirátstvím aspoň tím, že jim umožní účtovat za odkazy nebo náhledy jejich vlastního obsahu poplatek. Vlastně to není nic moc revolučního – nebo aspoň v nepirátské části světa: směrnice v podstatě jen říká, že za zboží někoho jiného máte zaplatit. Všechno všech totiž nakonec nebylo ani v komunismu, což si ovšem většina kluků z Pirátů nepamatuje.Článek

Korunu všemu ale nasadil pirátský kandidát na pražského primátora Zdeněk Hřib. Ten se zasnil a řekl, že nás právě neregulovaný internet „chrání před autoritativními tendencemi ve společnosti”. A sakra! To nikdy neslyšel o Putinových trollech? Nebo o guruovi falešného strachu jménem Tomio Okamura, který se i díky vlastním webovým fake news teď s Piráty pere o titul třetí nejsilnější politické strany?

Ale dost zoufalství. Piráti a zvlášť jejich šéf Bartoš umí rozdat i naději a optimismus. Třeba když se ho server Novinky.cz zeptal, jestli už jsou Piráti zralí na to vést Prahu, kde si čtyři roky trénují politické pirátství. „Taková otázka mi připadá dost vtipná. Když si vzpomenu, s jakými zkušenostmi do vedení města nastoupila Adriana Krnáčová… I tady v poslaneckém klubu, i v rámci strany máme lidi vzdělané a bystré a méně vzdělané a méně bystré. To je normální. Myslím, že jsme kompetentní. Rozumíme financování města,“ odpověděl Bartoš. A jejda!

-1