Demokracie musí lidi bavit. Jinak si pro sebe urvou moc autoritáři. Knihovna Ondřeje Féra

Ondřej Fér

Absolutní moc dokáže svého nositele absolutně zničit, píše Michael Grant ve svých Dvanácti cézarech. Korumpuje ale i moc omezená. Výsledkem je dokolečka se opakující koloběh: nadějný politik se ujímá moci a čím déle ji drží, tím horší jeho vláda je. Existuje několik výjimek. Otázka zní, zda je z nich možné vyvodit obecné pravidlo, které by koloběh úpadku vlád zastavilo.

Grant popsal životopisy prvních dvanácti římských samovládců od Caesara po Domitiana z nezvyklého úhlu. Zaměřil se na to, jak jejich vláda během svého trvání postupně upadala a jak byla doprovázena rozpadem osobností, které držely moc. Přesvědčivě popsal, že absolutní moc se mění z afrodisiaka v rakovinu ducha. Nachází jen dva případy, kdy k tomuto rozkladu nedošlo: Před jeho soudem obstál Octavianus a Vespasianus. Jen v případě druhého jmenovaného Grant na základě širokého studia obhajitelně argumentuje, že se jeho vláda s trváním dokonce zlepšovala. Dvouletá vláda Titova (79–81) byla podle Granta „příliš krátká, než aby stačila začít být špatná“.

Caesara umořila velikost úkolů, které si sám naložil na záda. Byl vizionářským workoholikem, schopným současně diktovat sedm dopisů. Reformy, které provedl, v některých případech přetrvaly až do dnešního dne. Gaius Julius Caesar (100–44 před naším letopočtem) ale při své honbě za dokončením obrovského díla přestal brát ohledy – a tato bezohlednost, projevující se v podstatě malichernými ústrky, ho také stála život.

Incident v divadle řeší policie. „Nechceme, aby se podobné prasárny platily z našich daní,“ napsali aktivisté

sinfin.digital