Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Demokracie musí lidi bavit. Jinak si pro sebe urvou moc autoritáři. Knihovna Ondřeje Féra

Demokracie musí lidi bavit. Jinak si pro sebe urvou moc autoritáři. Knihovna Ondřeje Féra

Absolutní moc dokáže svého nositele absolutně zničit, píše Michael Grant ve svých Dvanácti cézarech. Korumpuje ale i moc omezená. Výsledkem je dokolečka se opakující koloběh: nadějný politik se ujímá moci a čím déle ji drží, tím horší jeho vláda je. Existuje několik výjimek. Otázka zní, zda je z nich možné vyvodit obecné pravidlo, které by koloběh úpadku vlád zastavilo.

Grant popsal životopisy prvních dvanácti římských samovládců od Caesara po Domitiana z nezvyklého úhlu. Zaměřil se na to, jak jejich vláda během svého trvání postupně upadala a jak byla doprovázena rozpadem osobností, které držely moc. Přesvědčivě popsal, že absolutní moc se mění z afrodisiaka v rakovinu ducha. Nachází jen dva případy, kdy k tomuto rozkladu nedošlo: Před jeho soudem obstál Octavianus a Vespasianus. Jen v případě druhého jmenovaného Grant na základě širokého studia obhajitelně argumentuje, že se jeho vláda s trváním dokonce zlepšovala. Dvouletá vláda Titova (79–81) byla podle Granta „příliš krátká, než aby stačila začít být špatná“.

Caesara umořila velikost úkolů, které si sám naložil na záda. Byl vizionářským workoholikem, schopným současně diktovat sedm dopisů. Reformy, které provedl, v některých případech přetrvaly až do dnešního dne. Gaius Julius Caesar (100–44 před naším letopočtem) ale při své honbě za dokončením obrovského díla přestal brát ohledy – a tato bezohlednost, projevující se v podstatě malichernými ústrky, ho také stála život.

Císař Tiberius byl zase prvním vládcem, který dobrovolně odešel z centra moci a řídil říši z ústraní; nikoliv špatně, přesto ho týrala nenávist, sebepodcenění a touha po tom, aby ho lidé uznávali. Byl starý, unavený a přesto vládl – často prostřednictvím mocných oblíbenců, kteří výměnou za podíl na moci dělali špinavou práci, aby nakonec byli odstraněni a všechno zlé na ně bylo sváděno. Pokud se říká, že Tiberius byl předobrazem moderních diktátorů, kteří svoje skutky nakonec svedou na jejich vykonavatele, nejspíš na tom něco bude.

Grant říká, že moc v lidech dříve nebo později (ale vždycky) uvolní skrývané charakterové vlastnosti. Mohou být stejně tak dobré jako špatné, většinou ale bývají špatné, protože proč by člověk skrýval, co je v něm dobré? Takových případů je opravdu málo, třeba francouzský král Jindřich Třetí (1574–1589) byl nucen svou přirozenou dobrotu a tolerantnost v časech fanatických náboženských válek skrývat. Mimochodem mu to nebylo mnoho platné, byl zavražděn a do dějin ještě vstoupil jako slaboch.

První roky vlády i těch nejhorších panovníků a vladařů bývají dobré. Nero (54–68) je v dějinách zapsaný jako tyran, přesto v prvních letech vládl výtečně a Řím ústy svých senátorů dokonce vyslovil přání přejmenovat se na Neropolis. Caligula (37–41) až do onemocnění meningitidou vládl přímo skvěle.

Hodnocení začátků vlády je ovšem ošidné. Změna vlády se podobá výměně unaveného spřežení. Místo utahaného klopýtání najednou vidíme razantní rozběh. Je vlastně jedno, kam se běží, hlavně že to je rychle. Dynamika má v politice obrovskou přitažlivost – kdo nevěří, nechť se podívá na první měsíce Hitlerovy vlády nad Německem nebo na Babišovy cesty do každého koutu Česka (tím samozřejmě nechci srovnávat Hitlera s Babišem).

Jediný Vespasianus (69–79) je pro Granta císařem, jehož vláda nejen že se v čase nezhoršovala, ale dokonce ji lze prohlásit ke konci za lepší než na začátku. Uvádí dva důvody. Na prvním místě Vespasianovo osobnostní založení, které bylo nesobecké, založené na vědomí povinnosti k celku. Za druhé pak fakt, že Vespasianus měl dospělého syna, který zaručoval kontinuitu a přitom byl jak schopný, tak také loajální.

Je zajímavé, že si důležitost kontinuity uvědomovali už Vespasianovi současníci. Stoletý vrchol antického Říma je spojený se skutečností, že všichni velcí císařové té doby od Nervy (96–98) po Marca Aurelia (161–180) jmenovali a adoptovali svoje spoluvládce a následníky. Vznikla tak řada pozoruhodně úspěšných panovníků, jejichž jména patrně bude znát i člověk, který místo dějepisu hrál piškvorky: Nerva, Traianus, Hadrianus, Antoninus Pius, Marcus Aurelius. Tento „filozof na trůnu“ řadu ukončil. Jeho nástupcem se stal jeho syn Commodus, který za třináct let vlády zničil vše, co předchůdci vybudovali. Jeho vláda znamená začátek konce Říma. Idea kontinuity a stability se udržela i ve středověku: „mladší krále“ dávali korunovat ve Francii i v Anglii, v Německu i v Uhrách během jejich období rozkvětu.

Jenže! Dobrá kontinuita vyžaduje určité osobnostní kvality. Pokud nejsou přítomny, místo stability přichází boj o moc a anarchie. Originální moderní demokracie, tedy především ta britská, našla efektivní řešení v kultivovaném střídání politických elit při zachování chodu aparátu, to vše zaštítěné autoritou ústavního monarchy coby zosobnění kontinuity v symbolické rovině.

V demokraciích bez tradice je střídání elit problém. Dobře se o tom můžeme přesvědčit v domácích podmínkách. Každé volby znamenají především to, že se státní správou prožene tlaková vlna, která za sebou nechá absolutní spoušť. Zatím se nepovedlo přijít na způsob, jak tomu zabránit, výsledkem každopádně je postupné snižování efektivity státní správy.

Je zajímavé, že snaha zachovat stabilitu a efektivitu systému se táhne dějinami lidstva od té doby, co si lidé uvědomili, že existuje něco jako politika, politici a politické koncepce. Zdá se, že nejblíže k dosažení ideálu se dostaly anglosaské demokracie. Tu americkou nyní úspěšně rozebírá na prvočinitele Donald Trump, podle Grantovy definice člověk s neodpovídající osobnostní výbavou.

Globálně se demokracie ve své podobě vycházející z řeckořímské tradice nachází v dusivém útlumu. Západní svět osidluje specifický druh politiků, kteří se při zachování formy snaží o autoritářskou vládu. Otázkou zůstává, jestli ještě existuje moc, která by dokázala tento trend zvrátit. Naději mnoho není. Demokracie je ve své praktické podobě unavená a stará, bez dynamiky.

Změnu by mohly nabízet koncepty oživení demokracie, třeba ten, který prosazuje a dobře promýšlí Luca Belgiorno. Ten tvrdí, že je nezbytné vrátit lidem do rukou demokratické nástroje, které si uzurpují „tradiční demokraté“ stejnou měrou jako moderní autoritáři. V zemi, která prožila čtyřicet let totality maskované jako „vláda lidu“ to zřejmě nebude populární názor, ale čím víc rozhodovacích pravomocí budou mít přímo lidé, tím víc je bude demokracie „bavit.“ Pokud je nezačne bavit, nebudou se jí zabývat. Něco podobného se stalo už v Římě (a nejen tam, samozřejmě). Řím měl ovšem to štěstí, že se v pravou chvíli dočkal svého Caesara. V domácích podmínkách nikoho takového nevidět, neslyšet.

Jinak řečeno, pokud to s naší demokracií dopadne špatně, neměli bychom počítat s tím, že si budeme moct říct, že by to mohlo být ještě horší a že to nakonec všechno ještě dobře dopadlo. To je perspektiva, která je vcelku dobrým důvodem pročíst si třeba právě Belgiornovy eseje a jen tak si o nich zapřemýšlet.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744