Demokracie v USA nekončí, nestrašme se apokalyptickými nesmysly

KONZERVATIVNÍ NOVINY | Samozřejmě, není to úplné „no a co“ – ztráta jižanské Georgie zamrzí, Senát se tím pádem dostává do vyrovnaného stavu 50:50, díky čemuž bude mít budoucí viceprezidentka Kamala Harris rozhodující hlas. Jde ale o něco jiného – přestaňme se strašit apokalyptickými nesmysly o tom, jak v USA končí demokracie, nastupuje marxismus a konzervativci budou zavíráni do gulagů.

Takových komentářů je totiž k vidění na (zejména českých) sociálních sítích velmi mnoho. Rád bych všechny vyzval, abychom se nechovali jako ubrečení američtí progresivisté, co chtěli po vítězství Donalda Trumpa před čtyřmi lety emigrovat do Kanady. Neexistoval k tomu žádný důvod tehdy, neexistuje k tomu žádný důvod nyní. Jen je potřeba odhodit emocionální obavy a rozladění a podívat se na celou věc racionálně a pokud možno bez emocí.

Ani demokraté nejsou jednotní

Jak vlastně vypadá politická situace v USA? Republikáni drží většinu guvernérů (27) a státních Kongresů. Konzervativci mají navíc pohodlnou většinu v Nejvyšším soudu, kam byli během Trumpovy éry prosazeni dva konzervativní soudci – v roce 2017 Neil Gorsuch, o rok později Brett Kavanaugh, a v říjnu 2020 – takřka „za pět minut dvanáct“ – ještě soudkyně Amy Coney Barrett. Ve Sněmovně reprezentantů je pak většina Demokratické strany jen těsná (11 hlasů). V americkém Senátu je poměr sil již zmíněných 50:50. Ano, demokraté díky vítězství v Georgii získali onu pověstnou „trifectu“, kdy ovládli jak exekutivu (vládu), tak obě zákonodárné komory Kongresu. Je ale patrné, že tato demokratická „trojnožka“ má přinejmenším obě kongresové nohy poněkud rozviklané.

V čele nové demokratické vlády navíc bude stát prezident Joe Biden. Toho opravdu nemůžeme označit za levicového progresivistu. Však mu také přílišnou středovost a umírněnost vytýkala řada levicových spolustraníků již během loňských primárek. Joe Biden je typický představitel amerického establishmentu, člověk, který strávil v politice téměř půl století a který byl poprvé zvolen do Senátu už v roce 1973. Někdo takový opravdu není typem politika, který by si přál zažehnout ve Spojených státech plameny socialistické revoluce. Pokud by chtěl někdo namítnout, že progresivismus do vlády přinese viceprezidentka Kamala Harris, tak ani na to bych příliš nevsázel. Ta za svojí dosavadní politickou kariéru prokázala spíše vcelku slušnou dávku „názorové flexibility“, než že by byla nějakým křižákem progresivismu. Co ale čistě hypotetická možnost, že by se Joe Biden na stará kolena zbláznil, otočil svým osobním politickým kormidlem prudce vlevo a začal prosazovat radikálně levicovou politiku? Anebo, že by ho k tomu třeba dotlačilo levé křídlo vlastní strany? Ostatně jeho hlavní mediální představitelka, newyorská kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortez, se už dávno před volbami nechala slyšet, že věří, že Bidena po volbách „zatlačí doleva takřka ve všech zásadních otázkách“.

To všechno ale bylo před volbami, kdy se všeobecně předpokládalo (či si to progresivisté a mediální mainstream přáli), že demokraté pohodlně získají nejen prezidentský úřad, ale v rámci „modré tsunami“ nabydou pohodlnou většinu v obou komorách Kongresu. To se ale, až na prezidentské volby, nestalo. Modrá tsunami se nekonala. A nestalo se tak mimo jiné proto, že kandidáti progresivní levice ve volbách většinou propadli. Hesla jako „seberme peníze policii“ (defund police), bezvýhradná podpora hnutí Black Lives Matter nebo koketování s pojmem „socialismus“ u amerických voličů zkrátka nenašly kýženou odezvu. Ostatně stačí vzpomenout na slova umírněné demokratické kongresmanky Abigail Spanberger, která loni v listopadu jen tak tak obhájila svůj mandát. Na následném povolebním zasedání křičela na své stranické kolegy, že jí „řeči o defund police málem stály místo“, nabádala je, aby „už nikdy nepoužívali slovo socialismus“ a varovala, že pokud to demokraté zkusí při volbách 2022 znovu, tak „nás roztrhají na zas*aný kusy“. 

Joe Biden tedy nemá důvod obracet se politicky vlevo hlavně ze tří zásadních důvodů – za prvé proto, že to není jeho osobní přesvědčení. Za druhé proto, že po levicových tématech není v americké společnosti ani zdaleka taková poptávka, jak by se někdy mohlo zdát jen na základě sledování amerických médií, sociálních sítí nebo akademických debat. A za třetí proto, že například v Senátu, kde bude potřebovat doslova každý jeden hlas, je hned několik demokratických politiků, kteří by nebyli zrovna nadšení z progresivistických nebo socialistických návrhů (namátkou uveďme senátora Joa Manchina ze Západní Virginie). Nenechme se ale mýlit – levicové křídlo Demokratické strany bude na Bidena silně tlačit. Zejména mladé, progresivistické političky seskupené v bloku „Squad“ se pokusí své sny o „demokratickém socialismu“ naplnit. Už teď můžeme sledovat, jak někteří levicoví demokraté, povzbuzeni vítězstvím v Georgii, volají například po navýšení počtu soudců Nejvyššího soudu nebo po navýšení počtu států USA. Věřím ale, že Joe Biden jejich tlaku odolá. Jednak proto, že chce a pak také proto, že mu nic moc jiného nezbývá. 

I před Reaganem byl Carter…

Zkusme si na závěr trochu zavěštit budoucnost a odhadnout, co nás tedy čeká. V roce 2024 budou konzervativci ovládat Nejvyšší soud. Dost pravděpodobně také Senát a dost možná i Sněmovnu reprezentantů. Nelze si totiž představit, že by tak těsná (resp. v případě Senátu žádná) demokratická většina přežila „midterm“ volby 2022, která zpravidla končí ztrátami vládní strany. Pokud tedy republikáni vygenerují pro rok 2024 kvalitního kandidáta (kandidátku?), který vyhraje prezidentské volby proti starému a unavenému Bidenovi, bude mít jedinečnou šanci dělat opravdovou konzervativní politiku. Bude mít na své straně obě komory Kongresu, státní sněmovny, guvernéry i Nejvyšší soud. Nevím jak vám, ale mně se to jako černá budoucnost nejeví. Tak se konečně přestaňme strašit. Progresivisté mají neochvějnou víru v to, že budoucnost bude patřit jim, i když k tomu často nemají důvod. Konzervativci naopak často ty důvody mají, ale místo toho propadají sebelítosti. Je potřeba s tím přestat. Americký konzervatismus přežil mnohem horší věci, než jsou čtyři roky Joa Bidena. V sedmdesátých letech položily čtyři roky slabého Jimmyho Cartera základ pro následnou éru Ronalda Reagana a George Bushe staršího. Věřme, že čtyři roky Joea Bidena mohou být stejným základem, který přinese obrození konzervatismu (nejen) ve Spojených státech.

Autor je doktorandem historie na Západočeské univerzitě.

Text vyšel na stránkách Konzervativních novin, zveřejňujeme jej v rámci spolupráce
.
 

Je to o datech, pitomče! Jaký rok čeká Big Tech od USA po Čínu?

Bartoš: Musí přijít deagrofertizace státu. Varianta vlády s ANO je z podstaty nemožná

SDÍLET
sinfin.digital