Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Digitální vzdělávání v Česku kulhá. Kvalitní výuka nehrozí. Komentář Martina Řehořka

Digitální vzdělávání v Česku kulhá. Kvalitní výuka nehrozí. Komentář Martina Řehořka

Nedávno jsem se dočetl ve zprávě o jednání vlády, že Strategie digitálního vzdělávání do roku 2020, která je v půlce svého plánovaného období, zatím úřady naplnily jen z nepatrné části. (Řekl bych spíše, že nenaplnily).

„Během let se popsala spousta papírů, ale málo se udělalo. Máme zpoždění,“ řekl Ivan Pilný, bývalý ministr financí. Ten se stal na ministerstvu školství zmocněncem pro oblast digitálního vzdělávání. Zároveň je i předsedou DigiKoalice, která sdružuje zástupce státních institucí i IT firem. „Ze strategie vypadává málo výsledků, postup je pomalý,“ dodává.

Podle strategie se mají změnit vzdělávací programy s větším důrazem na digitální gramotnost. Školy by měly získat vysokorychlostní připojení a další potřebné podmínky.

(Tolik zpráva z jednání vlády a informace z tisku.)

Strategie se zaměřuje zejména na zavedení rychlého internetu do škol apod. Přitom každá škola nějaké připojení má a podle ČSÚ téměř každá rodina má připojení k internetu. K tomu je potřeba připočítat penetraci mobilních telefonů mezi obyvateli ČR, podle které má prakticky každý občan nějaký mobil. Počet chytrých telefonů využívajících datové služby přitom neustále stoupá. Říkám si, „zda se zde nevymýšlí opět kolo.“

Co tedy vlastně chce dokázat Strategie digitálního vzdělávání? Po řadu předchozích let IT vzdělávání na základních a středních školách totiž představovalo a dosud stále představuje ovládání Microsoft Wordu a Excelu. Pouze ojediněle se lze setkat s výukou programování, přičemž to vždy závisí na konkrétním člověku dané školy. Pokud škola nemá nějakého nadšence, který tomu obětuje zejména svůj vlastní čas, tak žádná výuka programování, resp. kvalitnější IT vzdělávání nehrozí.

Absolventi pak vychází školu bez jakékoliv gramotnosti v oblasti IT. Pokud nějakou mají, tak určitě bez přičinění vzdělávací instituce. Dosáhli ji vlastní aktivitou, používáním výpočetní techniky, mobilních telefonů a přiznejme si to, dosud se nejvíc naučí hraním her.

Ale digitální gramotnost není jenom o znalosti IT, programování a podobných dovedností. Je to zejména schopnost využívat IT služby, které jsou již delší dobu k dispozici. Mezi IT služby tak přirozeně patří například internet banking, neboli ovládání bankovního účtu prostřednictvím aplikace, a to buď na PC nebo chytrým telefonem. Další běžně používanou IT službou jsou e-shopy. Zejména mladá generace zcela propadla nakupování přes internet.

Pokud se podíváme, jaké IT služby nabízí stát, taky najdeme poměrně pestrou nabídku – od služeb eGovernmentu po služby jednotlivých úřadů. Tyto služby ale trpí prakticky zásadním neduhem - nulovým marketinkem, proto nejsou moc využívány.

Pokud tedy strategie digitálního vzdělávání už dva roky přešlapuje na místě, říkám si, proč stát nevyužije jednoduše to, co už dávno má?

Abych byl konkrétní. Zákon o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů stanoví, že „Datovou schránku fyzické osoby zřídí ministerstvo bezplatně na žádost fyzické osobě, která je plně způsobilá k právním úkonům, do 3 pracovních dnů ode dne podání žádosti.“

To tedy znamená, že každému studentovi, který dovršil plnoletosti (18 let), může zřídit datovou schránku fyzické osoby.

První krok k využití hotových a zejména spolehlivých IT služeb, které stát provozuje už od roku 2009! Jednak by tím dosáhl toho, že povede studenty k aktivnímu využívání datových schránek, na druhé straně nabídne studentům něco jiného než jenom Word a Excel. Stát by se měl naopak snažit o to, aby se občané již v raném věku, tedy v době studií, začali seznamovat s IT službami státu.

Datovka by byl jenom začátek. Další krok by bylo využívání služeb systému datových schránek například ke komunikaci se školou. Stačí si uvědomit, že školy jsou z pohledu zákona orgány veřejné moci, takže jakákoliv komunikace mezi studenty a školou je komunikací s orgánem veřejné moci, která je zdarma. Neplatí ani škola ani student. Takže i bez konkrétní potřeby by mohl student jednoduše vyzkoušet komunikaci prostřednictvím datových schránek. Škola může dokonce připravit testovací scénáře pro využívání datových schránek. Nic jí v tom nebrání.

Pokud se někomu zdá, že začínat s digitálním vzděláváním až po dovršení 18. roku je pozdě, i to lze řešit. Datovky jsem uvedl jako jeden z mnoha příkladů. Pro mladší studenty máme k dispozici třeba Czech POINT a spousty jeho služeb. Tak například taková autorizovaná konverze dokumentů je sama o sobě nádherný proces, na kterém by se dalo velice hezky demonstrovat hned několik zásadních procesů z oblasti digitálního vzdělávání.

Nejdřív je potřeba vytvořit elektronický dokument, který lze konvertovat. Dokument, který splňuje požadavky na provedení autorizované konverze. Text bych ponechal zcela na představivosti studenta, to může být jednoduché procvičení psaní třeba i ve Wordu. Dokument ale musí být podepsán elektronickým podpisem (viz §24 zákona č.300/2008 Sb.). To je oblast, které by se mělo věnovat digitální vzdělávání.

Kdo dnes umí používat elektronický podpis? Pořád je to málo lidí. Přitom jsme zde měli řadu let zákon o elektronickém podpisu, dokonce i občanské průkazy s čipem pro uložení certifikátu, ale nikdo to nepoužíval. Chyběla jakákoliv osvěta. A to jsou před námi nové občanské průkazy s čipem a s certifikáty pro autentizaci nebo k podpisování.

Studenti by si v rámci digitálního vzdělávání opatřili elektronický podpis (může jim ho hradit stát, prostředky na digitální vzdělávání jistě jsou připraveny, jenom je čerpat) a jeho praktické využití by jednoduše mohli vyzkoušet například při vytváření elektronických dokumentů s právním účinkem. Tedy připojením svého elektronického podpisu k vytvořenému dokumentu.

V dalším kroku by si takový dokument nechali převést do listinné podoby na kontaktním místě veřejné správy (Czech POINT). Seznámili by se tak s procesem autorizované konverze dokumentů.

Několik výše uvedených nápadů, jak využít stávající eGov služby pro digitální vzdělávání, by zcela určitě pomohlo zvýšit digitální gramotnost studentů po absolvování školy. Rovněž by smysluplně naplnilo strategii digitálního vzdělávání a zejména by pomohlo propagovat eGov služby mezi mladou – nastupující generací. Pro ni pak nebude žádným překvapením elektronická komunikace se státem, s úřady apod.

Dva zbývající roky stávajícího období Strategie digitálního vzdělávání by se tak daly smysluplně využít.

Autor je jednatel společnosti NEWPS.CZ 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1