KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Válka na Ukrajině ovládla naši pozornost do takové míry, že jsem se přistihl při naprosté neznalosti aktuálních covidových statistik. Pak jsem se podíval na Ukrajinu, kde počet nových nákaz spadl nepřekvapivě na nulu. Nicméně zajímavé věci se dějí i v Česku. Počet provedených testů klesl naprosto zásadně, množství antigenních se pohybuje kolem 8000 denně, což je zanedbatelné číslo. Covid zkrátka přestal existovat. To samé ovšem neplatí pro nejrůznější výzvy pro české zdravotnictví, které pandemie akcelerovala.
Ve vládním programu se objevila zmínka o dobrovolném pojištění a podle našich informací to bude jedna z prvních věcí, o niž se ministerstvo zdravotnictví pokusí „po skončení“ covidu. Bude zajímavé sledovat, jak se postoj Čechů k vyšší spoluúčasti v posledních letech proměnil. Nemusím asi zdůrazňovat, že považuji za obrovskou škodu, že se nepodařilo v minulosti dotáhnout takzvané nadstandardy a zároveň došlo ke zrušení zdravotnických poplatků.
Žádná z těchto věcí se totiž nijak nedotýká základní péče a jen směřují větší objem peněz do zdravotnictví. Politici před touto jednoduchou pravdou roky zavírali oči, přestože stále více bojujeme se stárnoucí populací. Pár statistik ukazuje, že čelíme bezprecedentnímu rozkladu.
Za 52 procent lidí platí zdravotní pojištění stát. Do veřejného pojištění tak nateče ročně zhruba 200 miliard korun od zaměstnavatelů, 22 miliard od živnostníků a 65 miliard od státu. To je ale jen začátek. S covidem jsme zanedbali prevenci, která v Česku už tak byla velmi špatná. Zdravotnický systém čeká v příštích letech obrovský nápor lidí s civilizačními chorobami v pokročilém stádiu. V Česku je v současnosti milion diabetiků, v roce 2030 jich bude 1,3 milionu. Počet onkologických pacientů naroste z půl milionu a přiblíží se milionu. To je takřka desetina populace.
