Pamatujete na povinnou „solidaritu“ za totality? Znáte lidi, kteří se dali na charitu z vypočítavosti, aby se „vyplatili“ z hříchů, popřípadě se dárcovstvím chlubí? Nic z toho nemá smysl. Stejně tak je k ničemu, když někdo v demokracii vidí jen výtah k lepší životní úrovni. Nebo způsob, jak vnutit svou vůli ostatním, či možnost stát na straně „vítězů“. Dávat i volit totiž máme ze svobodného rozhodnutí a vnitřní potřeby.
Skutečná dobročinnost znamená, že soucítíme s druhými a máme radost z obdarovávání. Nečekáme, že bychom tím něco získali, a to ani slávu. Charita je anonymní a nezištná. Stejně tak demokracie nemůže fungovat, pokud nám chybí laskavost k druhým a pokud se netěšíme prostě z její existence, ale čekáme, že nám z ní něco „kápne“. Charita vychází z morálky a úcty k lidské důstojnosti a stejně tak demokracie stojí na všeobecně sdílených hodnotách a respektu ke svobodě.
Když dáváme peníze do kasičky tříkrálové sbírky, stáváme se tím součástí něčeho většího, co nás přesahuje jak v čase tak prostoru. Jedinou odměnou je nám úsměv Tří králů a pocit, že to má smysl a že jsme alespoň malým dílem někomu pomohli. Podobně když házíme lístek do urny, jsme rovněž součástí demokratické tradice a samozřejmě věříme, že i náš jeden hlas přispěje.
Zásadní problém s demokracií model 21. století je v tom, že se z ní vytrácí vědomí hodnot, jež ji v průběhu řady staletí, za vynaložení ohromného úsilí a absolvování mnoha bojů zrodily. K tomuto rozpadu dochází i v tradičních západních demokraciích. U nás postupuje dílo zkázy o to rychleji, že po pouhých dvaceti letech první republiky jsme strávili půl století v totalitních režimech či ve stavu okleštěné demokracie.
