Dobročinnost má smysl, jen když je dobrovolná. S demokracií je to stejné | info.cz

Články odjinud

Dobročinnost má smysl, jen když je dobrovolná. S demokracií je to stejné

Dobročinnost má smysl, jen když je dobrovolná. S demokracií je to stejné
 

Pamatujete na povinnou „solidaritu“ za totality? Znáte lidi, kteří se dali na charitu z vypočítavosti, aby se „vyplatili“ z hříchů, popřípadě se dárcovstvím chlubí? Nic z toho nemá smysl. Stejně tak je k ničemu, když někdo v demokracii vidí jen výtah k lepší životní úrovni. Nebo způsob, jak vnutit svou vůli ostatním, či možnost stát na straně „vítězů“. Dávat i volit totiž máme ze svobodného rozhodnutí a vnitřní potřeby.

Skutečná dobročinnost znamená, že soucítíme s druhými a máme radost z obdarovávání. Nečekáme, že bychom tím něco získali, a to ani slávu. Charita je anonymní a nezištná. Stejně tak demokracie nemůže fungovat, pokud nám chybí laskavost k druhým a pokud se netěšíme prostě z její existence, ale čekáme, že nám z ní něco „kápne“. Charita vychází z morálky a úcty k lidské důstojnosti a stejně tak demokracie stojí na všeobecně sdílených hodnotách a respektu ke svobodě.

Když dáváme peníze do kasičky tříkrálové sbírky, stáváme se tím součástí něčeho většího, co nás přesahuje jak v čase tak prostoru. Jedinou odměnou je nám úsměv Tří králů a pocit, že to má smysl a že jsme alespoň malým dílem někomu pomohli. Podobně když házíme lístek do urny, jsme rovněž součástí demokratické tradice a samozřejmě věříme, že i náš jeden hlas přispěje.

Zásadní problém s demokracií model 21. století je v tom, že se z ní vytrácí vědomí hodnot, jež ji v průběhu řady staletí, za vynaložení ohromného úsilí a absolvování mnoha bojů zrodily. K tomuto rozpadu dochází i v tradičních západních demokraciích. U nás postupuje dílo zkázy o to rychleji, že po pouhých dvaceti letech první republiky jsme strávili půl století v totalitních režimech či ve stavu okleštěné demokracie.

Už náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk správně postřehl, že demokracie nefunguje bez demokratů. Čímž se nemyslí pár politiků, ale všichni občané. Oni tvoří demokracii a bez jejich přičinění nejde nic.

Demokracie nefunguje bez humanity. Když chybí soucit s druhými a respekt k jejich důstojnosti, pak se demokratická diskuse mění v boj znepřátelených klanů a tlup. Jen místo kyje se používá třeba volební lístek. Neochota přijmout byť jediného syrského sirotka je jen důsledkem nevraživosti a nesolidarity, která panuje mezi námi samými a vyplývá z nechuti podat ruku bližním. O xenofobii jde až v druhé řadě, pokud vůbec. Ti, kteří skutečně „pomáhají našim“, jak po tom nacionalisté často volají, obvykle nemají problém ani s cizími.

Demokracie nefunguje bez svobody. Kdo se už dopředu sklání před mocí, je na nejlepší cestě k autoritativní vládě. U mnoha lidí přežívá nebezpečná iluze, že na komunismu bylo špatné jen to, jakým způsobem se delegovala moc. A že rozhodnutí dnešního zvoleného parlamentu je vždy legitimní. To není pravda. Když bez řečí přijmeme nařízení, jež omezují naši svobodu, degradujeme demokracii na tyranii většiny. Možná, že utahování šroubů tleskáme, když jde o druhé, ale nakonec dojde i na nás.

Demokracie nefunguje bez ochoty bránit její instituce: soudy, média, právo shromažďovací, ústavnost. Tyto instituce liberální demokracie brání jedince a jeho svobodu před potenciální zvůlí demokraticky zvolené většiny. Neubrání však samy sebe. Bez podpory občanů se stanou prázdnými skořápkami bez skutečného vlivu, pouhou dekorací, jako jimi byly za totality. Tehdy jsme měli na papíře zaručena lidská práva, fungovaly soudy, média, mohli jsme volit a do roku 1960 jsme měli demokratickou ústavu, kterou ale režim nedodržoval.

Demokracie nefunguje, když se nepostavíme na odpor násilí a lži. I verbální útoky proti oponentům, novinářům, či dokonce voličům zasévají nenávist a strach a snadno mohou přerůst v otevřené násilí. To předznamenává konec demokracie. Platilo to při nástupu nacistů v Německu, komunistů v Československu, děje se to v Putinově Rusku…

Demokracie nefunguje, když kromě práv necítí občané ani povinnosti. Když místo převzetí odpovědnosti jen natahují ruku. Demokracie není bankomat, není to jistota, je to šance a příležitost. Kdo nám slibuje, že „hodný tatíček stát“ vše zařídí, chce nás zotročit. Jak řekl Thomas Jefferson: „Vláda dost silná na to, aby vám dala vše, co chcete, je dost silná na to, aby vám vzala vše, co máte“. Demokracie není automat, tvoří ji lidé a ti nám dají jen to, co my dáme jim.

Pokud necítíme demokracii jako vnitřní potřebu, pokud nekonáme ze své svobodné vůle a pokud nemáme soucit s bližními, nejsme skutečnými demokraty. Třeba nám k tomu, abychom se jimi stali, pomůže i Tříkrálová sbírka. Schopnost nezištně obdarovávat druhé probouzí to lepší v nás. Můžeme být hrdí, že patříme v poměru k bohatství k velmi štědrým národům, jak co se týká domácích dobročinných sbírek, tak zahraniční pomoci. Není to tedy s námi tak zlé, jak to někdy při pohledu na politiku vypadá…

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud