KOMENTÁŘ | Na stránkách Greenpeace sbírá už několik měsíců mediální body a pozornost vyděračský animovaný klip „Mám v kuchyni příšeru“ o tom, jak svou ne(z)řízenou konzumací masa způsobujeme odlesňování původních amazonských porostů a následkem toho i globální ekologickou katastrofu. Jenže celé je to „wrong on so many levels“ – tak moc mimo –, že by se to snad dalo vyučovat jako ukázkový příklad manipulace s veřejným míněním.
V jedné z úvodních scén této kreslené „pohádky“, ve skutečnosti ale fundraisingového videa, otevírá dítě uprostřed hluboké noci lednici, neboť má hlad. Noční hladové nájezdy na lednici zažívají kvůli změnám v hormonální rovnováze zejména lidé kolem menopauzy nebo i mladší ročníky, jimž pracovní stres neumožňuje se v klidu a pořádně najíst přes den. Pokud něco takového postihuje malé děti, stala se zjevně někde velká chyba. Ale to jen na okraj…
Dítě se chce hladově zakousnout do jakéhosi drůbežího stehna. Jenže ho úlekem upustí, protože se na scéně objeví příšera! Těžko říct, proč má „ocas jako had“ a „drápy jako šelma“ a proč chce „dítě roztrhat“ – když nám vzápětí dojde, že ona příšera je zosobněním nadnárodních agro-masokombinátů, jimž svým konzumním způsobem života přinášíme velké zisky za cenu kácení amazonského pralesa. Pohádka naštěstí přináší jednoduché a „zdravé“ řešení – dáme přednost zelenině, tofu, fazolím.
Lež 1:
V České republice se ročně vyrobí bezmála půl milionu tun masa. Z toho největší podíl mají prasátka (cca 210 tisíc tun) a drůbež (téměř 165 tisíc tun), následuje hovězí se 71 tisíci tunami a celkový součet doplňuje minoritní skopové a kozí maso. Soběstační v produkci masa nejsme. Přesto ho významné množství vyvážíme – v případě hovězího přes 4 tisíce tun, ale také dovážíme – opět v případě hovězího bezmála 10 tisíc tun.
O hovězím mluvíme právě proto, že chov tohoto dobytka je v klipu pro české diváky dáván do přímé souvislosti s pokračujícím odlesňováním amazonského pralesa a klimatickou změnou. Česká republika ale hovězí maso dováží především z Polska, Nizozemska a Německa, dovozy ze zemí tzv. Mercosuru (v rámci obchodní dohody EU s Brazílií, Argentinou a dalšími jihoamerickými zeměmi) jsou u nás v řádu nižších procent.
Lež 2:
Dejte přednost tofu a zelenině… Myslí tím autoři téhle kreslené pohádky třeba bílkovinné náhražky masa, které nám zde nabízejí jako prostředek k záchraně planety? Třeba ty ze sóji, která je dnes významnou komoditou dováženou do EU i do ČR právě z nově zřízených plantáží v brazilských vyklučených pralesích?
Dle údajů z roku 2019 se využívá nejméně 10 % pěstební plochy někdejších amazonských pralesů pro pěstování sóji. Je sice pravda, že drtivá většina produkce slouží jako krmivo pro dobytek, a to včetně evropského – v tomto ohledu se nabízí otázka, proč evropští chovatelé toto krmivo vlastně tak moc chtějí –, zároveň však mnoho výzkumů ukazuje, že ani sója využitá pro přímou „ekologickou“ spotřebu, tedy produkci tofu a podobných potravin, nemá úplně malou ekologickou stopu, ba právě naopak.
A zelenina? Mají tím na mysli okurky či rajčata, nebo mrkev, petržel či špenát, které jsou produkovány 365 dnů v roce bez ohledu na roční období v obřích foliovnících v Nizozemsku či ve španělské oblasti Almería? A to vše za masivní spotřeby vody k zavlažování, elektřiny k vytápění a umělých hnojiv k urychlení růstu těchto plodin v nepřirozených podmínkách? Proč tahle greenpeacovská pohádka necituje i řadu vědeckých výzkumů, které již mnoho desetiletí ukazují, že bez dostatečného množství esenciálních aminokyselin (z nichž většina je přítomna pouze v mase) může dojít k ohrožení vývoje dětí, jak fyzického, tak psychického?
A další otázka – proč když se dobytek podílí na globální změně klimatu nejen tím, že coby býložravý tvor musí konzumovat velká kvanta rostlinného krmiva, čímž nepřímo zvyšuje produkci oxidu uhličitého, ale také tím, že trávením „vyrábí“ metan, což je plyn nejméně 20krát horší co do oteplování atmosféry, neexistuje vedle politiky „dekarbonizace“ také stejně vehementně propagovaná politika „demetanizace“?
Lež 3:
Kam vstoupí příšera, tam už nic neroste – burcuje video. Jenže hovězí a jiný dobytek je při pastvě svým trusem schopen navracet do znásilněné krajiny „hnojivo“ a tím ji připravit pro následnou regeneraci. Na rozdíl od intenzivního pěstování řepky, sóji, palem olejných a dalších (nejen vegansky) lukrativních plodin, poháněných umělými hnojivy, po nichž z kdysi úrodné půdy může nakonec opravdu zůstat jen neúrodná poušť. V tomhle ohledu je video – které nejspíš vytvořila skvadra mileniálů v klimatizovaných kancelářích někde v Americe ve spolupráci se soudruhy v Asii a Austrálii – ukázkovým příkladem ekologistické arogance a zároveň dějinné ignorance.
Evropská a posléze i západní americká kultura si své původní lesy z velké části vykácela/vypálila, aby na nich zřídila lány pro zemědělské plodiny a pastviny pro dobytek. Po sérii mnoha katastrof se konečně začíná poučovat, že v krajině je možné udržovat rovnováhu mezi divokou původní přírodou a kulturní krajinou a zemědělstvím. Možná byste nevěřili, jak málo lesů rostlo na českém území před sto či dvěma sty lety v důsledku extenzivního pastevectví a že oblasti, které dnes známe jako hustě zalesněné, byly z velké části holé, lesůprosté a intenzivně spásané dobytkem. Jenže když něco podobného chtějí dělat i země třetího světa nebo jihoamerické státy, je hned oheň na střeše.
Nejhorší jsou trpaslíci a citoví vyděrači. Přesněji řečeno nejhorší jsou ti, kdo z trpaslíků dělají obry – jako právě dělají Greenpeace z Česka v tom ohledu, že máme přestat jíst maso, abychom zabránili odlesňování Amazonie. Přestože na to nemáme zásadní vliv, ani kdyby se ze všech Čechů stali naráz přes noc vegani. Víme, že česká pobočka Greenpeace pouze přebírá tvorbu z globálního vedení v Amsterdamu, ale o to je to horší, že si ani v průvodním textu nedali práci přizpůsobit tento výtvor českým reáliím.
A ještě horší je emoční vydírání přes děti. Kdysi se v rámci etického kodexu komerční reklamy zakazovalo používat je k propagaci výrobků. To už dnes neplatí – ani v reklamách na jogurty nebo mobilní operátory, ani v reklamách na ekologické iniciativy. Výsledkem je bohužel zablokování konstruktivní debaty na téma životní prostředí a vyvolávání averze proti těm, kteří dosud používají rozum – proti běžným lidem i proti intelektuálům, kteří nepoužívají laciné emoční argumenty a odmítají hlásat zelenou víru. Je proto pochopitelné, proč nebezpečně narůstá názorová polarizace společnosti – protože dnes hlavní roli nehraje rozum, ale vystrašená emoce.
Ta příšera z kreslené pohádky ve skutečnosti není v naší kuchyni, ale zrodila se v čísi myšlenkách. A ten kdosi se ze všech sil snaží, aby nám po vzoru nejrůznějších ideologů okupovala hlavy, životy a peněženky.
