Dostál: Babiš aspiruje na vítězství ve zvrhlosti. Podobná míra sobectví se jen tak nevidí | info.cz

Články odjinud

Dostál: Babiš aspiruje na vítězství ve zvrhlosti. Podobná míra sobectví se jen tak nevidí

KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Je nepochopitelné, co se tu a tam podaří premiérovi Andreji Babišovi vypustit z úst. Dnes ta chvíle nastala po čase znovu po jednání předsedů vlád zemí V4 a německé kancléřky Angely Merkelové. Babišovi se nelíbí, že unijní pomoc má přednostně jít těm zemím, které pandemie zasáhla silněji. Překládá si to chybně, jako že je Česko trestané za to, že situaci zvládlo.

 

Kde se to v Babišovi bere, ví snad jenom on sám. Taková míra arogance, sobectví a neschopnosti vcítit se do druhých, natož jim třeba solidárně pomoct, to se jen tak nevidí. Premiér znovu odhaluje, jak je zvyklý celý život myslet jen na sebe, na svoje zájmy, svůj byznys, svoje peníze a svůj profit. Jsou to právě tyto momenty – když improvizuje nebo mluví spatra –, kdy se ukazuje, kým skutečně je. Nikoli předem napsané televizní projevy.

I kdyby v tom byl záměr a šlo by o strategii, jak vyjít vstříc sobecké poptávce části veřejnosti, je to neodpustitelné. Jak říká můj táta, každý národ potřebuje, aby mu aspoň někdy někdo – nejlépe třeba prezident nebo premiér – řekl, že krást a lhát se nemá a že je tak nějak lidské hledět si i těch, kdo jsou v problémech, čelí nemocem, bídě nebo chudobě. V Česku se to už nějaký čas nenosí. Chvílemi to naopak vypadá, že mnozí politici pořádají „závody ve zvrhlosti“. A Babiš v nich aspiruje na vítězství.

Ještě jednou: Babiš rozporuje, že by společná evropská pomoc měla jít přednostně tam, kde ji nejvíc potřebují. Navrch tvrdí, že nemáme být „penalizováni“, protože jsme podle něj pandemii koronaviru zvládli a byli jsme „úspěšní“. (A tím myslí vládu, nebo běžné lidi, kteří se radši zařídili bez ní?)

Je v tom nesnesitelný pocit jistoty, že nikdy v ničem neprohraje a že je neohrozitelný. Je to absolutní neschopnost si jen na moment připustit, že se každý z nás jednou octne v situaci, kdy bude odkázán na pomoc, na solidaritu nebo třeba na nemocniční lůžko a nekonečnou trpělivou péči těch, kteří se starají o smrtelně nemocné.

Často chodím kolem hospice a potkávám lidi, kteří jdou navštívit své blízké, třeba naposledy. Pokaždé o tom přemýšlím, protože každý z nás se tam nakonec může ocitnout. Ne tak premiér, ten je nejspíš ve vší omezenosti přesvědčený o své nesmrtelnosti. Je to odporná absence pokory. Jeho odmítavý postoj k přednostní pomoci těm, kteří ji objektivně potřebují, nejde pochopit.

Na konec zdánlivě nesouvisející vzpomínka: Jako dítě jsem hodně četl životopisy sportovců a dodnes si pamatuju, jak Pelé nebo Josef Masopust popisují situaci ze zápasu mezi Československem a Brazílií z Chile 1962 v základní skupině světového šampionátu. Pelé se zranil a nemohl jít do souboje, Masopust si toho ale všiml a nechal ho situaci dohrát, aniž by ho napadl. Takřka rytířské časy, dnes je nejen vrcholový sport často jinde. Pro mě je to ale zásadní historka. Hrát vždy férově, k soupeřům mít respekt, nezneužívat jejich slabosti, nepovyšovat se nad ně. Těžko říct, co formovalo našeho premiéra…

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud