Dostál: Jednotná pravice? Ten tah musel přijít, v jednom se ale Fiala možná unáhlil | info.cz

Články odjinud

Dostál: Jednotná pravice? Ten tah musel přijít, v jednom se ale Fiala možná unáhlil

KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Každému soudnému muselo být už dlouho jasné, že se bez integračního tahu rozdrobené pravici a pravému středu Babiše porazit nepodaří. Proto nepřekvapí víkendové prohlášení předsedy ODS Petra Fialy, dle kterého chce hledat společnou řeč se Starosty, TOP 09 a lidovci tak, aby všechny čtyři strany postupovaly před příštími volbami ve společném bloku. Fiala se ale také pasoval do role lídra pravice, což může být hned na začátku pro ostatní aktéry svízel. Daleko realističtější by byla ambice hledat shodu na někom, kdo nepatří mezi stávající špičky jednotlivých formací.

Česká politika se už několik let pohybuje v kruhu, je zacyklená a bez zjevné dynamiky. A především v ní absentuje jakákoli smysluplná programová debata. Vinu za to z velké části nese expanze hnutí ANO, které patří Andreji Babišovi, a s nímž úzce souvisí jeho populistické a marketingové pojetí politiky. Babiš politiku dokonale vyprázdnil, není schopen koncepční práce, postrádá vizi i schopnost prakticky spravovat stát. K tomu všemu je obtěžkán nebývalým střetem zájmů, mnoha skandály a trestním stíháním. Zkrátka a dobře: už několik let se tady neřeší politika, nýbrž Babiš, který musí takřka permanentně hasit své problémy, jež tak či onak souvisí s jeho předlistopadovou a polistopadovou minulostí.

Jeho nástup je nicméně potřeba zasadit do kontextu: je to systémová reakce na selhání prakticky kompletní polistopadové politické reprezentace. Expanze Andreje Babiše, stejně jako dvojí vítězné tažení Miloše Zemana na Hrad, tudíž nebyly a nejsou příčinou krize české politiky, nýbrž jejím důsledkem. Kritická většina voličů zkrátka postupem času nabyla oprávněný dojem, že je v politice nikdo nezastupuje, logicky se tedy poohlédli jinde, odtud postupný propad tradičních politických formací (především ODS a ČSSD) započatý volbami v roce 2010. Již brzo končící dekádu lze charakterizovat jako období přeskupování sil a hledání nové rovnováhy.

Mezi definiční znaky politického terénu posledních let patří vedle expanze Babiše a úpadku tradičních stran také nástup dalších nových protestních či populistických formací (předtím Věci veřejné, potom Piráti a SPD). Obsahová politika těchto subjektů je rozdílná, co je ale pojí, je silná kritika (v podání hnutí ANO před volbami 2017 dokonce systémová, Babiš označoval českou demokracii za korupční hydru, kterou je třeba povalit) korupčně-klientelistického pojetí politiky v podání občanských a sociálních demokratů. Dalším definičním znakem brzy končící dekády bylo postupné ustavení pouze jedné dominantní síly české politiky, bez níž prakticky nelze sestavit vládu, a s tím související rozdrobenost politických stran situovaných ve středu politického spektra a napravo od něj.

Právě na pozadí takto stručně načrtnutého vývoje posledních let je třeba chápat iniciativu nejen Petra Fialy, ale už před ním také předsedy Starostů a nezávislých Víta Rakušana. Bez integračního tahu totiž pravice a pravý střed nemá – byť teoretickou – šanci Babiše ve volbách porazit. Zrovna tak je ale v logice věci, že se k ODS a spol. odmítají přidat Piráti, přišli by tak o podstatu své identity, která souvisí s ambicí rehabilitovat politickou práci, jež se tady v předešlých letech – tedy v pojetí třeba právě ODS – zredukovala na obhospodařování osobních zájmů jednotlivých aktérů a privatizaci veřejných politik. Na nějaké dalekosáhlé závěry je nicméně příliš brzy.

Jedna věc je po integraci pravice volat, úplně jiná ji efektivně realizovat. Přestože je třeba Fialův a Rakušanův tah kvitovat s povděkem, už teď je jasné, že bude čelit nejen systémovým limitům. Projeví se to nejméně ve dvou klíčových momentech: při sestavování kandidátek a hledání lídra. Česko je malé, prakticky všichni se tady známe z několika hospod, v politice se to projevuje mimo jiné tím, že zde vztahy jednotlivých aktérů dojíždí na letité spory, reálné či domnělé křivdy, rozchody a údajné podrazy. Historie osobních vztahů byla doteď nepřekonatelnou překážkou jakékoli smysluplné spolupráce. Člověk si totiž jenom stěží představuje, jak třeba Miroslav Kalousek kandiduje opět po boku lidovců.

Pokud ale Fiala říká, že by všichni zúčastnění měli dát osobní animozity stranou, podobně jako Rakušan, který už dříve pravil, že alfa samci v jednotlivých stranách musí upozadit svou ješitnost, zdá se, že i v tomto ohledu nastává bod obratu. Ostatně třeba právě zmínění lidovci, stejně tak Starostové, mají nového předsedu, který minulostí zatížený tolik nejspíš nebude. Dosavadní zkušenost nás nicméně nabádá k opatrnosti, ostatně politici jednotlivých stran debatu o spolupráci ještě ani nezačali. A pokud se třeba Fiala hned na začátku pasoval do role lídra, je otázka, zda se neunáhlil. Lze si totiž dost dobře představit, že ostatní budou preferovat lídra, který nepatří mezi stávající špičky jednotlivých formací.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud