Dostál: Nedivte se už. Babiš a Zeman likvidují odkaz 'sametu', nastupují jejich lidé | info.cz

Články odjinud

Dostál: Nedivte se už. Babiš a Zeman likvidují odkaz 'sametu', nastupují jejich lidé

KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Volby mají své důsledky. Podle minimální definice jde o nejmírumilovnější a nejelegantnější způsob, jak se zbavit momentální garnitury. A pokud u nás volby v roce 2017 vyhrálo hnutí ANO, které slibovalo povalit polistopadové politické uspořádání, měli bychom se pomalu přestat divit, že tak skutečně činí. Projevuje se to mimo jiné ve způsobu, jakým Babišovo hnutí ve spolupráci s partnery z nepsané sněmovní koalice postupně obsazuje státní či veřejné instituce svými lidmi.

Proto byl ve středu do Rady Českého rozhlasu opět zvolen Tomáš Kňourek, a proto jen těsně do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání neprošel někdejší spolupracovník Václava Klause Ladislav Jakl. Apetit si může spravit v kole druhém. Do stejné logiky zapadá taky způsob volby zástupce veřejné ochránkyně práv, který v praxi potvrdil naši prognózu. A jen tak mimochodem, pokud jde o zmiňovaného Jakla, možná je dobré dodat, že ho do RRTV nenominovalo hnutí ANO, natož ČSSD nebo komunisté, nýbrž Okamurova SPD.

Na každý pád se potvrzuje, že ve vybraných situacích Babiš upřednostňuje skrytou většinu složenou z hnutí ANO, KSČM a SPD, která ve sněmovně spolehlivě fungovala už po jejím ustavení. Obzvlášť při tajném hlasování premiér hází sociální demokraty přes palubu. Nepřekvapí tudíž, že sněmovna včera odmítla vydat poslance SPD Miloslava Roznera k trestnímu stíhání za jeho výroky o táboře v Letech. Pro Roznerovo vydání hlasovalo 42 ze 155 přítomných poslanců, proti jich bylo 88. Kdo jak hlasoval, není zrovna těžké uhodnout.

Postupnou změnu poměrů lze ilustrovat ale také obráceně, na těch, kteří ve středu v rozličných volbách ve sněmovně neuspěli. Považte: úctyhodná žena, jakou bezesporu je bývalá senátorka a emeritní ústavní soudkyně Eliška Wagnerová, dostala při volbě zástupkyně ombudsmanky pouhých 17 hlasů. Aspoň že o tři hlasy překonala Zdeňka Koudelku, jehož pošramocená pověst byla oprávněně důvodem k obavám. A přestože lze neúspěch Wagnerové zčásti vysvětlit postupem Markéty Selucké do druhého kola, ani ona podle všeho nemá za současného rozložení sil šanci uspět.

Svůj hlas Selucké dalo 45 poslanců, i kdyby ji ve druhém kole volilo 17 poslanců, kteří včera upřednostnili Wagnerovou, stačit to nebude. Podobně jako Wagnerová nebo Selucká je na tom také historik Jiří Padevět, který obdržel při volbě do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů 48 hlasů. Všechny tři zmíněné osobnosti reprezentují ve srovnání s vládnoucí mocenskou aliancí zcela odlišný, a zdá se, že alespoň na čas zanikající vesmír.

Jejich étos, osobní historie, mravní kredit či zřetelné ideové ukotvení jsou v příkrém rozporu se vším, co reprezentuje současná garnitura, tedy Andrej Babiš a Miloš Zeman, stejně jako jejich spolehliví spojenci Tomio Okamura a Vojtěch Filip. Je proto v logice věci, pokud se do rozličných pozic derou normalizační hvězdy typu Jana Krůty, stejně jako ke všemu ochotní slouhové, jakým je třeba Tomáš Kňourek.

Babiš s politickými partnery v tomto ohledu rehabilituje normalizační časy. Svým celkovým ustrojením ztělesňuje typického kariéristu, který neměl problém vstoupit do KSČ, pochopitelně nikoli z ideových, nýbrž z čistě pragmatických důvodů. Zeman mu v jeho snažení čile sekunduje na Hradě, kam si na rozličné dýchánky zve většinou právě bývalé normalizační hvězdičky. Oba tak vytvářejí zázemí nově vznikajícím poměrům, jejichž základní charakteristikou je zpřetrhat vazby se vším, co bychom mohli označit za étos listopadu 1989.

Nové poměry budou mnohem víc čerpat z časů před sametovou revolucí. I to má ale svou logiku. V očích až příliš mnoha lidí totiž polistopadová politická reprezentace selhala. Stačí se začíst třeba do našeho nedávného rozhovoru s Lukášem Černohorským o historii OKD, ve kterém popisuje řetězec špatných, v některých případech dost možná i zločinných rozhodnutí, na která doplatily tisíce lidí. Až příliš voličů vnímá polistopadovou redistribucí bohatství jako loupež a nespravedlnost, ze které profitoval relativně úzký počet všehoschopných šíbrů.

Odtud je už jen krok k dominanci protestních či antisystémových stran, které to tady už skoro rok a půl válcují. Tak jako skoro všechno v politice, má i nástup nových sil svoji logiku. Avšak spojovat s ním byť minimální naděje na změnu k lepšímu je krajně problematické. Ostatně Babiš na poměrech, jejichž kritika ho vynesla až do Strakovy akademie, zbohatl a skoro jistě si přitom nepočínal zrovna v rukavičkách. Čím dál častěji vzpomínám na mou oblíbenou repliku Ludvíka Vaculíka: Všecko je v pořádku. Tak špatné, jako to je, tak to má být.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud