KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Debatovat lze téměř o každém dějinném okamžiku. Obzvlášť dějiny 20. století ve střední Evropě, století plného zvratů a diskontinuit k vášnivým polemikám přímo vybízí. Existuje bezpočet perspektiv a interpretací, skrze které lze hodnotit uzlové body toho, co potkalo naše rodiče a prarodiče například v letech 1938, 1968 nebo 1989. O čem lze ale nějak sáhodlouze diskutovat stěží, je prvních pět let komunistického panství po únoru 1948.
Šlo o klasickou totalitní periodu československých dějin, jejíž podstatou byl teror. Prakticky každý – tedy až na pražskou KSČM – to ví. Těch svědectví utlačovaných, mučených, vězněných, internovaných v táborech nucených prací, anebo jen z práce vyhozených a jinak šikanovaných lidí je bezpočet. Komunisté by řekli, že to byli třídní nepřátelé, a právě v tom tkví ten hlavní rozdíl mezi nimi a demokraty. Druzí vedli politický boj výhradně z parlamentních lavic a nikdy neuvažovali o tom, že by to snad mělo být jinak, zato komunisté jej neváhali přenést do ulic, na náměstí, do domovů a rodin v celé zemi.
Mělo to fatální důsledky. Přes dvě stě lidí popravili, tisíce mučili, další tisíce donutili emigrovat. Drtili doslova každého, kdo se k nim nepřidal, každého, kdo nekapituloval. Což se dnešním pražským komunistům možná neposlouchá hezky, ale není na tom špetka zkreslování a přepisování historické pravdy, jak se nás snaží přesvědčit. Pražská KSČM by v tomto ohledu měla raději mlčet, anebo se omluvit. Třeba každý rok v tento čas.
