Duda ukázal, že brutální kampaň může pořád uspět. Má ale takové vítězství pozitiva?

Michal Půr

13. 07. 2020 • 12:00
KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Polským prezidentem zůstává nadále Andrzej Duda, který těsně porazil opozičního kandidáta Rafala Trzaskowského. Dalo by se říct, že v Polsku zůstává vše při starém. Předvolební kampaň byla ovšem tak brutální, že hořká pachuť z ní zůstane ještě dlouho a je otázkou, co Polsku skutečně přinese. Jedno je ale jisté už teď, země bude ještě víc názorově rozdělená. Na jedné straně konzervativní venkov a menší města, na druhé liberálnější voliči ve velkých městech.

Opoziční tábor dokázal poměrně nečekaně kandidáta dominantní strany Právo a spravedlnost pořádně potrápit. A to musíme přihlédnout k tomu, že Duda je kandidát velmi kvalitní a oblíbený. Šiky opozice tak mohou být o něco početnější, než byly před volbami. Nejde zdaleka o „zabetonovanou“ situaci, jakou můžeme vidět třeba v Maďarsku. Podle některých polských médií se podařilo Dudovi zvítězit jen proto, že dokázal zmobilizovat venkov, kde volební účast vzrostla ve srovnání s prvním kolem o více než desetinu.

Kandidát PiS si je důsledků těsného vítězství velmi dobře vědom, ve svých vyjádřeních tak nyní vyzývá k jednotě, ke vzájemnému respektu a omlouvá se voličům, které mohla jeho kampaň urazit. A těch nebude zrovna málo. Duda vsadil všechno na jednu kartu, kterou můžeme klidně nazvat ultrakonzervativní a byla rozhodně daleko napravo od českých konzervativců. K nim měla paradoxně blíže kampaň Trzaskowského, který konzervativními voliči určitě nepohrdal a uvědomoval si, že bez části z nich nemá šanci uspět.

O pořádný rozruch se současný prezident postaral, když uvedl, že zástupci komunity LGBT „nejsou rovni normálním lidem“. V jeho řekněme nepříliš přátelské kampani měl Duda i velmi zdatného pomocníka, kterým byla polská veřejnoprávní televize TVP. Tu Právo a spravedlnost naprosto ovládá a tentokrát toho využila beze zbytku. PiS Jaroslawa Kaczynského zkrátka věděla, že potřebuje získat ultrakonzervativní voliče a zejména voliče ultrakonzervativního Krysztofa Bosaka, jehož bychom našimi měřítky mohli klidně považovat za výstředního extremistu. To se zjevně podařilo.

Pachuť z této kampaně ovšem zůstane ještě velmi dlouho a je otázkou, co Polsku skutečně přinese. Určitě konsolidovanější opozici, určitě rozdělenější zemi, určitě pokračování konzervativní katolické politiky, určitě pokračující střety na unijní půdě. Většině Poláků to stačí a je to z mnoha důvodů pochopitelné. Ta většina se ovšem zmenšuje. V součtu s rostoucím tlakem „Západu“ na polské instituce tu máme situaci, kdy postavení hegemona politické scény Jaroslawa Kaczynského už není tak neotřesitelné, jak se mohlo zdát. Více podobných střetů se automaticky rovná více problémů. Pohledem liberálního tábora jsou podobné problémy „chtěné“, konzervativní část populace je ovšem nechce. Polsko tak čeká realita intenzivnějších půtek a ještě hlubšího myšlenkového příkopu. Na tom pozitiva můžete hledat jen těžko.

SDÍLET