Důležitá otázka ve sporu o hlasování poštou: Nakolik lze důvěřovat voličům?

 FOTO: Profimedia

Martin Schmarcz

11. 11. 2020 • 15:00
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Má volební lístek poslaný poštou stejnou hodnotu jako ten vhozený osobně do urny? Má i nemá. Pokud uvažujeme o ideální demokracii, v níž jsou všichni občané svéprávní, informovaní a zodpovědní, tak ano. V zemi manipulovatelných nezodpovědných ignorantů ani náhodou. Americký spor o korespondenční volbu nás vede k obecné otázce: Nakolik lze v demokracii důvěřovat voličům?

Může znít nepřípadně se takto ptát. Vždyť masová demokracie se všeobecným rovným volebním právem stojí na implicitním předpokladu, že lid vždy pozná, co je pro něj dobré a zvolí si v rámci možností to nejlepší. Postulát, ve který musíme skálopevně věřit, jinak tento systém vlády zcela ztrácí smysl. No právě! Pokud nějaká velká stavba stojí na jednom jediném pilíři, bez kterého se zhroutí jako dům z karet, je pošetilé a priori počítat s tím, že je ten sloup opravdu absolutně pevný a nepodrobovat ho kritické kontrole.

Ve skutečnosti ovšem v moudrost lidu tak docela nevěříme. Proto máme zastupitelskou, nikoli přímou demokracii, proto jsou politická rozhodnutí lidem dosazených vládců striktně omezována ústavou a soudy, proto bráníme soukromý prostor občanských svobod, do něhož vám „přemoudřelý lid“ nesmí prostřednictvím svých zvolenců strkat nos. Kolektivní rozhodování se snadno může zvrhnout v diktaturu většiny. Už Platón byl přesvědčen, že demokracie je předstupněm tyranie, k níž neúprosně směřuje.

Všechno, ale opravdu všechno v demokracii závisí na kvalitě voliče. Každý řetěz je jen tak silný, jak je silný jeho nejslabší článek. A tím nejsou politici, ale ti, co je vybírají. Máme tendenci soustředit se na to, co je vidět a opomíjíme, co vidět není, i když to je to jediné podstatné, na čem záleží. Mohli bychom mít zkorumpované, neschopné a tyranské politiky, kdyby velká část národa vždy přesně věděla, která bije, odmítala cokoli z toho tolerovat a v případě potřeby byla připravená naskočit do lodi správy věcí veřejných a chopit se vesel?

V takové zemi se nikdo nehodný svého úřadu k moci nedostane. A pokud ano, tak maximálně jednou. Protože ho lidé rychle prokouknou. Navíc se nenechají ani tyranizovat špatnou nabídkou (na kterou si mnozí u nás stěžují) a prostě se najde pár lepších, kteří do toho půjdou. Toto je sotva dosažitelný ideál. Ale měli bychom aspoň vědět, že řešení existuje a v čem spočívá. A nepropadat ani rezignované frustraci v duchu sloganu „stejně se nic nezlepší“, ani naivní a pokrytecké představě, že za vše zlé mohou jen politici.

„Chceš-li změnit svět, změň sebe,“ řekla Matka Tereza. Kdo žádá, aby se zlepšila politika, měl by si napřed položit otázku, co pro to on sám udělá jako volič a napřed změnit své vlastní chování. My jsme u nás svědky spíše toho, že lidé tvrdohlavě opakují stejnou chybu. Spálili jsme se v malém s Věcmi veřejnými a místo abychom se poučili, zopakovali jsme to ve velkém s hnutím ANO 2011. Sedí na nás slova Alberta Einsteina: „Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky“.

Neumíme při volbě zapojit kritické myšlení a necháváme se unášet emocemi. Z toho plyne neschopnost rozpoznat, kdo do politiky nepatří a zabránit mu v přístupu k moci. Jak varoval filosof Platón: „Demokracie – vláda lůzy – je podřízením rozumu vášni.“ Jde ovšem jen o jednu část problému. Druhou, jež s tou první souvisí, je nízká angažovanost a nezájem o správu veřejných záležitostí. Opět můžeme citovat Platóna: „Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice.“

Mnozí z těch, z nichž by se mohli stát skvělí poslanci, senátoři a ministři, nechtějí jít do politiky, protože ji považují za „svinstvo“. Jiní ji sice respektují coby úctyhodné řemeslo, ale obávají se hlouposti svých spoluobčanů a nevěří, že by mohli v systému všeobecného rovného volebního práva prosadit cokoli rozumného v soutěži s populisty, kteří dle nich vždy lépe vyhoví obecnému vkusu voličů. Jde o začarovaný kruh. Nízká kvalita volitelů vede k nízké úrovni politiky a obojí je pak překážkou s tím něco udělat.

I proto bych se velmi bál zavést masovou korespondenční volbu u rezidentů. Dejme tu možnost všem, kteří se z vážných důvodů nemohou dostavit k urně osobně, protože třeba pobývají v zahraničí. U nich to má smysl, protože nyní mnohým z nich de facto upíráme volební právo. Takový člověk bude volit sám za sebe a je vůbec absurdní představa, že by třeba někomu stálo za to objíždět krajany a snažit se je nějak zmanipulovat. 

Ale proč to ulehčovat ostatním? Máme kolem tří milionů oprávněných voličů, kteří nikdy nehlasují. Měli bychom se snažit dostat je k urnám. Existuje zde samozřejmě riziko, že místo demokratů u nich zabodují populisté. To je však daň, kterou musíme být připraveni zaplatit. Avšak pokud by tito notoričtí nevoliči mohli hlasovat ze svého obýváku či kuchyně, kdy nemůžete nikdy zjistit, zda hlasovali sami, nebo někdo vyplnil lístek za ně, strach z možné manipulace voleb řádově vzroste.

Představme si, že zavedeme korespondenční volbu a najednou se zvýší volební účast dejme tomu na 75 %, což znamená o nějakých milion a dvě stě tisíc hlasujících navíc – a že rozhodující část těchto nových voličů zašle hlas poštou. Budeme automaticky věřit, že ti, kteří nikdy neprojevili svůj názor, tak nyní najednou učinili sami od sebe a nikdo jim s tím „nepomohl“? Co kdyby se po vzoru prodejních a energetických šmejdů objevili „volební šmejdi“, kteří by dům od domu lovili hlasy nevoličů pro určitou stranu, možná i za úplatu?

Vedle zásady „jeden člověk jeden hlas“ je stejně důležité, aby volba byla přímá a tajná. A to prostě u korespondenčního hlasování nelze zkontrolovat. Když jdete do volební místnosti, jste za plentou sám. Jistě, mohli jste se s někým radit, ale jste to nakonec vy, kdo se osobně dostaví a sám vloží lístek do obálky. U volby poštou je klidně možné, aby všechny úkony udělal někdo jiný.

Demokracie nemá být pohodlná. Nejen pro politiky, ale ani pro občany. Kdo není bez vážného důvodu připraven zvednout se od televize a dojít pár set metrů k urně, ten si volit nezaslouží. Nevím, proč bych někomu, kdo pro demokracii není ochoten udělat ani tak málo, měl dopředu věřit, že bude jednat zodpovědně, když mu dám možnost, aby o osudu země rozhodoval od piva a chlebíčků při sledování nějaké estrády?

Jsem ke korespondenční volbě skeptický. Zvyšuje riziko podvodů a byť pro ně nejsou důkazy, už sama tato možnost podkopává důvěru v demokracii a regulérnost voleb. Navíc u nás na rozdíl od USA neexistuje registrace voličů pro konkrétní stranu, což usnadňuje manipulaci. Spokojenost s politikou je na bodě mrazu. Snažme se ji zvýšit, a to i díky většímu a informovanému zájmu občanů o správu země a jejich vůli se na ní podílet. Předřadit tomuto procesu zavádění prvků, jež víru v demokracii potenciálně ohrožují, není dobrý nápad.

Nabízí se analogie s boomem sociálních médií. Někteří předpokládali, že snazší přístup k informacím automaticky zvýší kompetence voličů. Stal se však pravý opak a západním světem se přehnala smršť demagogů a manipulátorů, jimž do sedla pomohlo šíření fake news, konspirační teorie a dráždění emocí. Když se budeme snažit lidem ulehčit hlasování, místo abychom je více vzdělali v demokracii, její kvalita se nezvýší, ale sníží. A že by pak nejspíš stoupla volební účast, to je důvod k obavám, ne k nadšení.

Někdo může říci, že jsem až moc podezíravý. Jenže když se zaváděla přímá volba prezidenta, mnozí nadšeně tleskali, že zvedne úroveň demokracie. Stalo se to, před čím jsem já a někteří další varovali: zbytečně se ve společnosti vytvořila nová štěpící úroveň. Korespondenční hlasování, které lze snadno napadnout, může způsobit totéž. V Rakousku se kvůli němu opakovala volba hlavy státu a bylo kolem toho hodně zlé krve. Demokracie to přežila, ale dokážeme si představit, co by něco takového způsobilo u nás?

Podle Platóna ničím neomezovaná svoboda v demokracii vede k rozpadu hodnot a nakonec k tyranii. Zodpovědnost přináší omezení a tím umožňuje, aby systém přežil. Korespondenční volba jde opačným směrem, protože ruší přímou vazbu mezi aktem volby a ochotou udělat pro občanskou povinnost aspoň to minimum, že osobně přijdu do volební místnosti. Kdo se tohoto demokratického rituálu odmítá účastnit, kdo se nestará o veřejné záležitosti, takový se ve starořečtině zve „idiotes“. Změnit se musí on, ne systém volby.

SDÍLET