KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Má volební lístek poslaný poštou stejnou hodnotu jako ten vhozený osobně do urny? Má i nemá. Pokud uvažujeme o ideální demokracii, v níž jsou všichni občané svéprávní, informovaní a zodpovědní, tak ano. V zemi manipulovatelných nezodpovědných ignorantů ani náhodou. Americký spor o korespondenční volbu nás vede k obecné otázce: Nakolik lze v demokracii důvěřovat voličům?
Může znít nepřípadně se takto ptát. Vždyť masová demokracie se všeobecným rovným volebním právem stojí na implicitním předpokladu, že lid vždy pozná, co je pro něj dobré a zvolí si v rámci možností to nejlepší. Postulát, ve který musíme skálopevně věřit, jinak tento systém vlády zcela ztrácí smysl. No právě! Pokud nějaká velká stavba stojí na jednom jediném pilíři, bez kterého se zhroutí jako dům z karet, je pošetilé a priori počítat s tím, že je ten sloup opravdu absolutně pevný a nepodrobovat ho kritické kontrole.
Ve skutečnosti ovšem v moudrost lidu tak docela nevěříme. Proto máme zastupitelskou, nikoli přímou demokracii, proto jsou politická rozhodnutí lidem dosazených vládců striktně omezována ústavou a soudy, proto bráníme soukromý prostor občanských svobod, do něhož vám „přemoudřelý lid“ nesmí prostřednictvím svých zvolenců strkat nos. Kolektivní rozhodování se snadno může zvrhnout v diktaturu většiny. Už Platón byl přesvědčen, že demokracie je předstupněm tyranie, k níž neúprosně směřuje.
