Durčák: Venezuelské hřebíky do rakve socialismu | info.cz

Články odjinud

Durčák: Venezuelské hřebíky do rakve socialismu

KOMENTÁŘ MICHAELA DURČÁKA | Sovětský svaz, Kuba, Severní Korea, Kambodža, Venezuela a další. Co mají všechny tyto státy společného? Socialismus. Ve všech přinesl omezení politických svobod, bídu, hlad, zavřené hranice a v tom horším případě i hromady mrtvých. Posledním kouskem socialistického prezidenta Nicoláse Madura, jemuž se hroutí poslední pilíře vlády nad Venezuelou, je pálení humanitární pomoci, kterou hladovějícím Venezuelanům poslaly sousední Kolumbie a Brazílie. Zde nalezneme zajímavou historickou paralelu.

Socialistická Venezuela se nachází ve vleklé hospodářské, sociální a politické krizi. V zemi teď funguje de facto dvojvládí zosobňované úřadujícím prezidentem Nicolásem Madurem a vůdcem venezuelské opozice Juanem Guaidóem, který disponuje podporou řady zahraničních států.

Podle dat OSN opustily Venezuelu od roku 2015 přes tři miliony lidí. Zemi sužuje hyperinflace a chudoba, krize má na tamní ekonomiku horší dopad než vleklá a krvavá občanská válka na meziválečné Španělsko, jak naznačuje například následující graf serveru GzeroMedia, který pracuje s daty Mezinárodního měnového fondu.

Jediný horší ekonomický propad než Venezuela zažila Sýrie.

Tolik pro ilustraci zoufalého, do kterého ekonomiku Venezuely dostali prezidenti Hugo Chávez a Nicolás Maduro. Opomenout navrch nelze poslední akci Madurových ozbrojených složek, které o víkendu spálili humanitární pomoc z Kolumbie a Brazílie. Zásoby potravin, které by skutečně pomohly mnoha hladovějícím obyvatelům země. A důvod? Podle Madura je humanitární pomoc americkým nástrojem sloužícím k destabilizaci jeho vlády.

Svět patří nám

Nesmyslnost celé situace připomíná slavnou scénu ze skoro 90 let starého filmu Kuhle Wampe neboli Komu patří svět (1932) režiséra Slatana Dudowa. Scénář k filmu napsal neortodoxní marxistický umělec Bertold Brecht, který je známý především svou divadelní tvorbou. U nás skoro neznámý film vzešel z produkce společnosti Prometheus, která se v meziválečném Německu zabývala distribucí sovětských filmů ve Výmarské republice.

Kuhle Wampe, což je název fiktivní dělnické kolonie, v níž se děj odehrává, je zřejmě nejznámějším komunistickým filmem z této éry. Brecht zde uplatnil myšlenky tzv. epického divadla, které sám vynalezl. To v praxi znamená, že by si diváci měli od dění na plátně/jevišti udržovat emoční odstup. Místo toho, aby se nechávali příběhem unášet, je má takový přístup donutit přemýšlet o tom, co se ve filmu vlastně děje.

Snímek řeší celou řadu témat aktuálních pro tehdejší dobu. Světovou ekonomickou krizi, nezaměstnanost, nebezpečí fašismu, situaci žen, potraty atd. Použijme však Brechtův klíč a zamysleme se nad klíčovou scénou ze závěru filmu, která se odehrává v berlínském metru. Celá sekvence trvá zhruba osm minut a můžete si ji s anglickými titulky prohlédnout zde.

Pokud je pro vás dnes osm minut pekelně dlouhá doba, tak tedy stručně: Muž začne v novinách číst článek s titulkem 'Spálená káva: Šílenství světového trhu'. Text se zabývá událostí, která se měla stát ve městě Santos v daleké Brazílii. Tamní vláda se totiž rozhodla spálit 24 milionů liber kávy, aby zůstaly její ceny na světovém trhu vysoko.

Fiktivní novinový článek rozpoutá divokou diskuzi, přičemž cestující navrhují různá řešení. Jeden z nich kupříkladu nastíní vizi pěstování vlastní německé kávy na domácí půdě, konkrétně na březích Rýna, samozřejmě doplněnou zvoláním, že nejdůležitější je zbavit se všech cizinců. Koho tím měl Brecht na mysli, není těžké si vzhledem k dobovému kontextu domyslet. Těžiště scény však leží v živé diskuzi mezi postarším mužem, který se tržního hospodářství spíše zastává, a mladíkem, jenž je zapáleným komunistou.

Scéna vyvrcholí dialogem, kdy mladík reaguje na povzdechnutí dvou cestujících, že oni dva svět nezmění: „To je pravda. Vy svět nezměníte. Ani dáma támhle svět nezmění. A tenhle pán taky ne. A nepolitická osoba jako vy už vůbec ne. A tenhle pán tady (otočí se na muže, s nímž vede celou dobu diskuzi) také svět nezmění, protože je spokojený s tím, jaký je nyní.“ „A kdo ho tedy změní?“ otáže se ho muž. „Ti, kteří s ním spokojení nejsou,“ odpoví mladíkova dívka a záběr plynule přejde do komunistické propagandistické písně.

Pořád stejná písnička

Vzhledem k tomu, o jaký žánr snímku se jedná, nemůže být o smyslu zmíněné scény nejmenších pochyb. Brecht s Dudowem chtějí divákům dokázat, že nahrazení globálního trhu a tržního hospodářství socialismem a následně komunismem vyřeší nespravedlnosti páchané vůči dělníkům a všechny problémy našeho světa obecně. Ano, fiktivní pálení obrovského množství kávy, která byla v Německu té doby luxusním zbožím, je skutečně hanebný způsob, jak vydělat více peněz. Představa, že za všechny naše problémy může kapitalismus a po jeho odstranění a nahrazení nastane ráj na zemi, je však ještě horší.

Aktuálně můžeme vidět v Německu, Velké Británii nebo USA malou renesanci socialismu, který – zdá se – představuje pro část mladší generace možnou odpověď na světové problémy a vývoj. Stačilo k tomu necelých třicet let po pádu východního bloku. Ať už pocházejí tyto nápady z hlav „železných dědků“ anglosaské politiky jakými jsou Bernie Sanders a Jeremy Corbyn nebo od mladé kongresmanky Alexandrie Ocasio-Cortezové, je to pořád ta stejná písnička.

Písnička, které kdysi uvěřili lidé na Kubě, v Československu nebo Venezuele a vždy skončila stejně. Tentokrát se nepálila káva, aby zůstaly ceny dostatečně vysoko, ale humanitární zásilka, která by pomohla tisícům lidí hladovějících vinou Madurova režimu drženého při životě díky zahraniční pomoci a stále ještě loajálním bezpečnostním složkám. Až padne, bude to další hřebíček do rakve socialismu. Ale ne poslední, na to bych si sám nevsadil. Aneb jak se zpívá v jedné staré budovatelské písni: „I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci, rudý prapor zavlaje…“

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud