KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Po čtyřech dnech úporného jednání se lídři 27 členských států Evropské unie dohodli na příštím sedmiletém rozpočtu ve výši 1,074 bilionu eur a souvisejícím fondu obnovy evropské ekonomiky postižené pandemií koronaviru v hodnotě 750 miliard eur. Právě tuto posledně zmíněnou sumu nezaplatí členské státy ze svých příspěvků, ale Evropská komise si ji jménem celé EU vypůjčí na mezinárodních trzích a bude ji pak jménem všech také splácet, přičemž tento a příští sedmiletý rozpočet bude sloužit jako záruka. Tato konstrukce společného dluhu je zcela nová a bezprecedentní.
Právě nesouhlas pětice vesměs bohatých severních států EU se společným zadlužením byl hlavním důvodem, proč se summit vlekl desítky hodin. Nizozemsko, Rakousko, Dánsko, Švédsko a Finsko tvrdě bojovaly proti původnímu německo-francouzskému návrhu, převzatému Evropskou komisí, aby 500 ze 750 miliard bylo k dispozici ve formě nevratných grantů určených zejména zemím, jejichž ekonomiky pandemií nejvíce utrpěly, především Itálii, Španělsku, ale také Polsku. Při nekonečných nočních jednáních mezi německou kancléřkou Angelou Merkelovou a francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem na jedné straně a nizozemským premiérem Markem Ruttem či rakouským Sebastianem Kurzem na druhé docházely jedněm i druhým nervy, soudě aspoň podle kousavých tweetů.
„Šetrná pětka“ neprodala svou kůži lacino – objem dotací byl nakonec snížen z 500 na 390 miliard eur, takže 360 miliard bude k dispozici ve formě výhodných půjček. A do usnesení bylo vepsáno, že nárok na podporu nového fondu získají země na základě individuálních „plánů obnovy“, které musí být v souladu s doporučeními Evropské komise – to znamená přímo reagovat na dopady koronavirové krize, například reformami pracovního trhu, sociálního zabezpečení, nebo mít ekologické zaměření. Jakmile bude mít některá země dojem, že peníze nejsou v jiné zemi vynakládány správně, bude mít možnost spustit „záchrannou brzdu“, tedy uvést do chodu mechanismus, který může vyústit až ve zvláštní zasedání Evropské rady, tedy schůzky lídrů členských zemí, kde se o tom bude rokovat.
Evropská unie tedy v hodině dvanácté chvályhodně předvedla, že je schopna se zmobilizovat tváří v tvář nebývalému hospodářskému propadu a najít adekvátní odpověď. Z více než devadesátihodinové zákopové války vedené od pátku v Bruselu zůstane nicméně hořká pachuť nejednoty a nedůvěry. Kdyby nebylo předběžné shody mezi Francií a Německem a jejich naprosté jednoty během celého jednání, kompromis by se nekonal. Německo-francouzský „motor“ tedy zafungoval, také díky mimořádnému osobnímu nasazení Angely Merkelové, pro niž to byla na začátku německého předsednictví a pár měsíců před odchodem z politiky otázka nejen prestiže, ale i politického odkazu.
