POLEMIKA | Očkovací mise Evropské komise drhne a pozorovatel může mít v posledních týdnech dojem, že Evropa pomyslný vakcinační závod prohrává. Komise vede spory s výrobci a sahá po kontroverzních řešeních. Kdo zaváhal? A bylo možné přistupovat k očkování v EU jinak – na vlastní pěst? Téma, nad kterým se střetli Martin Maňák a Martin Schmarcz.
Martin Maňák:
Evropská unie si v posledních, pandemicky vypjatých dnech našla nového otloukánka: soukromé výrobce vakcín, které mají být záchranou před zdravotní a ekonomickou krizí. Tváří v tvář neúspěchu Evropská komise vyrukovala s antitržními zbraněmi a vyhrotila tak otázku, zda je centralizované bruselské řízení nákupu přínosem, či naopak přítěží.
V úvodní fázi vakcinačního závodu se ukázalo, že EU si ve srovnání s některými mimounijními státy počíná v očkování znatelně pomaleji. Dodávky vakcín do EU se zpožďují a redukují, mj. i proto, že konkurenti vsadili na „lepšího“ výrobce a dokázali si vše pružněji nasmlouvat. Komise si na svá bedra vzala úkol zachránit unii centralizovaným nákupem vakcín a díl zodpovědnosti tak logicky padá na bruselskou „vládu“. Ta se proto nejenom snaží svalit vinu na soukromé výrobce, ale začala jim dokonce hrozit regulacemi, respektive zákazem vývozu vakcín mimo unii.
Komise tím opět ukázala podstatu svého panování, jehož hlavními nástroji jsou – vedle dluhového přerozdělování eurodotací – regulace a zákazy. A ještě k tomu se ocitla na mezinárodní tapetě, když ji za úmysl kontrolovat vývoz vakcíny kritizovala i Světová zdravotnická organizace.
Panika z dosavadní prohry zvýraznila převládající strategii EK: donutit trh k poslušnosti, vynutit si spolupráci dle – primárně – politických potřeb. Snaha o mocensko-úřednický přístup vůči vakcínovým firmám je pošetilá. Brusel svou snahou o silové řešení problému zjevně chce kamuflovat skutečnost, že v úvodní fázi prokoučoval obchodní soutěž v konfrontaci s pružnějšími a schopnějšími národními vládami mimo EU. Komise (ale jistě i mnoho národních politiků) si zjevně myslí, že si dokáží vynutit lepší fungování soukromých firem nátlakem. To je ale omyl. Služby a produkty se na trhu rodí a rozvíjejí na základě přínosné spolupráce, nikoliv úředním befelem či hrozbami. EU je „vynikající“ v regulacích, ve vnucování vize zeleného světa na dluh, v přerozdělování cizích peněz. Není však dobrá v poskytování skutečných služeb pro občany: ty totiž reálně zajišťují soukromé firmy, tedy trh a na něm nevítězí ten, kdo umí nejtvrději zakazovat.
Komise opět ukázala podstatu svého panování, jehož hlavními nástroji jsou – vedle dluhového přerozdělování eurodotací – regulace a zákazy.
