Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Federalizace EU: Realita nebo fikce?

Federalizace EU: Realita nebo fikce?

Už ve čtvrtek to v plénu Evropské parlamentu výrazně může zašumět a vzhledem k národnostnímu složení (rozuměj „temperamentu“) europoslanců se dají čekat i prudší reakce. Ve Štrasburku se totiž bude hlasovat o Zprávě výboru pro ústavní záležitosti. Možná nenápadný dokument, EU ale po jeho projednání už nemusí být jako dřív. Nastíní možný vývoj a změny současného institucionálního uspořádání Evropské unie. Jako zpravodaj jí byl určen belgický euro poslanec a současná hvězda evropské politiky Guy Verhofstadt. Shodou okolností také hlavní vyjednavač ,,Brexitu  za Evropský parlament. 

Ačkoliv samotná zpráva, jako svůj důvod vzniku, uvádí už tradičně řadů podstatných důvodů zamaskovaný adekvátním „eurospeakem“, její obsah ale po důkladném přečtení odhalí dva klíčové. Ten první je reakcí na výsledek referenda o členství Velké Británie v Evropské unii. Tím druhým je otevřené přiznání, že řešení dnešních problémů současné fungování EU nestačí. Ve čtvrtek tak snad začne otevřená diskuze na téma, celoevropsky hojně skloňovaného ,,demokratického deficitu“ orgánů EU, odtrženosti evropských institucí a jejich představitelů od občanů a jejich problémů.

Půjde pouze o první sebereflexi a startovní příspěvek debaty, která bude v EU probíhat pravděpodobně řadu let a zda skončí úspěšně je velkou otázkou.

 

Impeachment? Evropa chce kopírovat USA

Navrhovaná nová dělba moci směřuje jasně k federálnímu uspořádání. Hlavním představitelem moci výkonné má být Evropská komise. Ta se má změnit v novém systému rozhodování do podoby skutečné vlády. Odpovědná bude rozšířenému dvoukomorovému parlamentu. Personálně má být Komise výrazně zeštíhlena. Na stůl jde také návrh, že z dnešního prvního místopředsedy a vysokého představitele Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku a 5 místopředsedů, bude počet místopředsedů zredukován na 2 – ministra financí EU a ministra zahraničí EU. Ke snížení počtu má dojít i u ,,běžných“ komisařů. Koneckonců, k tomu mělo dojít již dle Lisabonské smlouvy. Co se týká předsedy EK, tak zpráva vítá neformální postup zvolený po volbách do EP v roce 2014, který poprvé vedl ke jmenování tzv. „Spitzenkandidaten“ na předsedu. Zpráva požaduje zavedení systému přímé volby předsedy EK. Tady se jedná jednoznačně o správný krok. Na druhou stranu, stejně jako u přímé volby prezidenta, to jistě nevyhnutelně povede k výraznému posílení pozice předsedy. Proto má být zároveň zavedena i určitá forma impeachmentu.

 

Špióni pod jednou vlajkou osmadvacítky

Na podporu společné zahraniční a bezpečnostní politiky by měl být nově zřízen Evropský zpravodajský úřad, nejspíše něco jako je CIA. Dále má být založen Evropský úřad pro vyšetřování a boj proti terorismu, který by měl spojit dnešní Europol s Erojustem. Má být vybavený pravomocemi a dostatečnými kapacitami k vyšetřování i stíhání trestné činnosti v oblasti terorismu a mezinárodní organizované trestné činnosti. Tedy cosi podobného FBI. Tento nový úřad má podléhat parlamentnímu dohledu. Co se týká společné bezpečnostní politiky, má být vytvořena Evropská obranná unie, v čele (snad) s komisařem pro obranu. Unie má fungovat výslovně ve strategickém partnerství s NATO a stát se nástrojem EU pro nasazení v zahraničních operacích s cílem stabilizovat sousedství EU. 

 

Konec nákladného stěhování

Evropský parlament se má spolu s Radou stát součástí dvoukomorového ,,Evropského zákonodárného orgánu“, který v sobě bude koncentrovat veškerou zákonodárnou moc. Tím má být zrušen těžko pochopitelný a značně nepřehledný systém dvou odlišných zákonodárců. Tento orgán tak má být konečně vybaven zákonodárnou iniciativou.

Parlament by měl mít napříště jen jedno sídlo. Kde, o tom se určitě povede bouřlivá debata.  První komoru má tvořit dnešní Evropský parlament a jeho výbory. V druhou komoru parlamentu by se měla přetvořit dnešní Rada se svými specializovanými formacemi, spolu s Evropskou Radou. Návrh hovoří o této komoře jako o tzv. Radě států (Council of States). Stávající specializovaná složení Rady (např. ministři životního prostředí, ministři financí či ministři vnitra) by se měla transformovat do formy podobné dnešním odborným výborům EP. V této druhé komoře mají sedět buď zástupci vnitrostátních parlamentů, nebo zástupci jejich vlád, popřípadě kombinace obou. Inspirace německou úpravou, v podobě Spolkové rady, je zde zjevná.

Co se týká moci soudní, tak předložená zpráva s žádnými zásadními změnami v postavení a pravomocích Soudního dvora EU nepočítá.

 

Nezájem o budoucnost EU?

Finální znění zprávy není v současnosti ještě známo, neboť jak bylo uvedeno výše, na plénu EP ve Štrasburku bude hlasována teprve 16. 2. 2017. Nicméně, ve lhůtě k ní bylo předloženo pouhých 9 (!) pozměňovacích návrhů, které nic zásadního na návrhu dělby moci již nemění. Co říci na závěr? Určitě to, že pokud nejste evropským federalistou tak novou správu příliš neoceníte. Nicméně i euro skeptik si na ní snad najde některá pozitiva. Minimálně jí musí přiznat, že identifikuje valnou většinu klíčových problémů EU, včetně jejich příčin. Dle své politické orientace může čtenář textu samozřejmě vytýkat např. to, jak se staví k migraci, otázkám bezpečnosti, terorismu, sociálním otázkám, či konkrétním agendám v zahraniční politice EU (př. sankce Rusko). Určitě lze i s úspěchem konstatovat, že alespoň někteří členové EP v sobě konečně objevili zdravou míru sebereflexe. A té bude, zejména v souvislosti s jednáními okolo tzv. Brexitu, třeba měrou více než vrchovatou.

 

Nový stát

Dle mého názoru, nově představená struktura dělby moci uvnitř EU řeší podstatnou část těch nejpalčivějších výhrad, vytýkajících institucím EU přílišnou technokracii, byrokracii, demokratický deficit, odtržení orgánů EU a jejich představitelů od evropských občanů, jejich zájmů apod. A zcela určitě má potenciál být řešením a ne novým problémem. Navržená struktura dělby moci stále ještě nepředstavuje dokonalou federací, nicméně má k ní již velmi blízko. Navrhované změny struktury a konceptu EU jsou tak zásadní, že již nemůžeme hovořit v podstatě o ničem jiném, než o vytvoření nového státního útvaru. Bude pak samozřejmě na každém členském státu a jeho občanech, aby si vyjasnili, zda-li je toto ta budoucnost EU jakou si představují. Zpráva je prvním příspěvkem do dlouhé debaty, která nás v Evropě v následujících měsících a letech bude provázet. 

Autor je doktorand na Katedře ústavního práva PFUK

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1