KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Nevím, co Dominik Feri provedl. Vím ale jistě, že ho nemají vyšetřovat a soudit sociální sítě. Odpovědi nám dá policie a případně justice. Jsou tu ale jiné znepokojivé otázky: Opravdu platí, že kdo má čisté svědomí, nemusí se bát ukázat soukromí? Že tajnosti jsou vždy špatné a veřejnost „má právo“ znát, co si zrovna zamane? A že nejlepší je o každém všechno vědět, protože pak nikdo nic zlého dělat nebude?
Ponechám stranou, že odstupující poslanec sám patří k liberální generaci, která soukromí považuje tak trochu za přežitek a chce být za každou cenu „transparentní“. Ani v nejmenším nechci být jízlivý. Občanské svobody platí pro všechny, včetně zločinců, kteří pošlapávají práva druhých, i progresivistů zastávajících postoj, že vše má být veřejné. K případnému zločinu patří řádný trest, ale nikoli lynč davu a ulice, či v tomto případě Facebooku a Twitteru.
Policie tedy na základě svědectví, která ve společném textu přinesli reportéři Deníku N a serveru Alarm, prověřuje okolnosti možného sexuálního deliktu a zákonodárce se obratem vzdává mandátu. Potud vše „v pořádku“. Co se týká pokračování, ten příběh může mít jen dva konce: Pokud je dotyčný vinen, musí přijít trest. Je-li nevinen, má následovat rehabilitace, včetně politické. Nic mezi tím není v demokratickém právním státě přípustné. Jenomže ono „mezi tím“ je prostorem pod vlivem „zakazovací kultury“, která čerpá svou moc z agresivního a násilného záboru soukromé sféry.
Ve skutečnosti jsme ani nepotřebovali módní kampaně typu #MeToo, abychom se s radostným úšklebkem a voyeurskou dychtivostí vlamovali do privátního prostoru druhých. Začalo to nechvalně známým zveřejňováním odposlechů. Potěšení nad čtením cizích soukromých rozhovorů a hlášek typu „Ivánku, kamaráde!“ si mnozí omluvili tím, že přece šlo o zkorumpované lumpy. Takže dobře jim tak? Ne. Pravdu měli ti, kdo už tentokrát varovali, že takové porušování lidských práv nepovede k ničemu dobrému.
Nakonec se z úniků informací včetně velmi osobních stala zvrácená norma. Mnozí takto lynčovaní přitom odešli od soudu nevinní, či vůbec bylo jejich vyšetřování shledáno nedůvodným a zastaveno. Takže neplatí ani ono chlácholení vlastního špatného svědomí výmluvou, že vlastně jde o jakýsi dodatečný trest pro zločince. Ale i kdyby všichni skutečně něco provedli, tak prostě takové narušování soukromí není přípustné. „Není trestu bez zákona,“ je svatá právní maxima. A neexistuje žádná sankce v podobě „veřejného pranýřování“.
Jeden bývalý policejní prezident prohlásil, že kdo má čisté svědomí, nemusí se bát odposlechů. Po něm to opakovali mnozí další. Není však horší hrozby pro svobodu a lidská práva, kromě zabití nebo mučení, než neoprávněné vpády do osobního prostoru, který má být nedotknutelný. Citlivost vůči těmto zásahům jsme ztratili už před dvaceti lety. Nemůžeme tedy svalovat vinu jen na import kampaní typu #MeToo. Dávno před ní jsme tolerovali a podporovali masové fízlování a následné zveřejňování intimních detailů.
