Havlíček: Jak nám „ukradli“ Velikonoce | info.cz

Články odjinud

Havlíček: Jak nám „ukradli“ Velikonoce

KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Přiznávám, že úplně přesně nevím, jak se stalo (a jestli vůbec), že nám ukradli Velikonoce, ale z některých zasvěceně se tvářících zdrojů (což je ovšem v rouškách hůř rozpoznatelné) jsem o tom v posledních dnech a týdnech leccos slyšel. Úřad k tomu účelu před několika málo lety zřízený neoznámil, že je to fake news, tudíž je to téměř jisté, i když katolická církev zřejmě zastává trochu jiný názor. Velikonoce se slavily režim nerežim, ačkoliv ten minulý jim veřejného (a hlavně náboženského) lesku příliš nepřál, což byla evidentní pitomost moci. Ani my, pohansky kulturně a genderově zabednění obyčejní smrtelníci, nevěděli jsme tehdy, že není politicky korektní dívky šlehat pomlázkou, i když jsme je šlehali jemně a ony přitom radostně výskaly.

Z hlediska právního mi ovšem ty zaručené zprávy o krádeži Velikonoc přijdou trochu na hlavu. Krádeže se lze dopustit jen tak, že si někdo přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní. Je-li za krádeží Velikonoc vláda, jak z týchž zdrojů občas probleskne, musí to tedy znamenat, že všechno velikonoční požehnání je touto dobou už asi soustředěno ve Strakovce (nadměrný zisk z krádeže možná i v Kramářově vile). Řehtačky, zvony, pomlázky, vejce, beránci a kdovíco ještě. Nejspíš tam budou koncentrovány všechny státní velikonoční hmotné rezervy a hlídá je z nedostatku jiných úkolů Hamáčkova policie a hasiči.

Příznivci teorií o krádeži Velikonoc na to oponují, že to je jen takový obrat. Že prý nejde o krádež, že věc je horší. Vláda pošlapává naši svobodu. Ovšem. Omezování – nebo dokonce zbavení – osobní svobody by to mohlo být: dopustí se jej ten, kdo jinému (ovšem – bez oprávnění, to je z hlediska stěžovatelů taková malá slabina) brání osobní svobody užívat nebo ho uvězní nebo jiným způsobem zbaví osobní svobody.

Uvězněni ještě nejsme, připouštějí zastánci těch myšlenek, ale musíme – hrůza hrůzoucí – sedět doma! Pak do práce, na nákup a zase doma. Civět na bednu nebo hrát lízaný mariáš! Nanejvýš tak kolo nebo tretry. Nebo teď někdo spustil lyžařský vlek, tak snad sjezdovky. Nebo tak něco… Je toho málo! Že nám právo zakazuje úmyslně nebo z nedbalosti způsobit nebo zvýšit nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci, říkají ublíženě, to se přece s omezením svobody nedá srovnávat!

Svoboda je svatá věc – a ten chlapík na kříži, kterého si připomínáme, si to zatraceně dobře uvědomoval. On to neformuloval především slovy, nýbrž skutky. A úplně přesně – v té pro laika trochu komplikované a všeznalé trojjedinosti – chápal, že svoboda je ovšem nejen svatá, leč také relativní: nikdo nemůže být svobodný na úkor jiného člověka. Stejně, jako to chápali otcové ústav, zakladatelé moderního demokratického právního státu, ti, kteří mezi prvními podepisovali imaginární, avšak dějiny prosakující společenskou smlouvu. A stejně jako mnozí další, ženy i muži, každý, kdo si uvědomuje, že svoboda a bezpečí jsou nádherný líc a mnohdy poměrně otravný, avšak nezbytný rub téže mince.     

Kardinál Duka onehdá prohlásil, jestli jsem ho dobře četl, něco v tom smyslu, že Velikonoce každý slaví především sám v sobě. Navenek jistě jinak v době války, za časů cholery a moru, za politického bezčasí, jinak v době, kdy jsou naplno otevřeny kohoutky svobody i bezpečí. A v podstatě je nejspíš jedno, jestli je uctívá ve smyslu náboženském, nebo ateistickém, jestli je prožívá jako svátky křesťanství, nebo jako oslavu jara. Překládám si to tak, že Velikonoce se ukrást nedají, ale svoboda a bezpečí ano, a že bychom si na to měli dát pozor.

Parlament, vláda ani ministerstva se nám přece nepokoušejí ukrást svobodu. Pokoušejí se – a hodně to na nich závisí, snad jen o kousek méně než na nás, občanech – zajistit nám bezpečí. Když to nejde jinak, snaží se nám ho i vnutit, co bychom si povídali, což nám leckdy nevoní, takže remcáme, na což máme zaručené právo. Kdyby to ale nečinily, hnali bychom je dříve nebo později k odpovědnosti. V tomto smyslu ať se jdou všichni šiřitelé teorií o krádeži Velikonoc vycpat.

Jiná věc je přehnaná horlivost. My sneseme – zajisté neradi, ale bude-li to nutné, pak ano – třeba i ještě přísnější opatření, když ovšem jimi zajištěná bezpečnost skutečně přinese v reálné době možnost otočit minci z rubu na líc a znovu se začít zabývat především svobodou, štěstím, ekonomickou a sociální situací. Za usilovnou práci patří nejen hluboká vděčnost lékařům, zdravotníkům, policistům, hasičům, vojákům, pečovatelům a dalším bojovníkům v první linii. Náleží i odpovědným orgánům, politikům, poslancům a úředníkům. Nechť je jim přiznána čest – a mají-li výsledky, řadí-li Českou republiku pořád na světovou špičku, pak dokonce i přiměřená sláva.

Jestliže ale bylo od 12. března 2020, tedy za necelý měsíc, přijato téměř 70 předpisů, z nichž mnohé již byly zrušeny a několik muselo být opravováno, jestliže dnes nevíme, jaké kroky hodlá moc učinit zítra, natož pak příští týden (bonmot o tom, že koronavirus je jediný, kdo má plán, zdá se, je bohužel pravdivý, ale vůbec nám není ke cti), jestliže se budete, dámy a pánové tam nahoře, jen předhánět v často protichůdných nápadech, místo abyste jasně řekli, co, proč a kdy chcete učinit, pomněte, že mezi usilovnou prací a nesmyslnou hujerskou horlivostí je hluboká propast! Vzpomeňte si: Nejdřív vás někteří „nadstátníci“ kritizovali, že zavíráte hranice a vyhlašujete nouzový stav, se zpožděním se z nich stali největší propagátoři téhož, teď se na vás zase zlobí, že chcete režim mimořádné situace rozvolňovat. To, věřte, není špatná vizitka, když na ní navíc jsme vytištěni spolu s takovými Rakušany a Dány.

Tou největší hrozbou už není samotná infekce, říkají mnozí vynikající odborníci. Chraň nás ale pánbůh před pandemií blbosti! To je to pravé peklo! A když je ještě pekelně legislativně opečované, nedá se jen tak hodit do řeky a nechat odplavit jako Morana. Neměli byste si – a hlavně nám – pokazit, co se vám zatím docela vedlo. 

Když jsou ty Velikonoce, se všemi jejich starobylými zvyky, tradicemi a moudrostmi, hodí se jistě pár rčení. Kdo rychle dává, dvakrát dává, to je fakt. Ale také platí – dvakrát měř, jednou řež! Na to se nemusíte radit v České národní bance: každá mince má dvě strany. Je to přesně tak jako s tou svobodou a bezpečností.

A kdybych mohl mít ještě jedno skromné velikonoční přání: Prosím, přestaňte drmolit! Kdo z veřejných činitelů se domnívá, že kulometná kadence slov doplněná stovkami „ééé“ ve chvílích, kdy jazyk je evidentně rychlejší než mozek, je důležitější než jasná a srozumitelná řeč, měl by dobrovolně odejít do karantény a nevrátit se, dokud si – pro začátek – nepřečte alespoň něco o Ciceronovi, nejlépe o tom, jak se učil mluvit. Nebo si vás národ začne pouštět na videu, jelikož má dějinami skvěle vycvičený smysl pro sarkasmus a ironii. To už tady bylo. 

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud