Hobit: O boji dobra se zlem aneb víc než jen pohádkový příběh | info.cz

Články odjinud

Hobit: O boji dobra se zlem aneb víc než jen pohádkový příběh

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Když 21. září 1937 vyšla v Anglii poprvé nenápadná knížka se zvláštním názvem „Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky“, nemohl její autor, lingvista John Ronald Reuel Tolkien, profesor staré angličtiny a později profesor anglického jazyka a literatury na univerzitě v Oxfordu, ani v náznaku tušit, jak výjimečné dílo napsal. Ani to, že v následujících letech bude pracovat na jeho rozsáhlém, více než tisícistránkovém „pokračování“. Ještě více překvapen by zřejmě byl, kdyby mu někdo řekl, že se „Hobit“ a trilogie „Pán prstenů“ (1954–1955) stanou v šedesátých letech 20. století bez přehánění kultovní záležitostí (nejen) mladé generace. A že na počátku 21. století vzniknou na motivy jeho knížek hned čtyři velké hollywoodské spektákly, na něž budou do (multi)kin s nadšením chodit milióny diváků po celém světě.

Bez nadsázky fascinující úspěch „Hobita“ a posléze „Pána prstenů“ je o to vtipnější, že jejich autor, rodák z Blomfieldu v dnešní Jihoafrické republice, kde přišel v roce 1892 na svět jako syn anglického ředitele banky Arthura Tolkiena a jeho ženy Mabel, žádnou velkou literární událost ani v náznaku neplánoval. Knížka z roku 1937, nevelká rozsahem (anglicky The Hobbit, or There and Back Again), vznikala především s cílem pobavit jeho čtyři děti, případně okruh blízkých přátel z univerzity. Příběh hobita (anebo „půlčíka“, chcete-li, člověku podobné bytosti menšího vzrůstu, s obtloustlým bříškem a chlupatýma nohama z bájné Středozemě) Bilba Pytlíka ze dna Pytle, jenž se s čarodějem Gandalfem a s trpaslíky vedenými Thorinem Pavézou vydá (tak trochu proti své vůli) na cestu za pokladem, o nějž trpaslíky kdysi připravil zlý drak Šmak, přičemž zažije spoustu nebezpečných situací a napínavých dobrodružství, však oproti všemu očekávání doslova uchvátil obrovské množství čtenářů všech věkových kategorií.

Jak se to mohlo stát? Prvním důvodem byl příběh samotný, mistrovské „velké vyprávění“ o vpravdě heroické pouti malého človíčka a jeho přátel ne vždy přívětivým světem. Druhým pak svérázná (v nejlepším slova smyslu) Tolkienova poetika, jeho práce s jazykem, jeho smysl pro tajemství (a pro tajemno), a třetím doba, kdy dílo vzniklo. Tolkien totiž přišel s „Hobitem“ v čase, kdy se na Britských ostrovech nežilo – už řadu let – nijak snadno. Jakkoli od jejího konce uplynulo už téměř dvacet let, Angličané, Skotové, Velšané ani Irové se dosud zdaleka nezbavili všech traumat z Velké války (Great War; 1914–1918), a to tím spíše, že zemi sužovaly rovněž důsledky Velké hospodářské krize (Great Depression; 1929/30–1933/34). Nemluvě o tom, že se nad Evropou již několik let stahovala mračna nového, ještě hrozivějšího válečného konfliktu, na nějž Německo a Itálii a svým způsobem vlastně celý svět připravovali nacistický vůdce Adolf Hitler a šéf italských fašistů Benito Mussolini. Pocit blížící se hrozby či zkázy byl proto v Británii na konci třicátých let doslova všudypřítomný.

Mnozí Britové měli při úvahách o tom, co je v nadcházejících letech čeká, před očima scény z pochmurného filmu Herberta George Wellse Things to Come z roku 1936, jehož režisér před nimi na plátnech kin vykresloval černou budoucnost země včetně jejího zapojení do světové války. „Bitva pěti armád“, kterou „Hobit“ svým způsobem vrcholí a v níž spojené vojsko lidí, trpaslíků a elfů nakonec přece jen přemůže strašlivou přesilu krvežíznivých, zlovolných skřetů a vrrků, tak skvěle zapadala do dobového kontextu, do nervózních, nejistých předválečných let. Není nijak náhodné, že někteří velcí historikové nazvali své knihy věnované meziválečné a předválečné éře (nejen v Británii) tak, jak je nazvali – Morbid Age, Borrowed Time, Dark Valley či – s příznačnou britskou ironií – We Danced All Night, tj. „morbidní věk“ „vypůjčený čas“, „temné údolí“ a „tančili jsme celou noc“.

Jedna věc ale byla ještě důležitější, a sice hlavní postava příběhu, již zmíněný Bilbo Pytlík ze Dna pytle. Právě on v mnoha ohledech ztělesňuje esenci toho, čemu se na Ostrovech říká Englishness či Britishness, do češtiny ne úplně snadno přeložitelné „angličanství“ či „britství“, tj. anglickou, respektive britskou národní povahu. Bilbo Pytlík není žádný prvoplánový hrdina, ba spíše naopak: pohodový hobit mající, jako ostatně většina jeho sousedů, rád své pohodlíčko, chlapík se sklonem k poživačnosti a k lenosti, tak trochu pecivál a žádný dobrodruh, k poklidným procházkám mu úplně stačí jeho Kraj, klidná a bezpečná část Středozemě; co se děje za ní, ho příliš nezajímá, natož aby se chtěl do vzdálených událostí, kterým nerozumí, nějak zaplést.

Když se ale nakonec, jak jsem již řekl, ne zcela dobrovolně vydá na cestu za dobrodružstvím, projeví nejednou takové množství odvahy, zarputilosti, nezlomnosti a také chytrosti a schopnosti poradit si v nouzi, že mu ji mohou závidět mnohem větší a silnější tvorové, než je on sám. A to je právě to, oč tu běží. V nesnadných časech, v době s nejistou budoucností, „naservíroval“ profesor Tolkien malým i velkým Britům pohádkový příběh o „obyčejném člověku“, který sebral veškerou odvahu, silou vůle odolal všem protivenstvím, s nimiž se setkal, a nakonec přispěl k vítězství dobra nad zlem, přičemž zůstal laskavý a plný pochopení pro ostatní.

Ono dobro a zlo, anglické Good and Evil, jsou přitom jasně rozpoznatelné, jasně definovatelné, takže čtenář ani na okamžik nepochybuje o tom, kdo je kdo. Tolkienovo vidění světa není přesto manichejské. I v některých na první pohled odpudivých postavách, například v nechutném slizounovi Glumovi, jehož Bilbo připraví o Prsten s velkým P, je špetka čehosi, proč jej nemůžeme zcela jednoznačně zavrhnout a odsoudit. Mimochodem, to, že svět není úplně černobílý, je další cenné poučení, které Tolkienova kniha přináší, zejména pro děti (byť nejen pro ně), kterým byl „Hobit“ určen především.

John Ronald Reuel Tolkien zkrátka napsal mnohem víc než jen pohádkový příběh, víc než jen „obyčejnou“, jakkoli půvabnou fantasy. „Hobit“, „doplněný“ monumentálním „Pánem prstenů“ (The Lord of the Rings), je ve skutečnosti velkým, nadčasovým eposem o střetu dobra se zlem; o tom, že se dobrý člověk nesmí zlu nikdy poddat; že dobro nemusí zvítězit hned, na poprvé; že porážky jsou (svým způsobem) cenné a že konečné vítězství někdy hodně bolí. Právě tak si „Hobita“ a později „Pána prstenů“ lidé ve Velké Británii i všude jinde četli, a právě proto ho měli tak rádi. Ze stejného důvodu ho máme rádi i my, protože ani časy, ve kterých žijeme dnes, nejsou zdaleka idylické. Snad tedy budeme na své cestě stejně jako Bilbo Pytlík ze Dna Pytle potkávat více dobrých lidí, ušlechtilých elfů a statečných trpaslíků než zlobrů, skřetů a vrrků. Potkáme-li je ale už, poradíme si s nimi, stejně jako si s nimi poradil jeden malý hobit. Nemám o nás strach.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud