„Hořící keř“ Jan Palach a česká společnost

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Hlavní otázka zní, zda vůbec ještě má smysl v předvečer jeho sebeupálení o Janu Palachovi psát. Po roce 1989 a zejména v roce 2019, kdy jsme si připomínali půlstoletí, které od jeho činu uběhlo, už totiž bylo řečeno a napsáno snad úplně všechno. Politikové i nepolitikové odříkali své projevy, byly sepsány vědecké i populární texty, vznikla četná umělecká díla. Já sám si čas od času v souvislosti s ním vzpomenu na písničku Karla Kryla o neznámém vojínovi a přemýšlím o tom, co by na to všechno asi tak řekl sám Palach? Odpověď na tuhle otázku už samozřejmě nikdy nedostaneme, zamyslet se nad ní ale můžeme, stejně jako nad tím, zda svým činem dosáhl toho, čeho chtěl.

Vezmeme-li v potaz, že Jan Palach byl na přelomu let 1968 a 1969 mladý kluk těžce deprimovaný z toho, jak slábnou protesty proti okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy, navíc kluk plný dojmů z pobytu ve Francii, kde jej výrazně ovlivnily dozvuky radikální studentské revolty proti gaullistickému establishmentu z jara onoho „revolučního roku“, a k tomu všemu kluk mimořádně citlivý na jakoukoli nespravedlnost a na jakékoli bezpráví, je jeho lednový čin, pro mnoho lidí všeho věku, vzdělání a společenského postavení nepochopitelný, naopak naprosto srozumitelný a svým způsobem i logický. Palach zkrátka patřil mezi oněch několik málo výjimečných jednotlivců, kteří uvažují jinak než většina, a podle toho jednal. Ti, kteří v jeho jednání postrádali a dodnes postrádají racionální, zdravé uvažování, se hluboce mýlili a mýlí – Palach totiž uvažoval, třebaže byl také emocionálně rozrušen, tj. rozzloben výše zmíněnou postupnou rezignací české společnosti na odpor vůči okupantům, zcela racionálně: jeho „akce“, jak sebeupálení nazýval, měla spoluobčany vyburcovat k činu či k činům, připomenout jim odhodlání a atmosféru z léta osmašedesátého roku a nedovolit jim upadnout natrvalo do letargie.

S bezprostředním ohlasem svého činu a následné smrti by pravděpodobně byl, troufnu si říct, spokojen. Česká společnost strnula v ohromeném tichu a následně se ostře vymezila vůči okupačním mocnostem a jejich domácím přisluhovačům, kteří už startovali své budoucí normalizační kariéry. Palachův pohřeb na Olšanských hřbitovech z 25. ledna 1969 byl skutečnou manifestací proti obsazení země cizími vojsky, stejně jako řeč, kterou nad jeho rakví vedl evangelický duchovní Jakub S. Trojan. O tom, že Palachův čin splnil alespoň zčásti svůj účel, svědčily rovněž další „živé pochodně“ v Československu i v zemích tzv. východního bloku. Velkou vypovídací hodnotu měly i obavy rodícího se husákovského režimu z toho, jak velký dopad bude Palachův čin mít, a nenávist komunistických fanatiků všeho druhu vůči mrtvému studentovi.

Jenže! Již následující rok 1969 ukázal, že ani sebestatečnější, sebezoufalejší či sebeokázalejší čin jednotlivce, záleží na úhlu pohledu, nedokáže změnit společnost, netouží-li po změně ona sama. Tzv. „hokejové nepokoje“, přesněji řečeno oslavy dvou vítězství národního mužstva nad sovětským týmem na mistrovství světa ve švédském Stockholmu z března 1969 i protiokupační demonstrace z léta téhož roku nebyly ve skutečnosti ničím víc než zoufalým a přitom marným výkřikem, na dlouhou dobu posledním, jakousi smutnou tečkou za nadějeplnými léty „tání“, jakýmsi epilogem k příběhu o „socialismu s lidskou tváří“ a také, zdánlivým epilogem, zdánlivou oponou spuštěnou za životem studenta Vysoké školy ekonomické a Univerzity Karlovy Jana Palacha.

Kdyby se Jan Palach probudil v polovině sedmdesátých let, upadl by, troufám si tvrdit, do mnohem větší deprese, než byla ta, která ho trápila na podzim 1968 a na přelomu let 1968 a 1969. Husákovsko-biľakovsko-jakešovské normalizační kádry dokázaly, se sovětskými vojenskými posádkami v zádech, zlomit drtivou většinu národa a přesvědčit ji, že nebude-li rebelovat proti nové moci, nebude-li se proti ní aktivně vymezovat, nemusí se mít „zase až tak zle“. Vzkaz obsažený v neformální „společenské smlouvě“ zněl jasně: Nebudete-li se plést do politiky, nebudete-li dělat rotyku a kravály a budete-li naopak souhlasit, alespoň navenek, byť čistě formálně, ale viditelně, se stranickou doktrínou a s okupací země, necháme vás v klidu žít, milovat se a zakládat rodiny, dělat větší či menší kariéry, přikrádat (ne moc, jenom tak trošku, aby to bylo možno tiše tolerovat) ve státních podnicích a jednotných zemědělských družstvech, chodit na fotbal a na hokej, dívat se na Chalupáře a občas i na komedii či kriminálku s Belmondem, vypadnout v pátek po poledni na chatu, rybařit a sbírat známky, čas od času vyjet na rekreaci nejen na Šumavu a do Tater, ale i k moři – do Bulharska, do Rumunska anebo na Balt, občas i do „Jugošky“, která tak přitažlivě voněla Západem, byť jím ve skutečnosti ani náhodou nebyla, to přece není tak špatný život, že?

Co by na tuhle „ďáblovu nabídku“ řekl Jan Palach, s určitostí nevíme. V roce 1975 by mu bylo sedmadvacet let, možná by byl už ženatý a měl dítě nebo děti, měl za ně odpovědnost, chodil do práce… Zda by ji rezignovaně přijal jako většina jeho spoluobčanů a jenom na režim občas s kamarády zanadával u piva, nelze říci, vzhledem k jeho povaze a charakteru, vzhledem ke všemu, co o něm víme, si to ale nemyslím. Spíš by doktora Husáka a jeho soudruhy poslal k čertu a volil by, stejně jako na konci šedesátých let, svoji cestu. Opravdu to ale vědět nemůžeme, stejně jako si do Palacha nemůžeme projektovat vlastní přání, představy a pokání za vlastní selhání.

Ať tak či tak, jistou útěchu by snad Janu Palachovi, ať by se sám zachoval jakkoli, poskytla ve druhé polovině sedmdesátých let skupina disidentů, z pohledu většiny znormalizovaného národa „naprostých šílenců“, tzv. chartistů, podobně jako „kluci“ kolem Milana „Mejly“ Hlavsy a jeho „Plastiků, kteří se navzdory tvrdým represím nehodlali režimu za žádnou cenu podřídit. Těšilo by ho to, i kdyby věděl, že to jsou pouhé maličké ostrůvky ve zdánlivě nekonečném moři „rozvinuté socialistické společnosti“, které z Pražského Hradu vládl již zmíněný Gustáv Husák, slovenský intelektuál a právník, sám v padesátých letech zavřený na deset let do komunistického kriminálu, tichý osamělý muž, odříkávající strnule rok co rok své televizní novoroční projevy podivnou českoslovenštinou a ztělesňující dokonale všechen ten zmar a tu bezútěšnost „sedmdesátek“ a „osmdesátek“, jak se dneska říká.

O tom, že se „pod povrchem“ cosi dělo, svědčilo nejen vstřícné přijetí, jehož se v Československu dostalo politice „přestavby a informovanosti“ nového, mladého generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila S. Gorbačova (zejména proto, že ji z celého srdce nenávidělo a obávalo se jí husákovsko-jakešovské vedení KSČ), ale i stále sílící projevy nespokojenosti s režimem. Již zcela viditelným odporem byl tzv. – jak příznačné – „Palachův týden“ v lednu 1989, poměrně rozsáhlé protirežimní demonstrace, které vypukly v den dvacátého výročí Janova upálení na Staroměstském náměstí v Praze. Brutalita, s jakou vládní moc proti demonstrujícím „narušitelům socialistického pořádku“ zasáhla, ukazovala její relativní sílu i její obavy a strach. Petice „Několik vět“, kterou na jaře téhož roku dali dohromady Václav Havel, Jiří Křižan, Alexandr „Saša“ Vondra a Stanislav Devátý, byla z pohledu KSČ ještě nebezpečnější, neboť ji podepsali i známí umělci jako Jiří Suchý, Jiří Menzel, Daniela Kolářová či Hana Zagorová. Monolit se začínal drolit a Jan Palach by z toho měl, po dvaceti depresivních letech, určitě radost.

Zda by mu udělalo radost i to, co se kolem jeho jména a kolem jeho činu začalo dít po sametové revoluci z listopadu 1989 a po vzniku demokratické republiky, nejprve československé a poté české, si nejsem jistý. Všechny ty již v úvodu zmíněné tryzny, projevy, články a knížky, busty, sochy a filmy… Nevím, jestli by ho to nějak zvlášť těšilo. S ohledem na to, jak ho mám „načteného“, si dovolím říct, že ne, protože se pod tím nánosem patosu – jakkoli to většina z těch, kteří se na „Palachově kultu svého druhu“ podíleli a podílejí, myslí nepochybně dobře (kromě několika studentských aktivistů, kteří si z „Palacha“ dělají rok co rok slušné „píár“ a tak trochu i „byznys“) – poněkud ztrácí ten silný, a přece křehký kluk, jenž svým činem, jakkoli to tak dlouhých dvacet let nevypadalo, udělal něco, na co se nezapomnělo a co stále vyvolává četné diskuse a někdy i hádky a spory.

Tak už to ale v dějinách bývá. Činy mají své důsledky a jejich aktéři s nimi poté, co je udělali, v drtivé většině případů už nic nezmůžou. To jsou ty „druhé životy“ anebo „životy po životě“, někdy dokonce zajímavější než ty reálné, opravdu odžité. O Janu Palachovi to určitě neplatí, jeho jednadvacet let včetně heroického či tragického finále stálo za to samo o sobě, o tom není nejmenších pochyb. A česká společnost? Té Jan Palach nastavoval zrcadlo už před padesáti, čtyřiceti, třiceti etc. lety, nastavuje jí ho svým způsobem i dnes a bude jí ho nastavovat i dál. Jak se s tím srovná, přesněji řečeno, jak se s tím srovnáme, záleží jenom na nás.

SDÍLET
sinfin.digital