„Hořící keř“ Jan Palach a česká společnost

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Hlavní otázka zní, zda vůbec ještě má smysl v předvečer jeho sebeupálení o Janu Palachovi psát. Po roce 1989 a zejména v roce 2019, kdy jsme si připomínali půlstoletí, které od jeho činu uběhlo, už totiž bylo řečeno a napsáno snad úplně všechno. Politikové i nepolitikové odříkali své projevy, byly sepsány vědecké i populární texty, vznikla četná umělecká díla. Já sám si čas od času v souvislosti s ním vzpomenu na písničku Karla Kryla o neznámém vojínovi a přemýšlím o tom, co by na to všechno asi tak řekl sám Palach? Odpověď na tuhle otázku už samozřejmě nikdy nedostaneme, zamyslet se nad ní ale můžeme, stejně jako nad tím, zda svým činem dosáhl toho, čeho chtěl.

Vezmeme-li v potaz, že Jan Palach byl na přelomu let 1968 a 1969 mladý kluk těžce deprimovaný z toho, jak slábnou protesty proti okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy, navíc kluk plný dojmů z pobytu ve Francii, kde jej výrazně ovlivnily dozvuky radikální studentské revolty proti gaullistickému establishmentu z jara onoho „revolučního roku“, a k tomu všemu kluk mimořádně citlivý na jakoukoli nespravedlnost a na jakékoli bezpráví, je jeho lednový čin, pro mnoho lidí všeho věku, vzdělání a společenského postavení nepochopitelný, naopak naprosto srozumitelný a svým způsobem i logický. Palach zkrátka patřil mezi oněch několik málo výjimečných jednotlivců, kteří uvažují jinak než většina, a podle toho jednal. Ti, kteří v jeho jednání postrádali a dodnes postrádají racionální, zdravé uvažování, se hluboce mýlili a mýlí – Palach totiž uvažoval, třebaže byl také emocionálně rozrušen, tj. rozzloben výše zmíněnou postupnou rezignací české společnosti na odpor vůči okupantům, zcela racionálně: jeho „akce“, jak sebeupálení nazýval, měla spoluobčany vyburcovat k činu či k činům, připomenout jim odhodlání a atmosféru z léta osmašedesátého roku a nedovolit jim upadnout natrvalo do letargie.

S bezprostředním ohlasem svého činu a následné smrti by pravděpodobně byl, troufnu si říct, spokojen. Česká společnost strnula v ohromeném tichu a následně se ostře vymezila vůči okupačním mocnostem a jejich domácím přisluhovačům, kteří už startovali své budoucí normalizační kariéry. Palachův pohřeb na Olšanských hřbitovech z 25. ledna 1969 byl skutečnou manifestací proti obsazení země cizími vojsky, stejně jako řeč, kterou nad jeho rakví vedl evangelický duchovní Jakub S. Trojan. O tom, že Palachův čin splnil alespoň zčásti svůj účel, svědčily rovněž další „živé pochodně“ v Československu i v zemích tzv. východního bloku. Velkou vypovídací hodnotu měly i obavy rodícího se husákovského režimu z toho, jak velký dopad bude Palachův čin mít, a nenávist komunistických fanatiků všeho druhu vůči mrtvému studentovi.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital