Hrbáček: Odstrašující případ Šlachta. Policista se v demokratickém státě takhle chovat nesmí | info.cz

Články odjinud

Hrbáček: Odstrašující případ Šlachta. Policista se v demokratickém státě takhle chovat nesmí

KOMENTÁŘ JANA HRBÁČKA | Jmenuje se Robert Šlachta, pochází z jihomoravských Pohořelic a shodou náhod se stal jedním z nejvýše postavených policistů v této zemi. Už víc než dva měsíce plní jeho odchod ze státních služeb média a sociální sítě. Chystá se vydat minimálně jednu knihu a míří do politiky. Pojďme si na příkladu plukovníka Roberta Šlachty zrekognoskovat, jak se nemá chovat policie v demokratickém státě.

Malý Róbert vyrůstal se silnou vazbou na matku, což se může mimoděk stát jistým vodítkem k analýze veškerého níže popisovaného děje. Za totality vystudoval střední zemědělskou školu (ta se mu dodnes vrací poněkud hanlivými přezdívkami Kombajnér či Traktorista). Po roce 1989 nastoupil do služeb státu. Stal se policistou. Ve službě stihl vystudovat obor sociální práce na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, ostatně jako řada jeho kolegů z branže. Jak by se asi tito studenti uplatnili v praxi, je v tomto textu zbytečné rozvíjet.

V policii Robert Šlachta rostl od „píky“, přičuchl k řadě problematik. Jeho učitelem byl slavný Jiří „Gogo“ Komorous, dnes šéf Ochranné služby. Organizovanému zločinu, který se stal jeho životní náplní, se věnoval zpočátku v Brně, plném „řečí kluků z drogovky – drbanů“. S leckterými z nich si polda Robert tykal a tyká dodnes, mnozí mu musí být vděční za to, jak jim pomohl eliminovat konkurenci.

Dříve velmi skromný mladík v obnošeném tričku a kalhotech v policii postupně hierarchicky stoupal. Ležérní oblečení vystřídala uniforma a oblek. A stoupalo i sebevědomí a představa, kam až to v policii může dotáhnout. Cíl byl jasný – generálské frčky.

Z protidrogové centrály díky své ambicióznosti postoupil v roce 2004 na Policejní prezídium. Tam se stal zástupcem ředitele Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování. O čtyři roky později byl jmenován velitelem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Robert tehdy dostal do rukou mocnou hračku a začaly se dít věci.

On a jeho lidé, kteří nikdy nepřičichli řemeslu odhalování ekonomické kriminality, se zčistajasna začali věnovat podezřením z korupčních trestných činů. ÚOOZ se vrhnul za souhlasu vrchních státních zástupců i na jinou problematiku – práci generální inspekce. Vzešly z toho například známé kauzy Vidkun a Beretta, o kterých bude řeč za chvíli.

Robert Šlachta a jeho lidé, i když se to snaží tvrdošíjně popírat, si začali budovat kontakty v politice. Zatím jen insideři ví, ke komu měl on a jeho lidé blízko. Jeho klíčový podřízený – Marek Foglar s krycím jménem Šípek – byl například v úzkém spojení s pozdějším českým premiérem Andrejem Babišem. Kontakty s politiky započaly neuvěřitelně toxickou éru elitního policejního útvaru. Apetit plukovníka Šlachty na funkce začal stoupat a byl stěží zachytitelný jakýmkoli měřidlem.

Vrcholem tohoto svazácko-policejního nadšení se stal snad nejkontroverznější zásah v dějinách Policie České republiky – razie na Úřadu vlády. Jak teatrálně zrealizovaný bombastický případ dopadl, je veřejně známo až několik roků od jeho realizace. Tehdy, v létě 2013, ale účel světil prostředky. Po svržení Nečasovy vlády došlo k razantnímu přepočítání převahy politických subjektů, z něhož dnes těží především nesystémové subjekty.

Trošku si tento čas „lovu ÚOOZ“ připomeňme. Ze Zbraslavi tehdy prosákla historka z jedné z porad před realizací kauzy Nagyová. Na té měl padnout, pro mnohé „úoozeťáky“ naprosto nepřístojný argument o „překreslení politické mapy České republiky“.

Robert Šlachta svou hru o generálské frčky a post Policejního prezidenta neustál. Nabídka sesle ředitele pražské policie od vrcholného představitele vlády ho po jeho divokém tažení proti primárním detektivním cílům „Janouškovi a Rittigovi“ neuspokojila.

Robert to zabalil a od svého odchodu ze služebního poměru začal kňourat, exhibovat v médiích a na sociálních sítích. Člověk, který stejně jako on odešel ze služby státu s mimořádně vysokou výsluhou, jejíž výši Celní správa zuby nehty tají, by radši mlčel. Ne tak Robert.

Dnes není pochyb o tom, kam se bude ubírat ublížené ego – Robert míří do politiky. Nasvědčuje tomu jeho nasazení snad ve všech odvětvích mediálního marketingu, včetně veřejně deklarovaných plánovaných spanilých jízd s knihou, kterou sepisoval posledních pár měsíců, když ještě „odpíchával na píchačkách“ příchod do svého zaměstnání u celníků.

Do nového, civilního, života vstupuje stejně dramaticky, jako do své vrcholné policejní kariéry. Za zády má minimálně tři lidi, kteří mu v jeho zviditelňování pomáhají. Evidentně to není laciný servis, který sanuje „ze svého“. Otázku i možnou odpověď si necháme na případný příští komentář.

Pojďme si tedy „pracovní úspěchy“, v jejichž dotažení mu zabránila údajná nevstřícnost politického systému, která ho měla vyštvat z uniformy, rozebrat v pár poměrně podstatných detailech.

„Slýchal jsem: Dostaneš nějakou funkci, můžeš se o něco ucházet, ale budeš držet hubu. A já jsem držet hubu nechtěl, protože jsem věděl, kam to půjde a že to bude nefunkční,“ nechal se slyšet Šlachta, který po odchodu od policie s chutí sáhl po trafice náměstka generálního ředitele na Celní správě. Byla zřízena speciálně pro něj.

Při velmi podrobné analýze Šlachtovy práce je nutné dojít k zásadnímu zjištění: Robert na vrcholu a na sklonku své éry prostě nebyl dobrým policistou.

Možná by mohl úspěšně řídit obvodní oddělení, okresní ředitelství a snad možná i kraj. Jenže je ukázkovým případem toho, jak se policista, respektive policie, v demokratickém státě nemá chovat. Příslušníci, kteří si formují budoucnost vlísáváním se politikům, v ní totiž nemají co pohledávat. O Šlachtově servilitě by totiž mohl vyprávět nejeden ministr vnitra.

Robertu Šlachtovi je zapotřebí uznat, že uměl skvěle navazovat vztahy. Při monstrózních operacích ÚOOZ měl vždycky dobře krytá záda médii. Spřízněnými nekritickými opisovači odposlechů, sledování, či propagátory policejních verzí šťár. Je jich bohužel tolik, že by se tito nekritičtí slouhové nevešli na prsty rukou ani nohou.

Připomeňme si například, že Šlachtovi přátelé z firmy Supreme Analytics hojně zásobovali dnes o přežití bojujícího mediálního mága Jaromíra Soukupa podklady pro jeho nepříliš objektivní televizní pořad Kauzy Jaromíra Soukupa.

Co způsobilo pád Roberta Šlachty? Lidé, kteří mu byli nejblíž, v tom mají jasno: Především jeho naprosto neukočírovatelný psychický atribut – mstivost. Důvody jsou nasnadě. Robert si v minulosti hodně vytrpěl kvůli spoustě narážek na od dětství odstáté uši. Tento letitý problém vyřešil chirurgicky.

Se stejnou chirurgickou razancí pak ovšem řešil i problémy se svými pozdějšími protivníky. Měl po ruce velmi výkonné nástroje, odposlechy, sledování, státní zástupce, ale i soudce, kteří je povolovali jak na běžícím pásu.

O politických lobbistech Romanovi Janouškovi a Ivo Rittigovi, které si Robert vytyčil mimo jiné jako cíle své detektivní práce, už řeč byla. Chtěl svoji vizi dokončit – stát se superpoldou.

Nejvíce nakročeno splnit si svůj sen o generálských frčkách a policejním prezidentovi měl za poměrně krátké éry už zmiňovaného ministra vnitra Ivana Langera. Kontakt s ním proto vyhledával velmi často. Langer jednou Šlachtu přivedl k premiérovi Petru Nečasovi a Šlachta byl v zásadním očekávání. Jenže Nečas ho hluboce ranil. Dal mu najevo, že pro něj adept na policejního prezidenta rozhodně není.

Toto setkání přineslo výsledek po delším čase, nicméně fatální. Je zjevné, že adept na policejního prezidenta nesl výsledek tehdejší negociace velice úkorně. A s Nečasem se vypořádal v červnu roku 2013 zásahem na Úřadu vlády. Ty „desítky kilogramů zlata“ tehdy vyřčené, byly opravdu zbytečné.

Dva a půl roku na to došlo i na Ivana Langera. Přestože Langer nikterak nefiguroval ve válce olomouckých policistů, jejíž vyšetřování dostalo krycí název Vidkun, Šlachtovci si přišli i pro něj. A to za hojné asistence médií, které se Robertovi lidé naučili brífovat a zásobovat informacemi z trestních řízení typu „jak skvěle jim to jde“, „odhalili jsme mafii, sabotáž“.

I Langer musel Šlachtovi v minulosti zjevně něco pro něj nestravitelného provést. Jak jinak si lze pak vysvětlit, že do války olomouckých policajtů Šlachtovci umně zapletli příběh s výstavbou fotovoltaické elektrárny v Ševětíně, kterou od privátních investorů koupil ČEZ. O tomto zjištění jsme psali podrobně v pondělí zde.

Naprosto identický syžet pak měla operace Beretta, v níž hrají hlavní roli protikorupční policista, žalobkyně a soukromý detektiv. V ní navíc jako „superdetektiv“ figuroval sám ředitel útvaru a jeho dodnes stěží uvěřitelné úřední záznamy, na základě kterých byly později povolovány odposlechy a sledování.

K uvažování novodobých ochránců zákona pak už opravdu jen pár posledních postřehů. Realizace kauzy Vidkun v říjnu 2015 byla narychlo posunuta dopředu, aby s ní ÚOOZ předstihl Generální inspekci bezpečnostních sborů. Proč? Protože Robert Šlachta dostal avízo, že se inspektoři chystají na jeho blízkého kolegu a nástupce v Brně.

Poslední ilustrací kreativního přístupu novodobých ochránců zákona může být akce proti bývalým kolegům z Brna. Zdroje ze státního zastupitelství v té době velmi rezonovaly zprávou, že Šlachta, ač tehdy v civilu, protože na Celní správě pro něj byla uměle vytvořena pozice náměstka až na podzim 2017, zatýkání svých exkolegů velmi intenzivně řešil s dozorujícími olomouckými žalobci.

Vzpomínky nebo historky Šlachtových souputníků či bývalých spolupracovníků je zapotřebí s ohledem na jejich letité angažmá a možné animozity brát přeci jen s rezervou. Jenže právě Robert Šlachta tuto možnost „přehnaně kovbojsky“ torpéduje. Aktuálně totiž k jedné ze svých největších operací na sociálních sítích prohlásil: „Vidkun byla jedna z nejzásadnějších operací ÚOOZ, během níž jsme neustále poslouchali výhrůžky z různých stran, že ÚOOZ bude do roka zrušeno… a bylo. Na té kauze je hodně znát, že všichni, kteří ji dovedli až k realizaci, byli do půl roku pryč. Ti, co převzali vyšetřování, už neměli informace, zdroje, nemohli udržet kontinuitu. No a to, co teď těsně před soudem proběhlo v médiích, je klasická dělostřelecká palba. Najednou jsou všichni nevinní, nikdo se ničeho nedopustil a za všechno můžou policajti.“

A to je konec příslušníka Roberta Šlachty. Po příliš přehnaně ambiciózním poldovi z Pohořelic zůstala v ozbrojených složkách spálená a pomočená země. Dnes se mu bohužel vysmívají i celníci, u kterých dostal náměstskovskou trafiku, kvůli kterému řada z nich odešla, a dnes se do služby vrací.

Šlachtovi nejvěrnější se ovšem rozutekli jinam. Dnes je možné je nalézt jako analytiky na státním zastupitelství, ve finanční či celní správě, v regionálních veleních policie. Penetrují i Generální inspekci bezpečnostních sborů.

Po boku Roberta Šlachty oficiálně zůstává dnes oficiálně jen jeho pravá ruka Tomáš Sochr. Byl to právě on, kdo mezi politickými spindoktory potají sondoval, jak by se jeho šéf mohl nejlépe uplatnit v politice. A to Šlachta mimochodem politiku paradoxně řešil i s někdejším jihomoravským hejtmanem Michalem Haškem, na nějž měli policisté svého času také zálusk kvůli dění na jeho hejtmanství.

Chtěl jsem se kvůli tomu všemu s Robertem Šlachtou sejít a nabídl jsem mu možnost rozhovoru na dřeň. Například na téma, proč on sám, velitel ÚOOZ, sepisoval úřední záznamy vystavěné z poznatků účelových informátorů, z drbů posbíraných v galérce, v hospodách nebo na benzínových pumpách. Proč on a jeho lidé nerespektovali častokrát zákon, nechali instalovat odposlechy bez zákonné opory (viz kauza Beretta – pozn. red.) nebo proč lezli údajně podezřelému nezákonně do auta, aby zjistili, jaké IMEI má jeho telefon, aby ho mohli odposlouchávat.

Chtěl jsem se ho také zeptat na to, proč byly některé kauzy zahajovány účelově na základě smyšlených úředních záznamů, jako například už zmiňované případy Vidkun a Beretta. A proč se v nich postupně s odposlechy a domovními prohlídkami rybařilo a pytlovalo, když neexistovaly uchopitelné důkazy v době před jejich realizací. A rybařilo a pytlovalo se po zatýkání a šťárách proto, aby se kauzy dostaly před soud, kde ovšem tyto „velké případy“ nezřídka končí zprošťujícími rozsudky nebo maximálně podmínkami. Nějak v genealogii šéfa ÚOOZ postrádám pozavírané mafiány či vrahy, kterým se měl útvar primárně věnovat.

Debatu na tato témata, o kterých by Robert Šlachta určitě nemluvil moc rád, si bohužel nejspíš aktuálně nikde nepřečtete.

Naopak už teď veřejnost zásobuje senzačními odhaleními, jako například tímto neuvěřitelným tvrzením: „Sleduji informace, které v poslední době vycházely na povrch v kauze zavražděného novináře Kuciaka a jeho snoubenky na Slovensku. Jsem přesvědčen, že bylo jen velkým štěstím, že kauzy, které v minulosti ÚOOZ dělal, jako Nagyová, Vidkun a Beretta, nejsou dnes spojovány s podobně odporným zločinem, jako je vražda člověka, v tomto případě novináře, který se nebál rozkrývat politicko-kriminální kauzy.“ Jak snadno se dá od kabelek odskočit k vraždě, že?

Robert Šlachta kdysi možná ráno vstával jako dobrý a poctivý polda. Dnes už vstává v kocovině po opilosti z moci, kterou dostal jako nezralý do rukou jen díky přílišné vstřícnosti k politikům. Po jeho působení ve vedení elitního policejního útvaru proto na léta zůstane zápach bizarní příchylnosti k mocipánům, naslepo vystřílených koltů, ohýbání zákonů a nebezpečné mesaliance s některými aktivistickými státními zástupci.

Snad až manická obsese šmírovat sprosté podezřelé v pivnicích a kavárnách, pořizování nezákonných a nekvalitních nahrávek či odposlechů, ze kterých se dle pravomocných rozsudků soudů pořizují i obrácené přepisy, zkrátka do výbavy kvalitního policajta dneška nepatří. Každý student policejní akademie dnes ví, že bez kvalitní informační báze, svědků ochotných svědčit u soudu a pouhých doplňků v podobě odposlechů, se odsuzující rozsudky nevynášejí. Právě proto Robert Šlachta zůstane po dlouhou dobu velmi špatným příkladem toho, jak se v žádném případě nemá chovat policie v demokratickém státě.

Text vyšel původně na webu Ekonomický deník. Publikujeme ho se souhlasem redakce.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud