Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Já nic, já aktivista. Je jejich nedotknutelnost známka vyspělosti? Komentář Michala Půra

Já nic, já aktivista. Je jejich nedotknutelnost známka vyspělosti? Komentář Michala Půra

Když dnes v Česku špatně zaparkujete, pustíte ve městě psa na volno nebo špatně spočítáte daňové přiznání, máte jednu jistotu. Když se na to přijde, trest vás nemine. Ledaže byste prohlásil, že jste aktivista a bojujete proti nízkému počtu parkovacích míst, týrání psů na vodítku, respektive složitému daňovému systému. Aktivisté v Česku požívají zvláštní ochrany před zákonem. Je to známka vyspělosti naší společnosti, a nebo bezmoci úřadů? A změní to „první vlaštovka“ z Chvaletic, kde aktivisté Greenpeace před rokem a půl poničili chladicí věž a teď jim hrozí až 6 let vězení?

Poslední dobou jsou aktivisté skutečně aktivní, velmi se dařilo například squatterům. Na začátku loňského roku obsadili Dělnický dům v Brně, na jaře pak i chátrající vojenskou jídelnu tamtéž, v létě dva domy v centru Prahy a celoročně pokračovali v blokádě budovy bývalé kliniky v Jeseniově ulici na pražském Žižkově. Letos v únoru se stala terčem squattingu také usedlost Šatovka v Praze 6. Vloni na jaře obsadili aktivisté hnutí Limity jsme my vestibul Krajského úřadu Pardubického kraje, v létě zablokovali ti samí hnědouhelný lom Bílina a letos v lednu pronikli jejich kolegové z Greenpeace bez větších problémů na balkón ministerstva průmyslu a obchodu.

Ve všech případech zasahovala policie, a přestože jí vše důkladně zdokumentovali novináři a uživatelé sociálních sítí, potrestán nebyl až na jednu výjimku nikdo. Squatteři ze Šatovky odešli ze soudní síně s trestem 50 hodin obecně prospěšných prací a museli uhradit škodu 6100 korun způsobenou při vniknutí do objektu.

Čekání na červené světlo

Exemplární případ, kdy aktivisté prokazatelně způsobili významné škody na soukromém majetku, a přesto dosud nebyli potrestáni, se odehrál na podzim roku 2016 ve Chvaleticích. Skupina jedenácti aktivistů hlásících se k hnutí Greenpeace tehdy vnikla bez povolení do střeženého areálu strategického energetického zařízení, překonala bezpečnostní systém, vyšplhala na jednu z chladicích věží a v průběhu následujících dvou dnů na ní kvůli zavěšení dvou transparentů způsobila škodu za více než 1 milion korun. Během svého pobytu aktivisté do věže navrtali 120 děr a poškodili ochoz i vnější a vnitřní plášť včetně speciálního ochranného nátěru, který zařízení chrání před povětrnostními vlivy.

O vině nemůže být diskuse, protože viníci se ke spáchání trestného činu hrdě hlásí. Ostatně důkazní materiál na sebe z velké části vyrobili sami, když vysílali z chladicí věže živé přenosy na sociálních sítích.

Nyní po roce a půl policie konečně uzavřela fázi prověřování a sdělila obvinění pětici aktivistů z poškození cizí věci a poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení. Na vysvětlenou: zbytek účastníků patrně tvořili zahraniční spolupracovníci, což je také důvod, proč prověřování trvalo tak dlouho. V případě škody velkého rozsahu hrozí obviněným dva až šest let vězení. Podle obvinění škoda v elektrárně dosáhla více než milionu korun.

Bude velmi zajímavé sledovat, jak se bude případ dále vyvíjet. Pokud totiž „vrtači“ z Chvaletic vyváznou stejně jako squatteři ze Šatovky pouze se symbolickým trestem, pro milovníky přímých akcí to bude docela srozumitelný signál ze strany úřadů: jsme na vás krátcí, klidně pokračujte. V americkém filmu Experiment, natočeném na motivy skutečných událostí, jsou v rámci psychologického experimentu na několik dní umístěni do vězení dobrovolníci v roli dozorců a vězňů.  

Na začátku dostanou všichni informaci, že pokud dojde k násilí či jinému porušení pravidel, rozsvítí se červené světlo a experiment okamžitě končí. Účastníci však postupně zjišťují, že světlo se nerozsvítí ani v krajních situacích, a tak se hranice brutality stále posouvá, až se experiment naprosto zvrhne. Situace začne někdo řešit až ve chvíli, kdy dojde k tragédii. A na tento okamžik určitě nikdo čekat nechce. Ani ve filmu a ani v realitě.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744