Jak jednat s Čínou? Jako pragmatičtí kapitalisté: tvrdě trvejme na svobodě

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Kdo má správnou strategii vůči Číně? Odcházející Donald Trump, nastupující Joe Biden, nebo snad německá kancléřka Angela Merkelová? Ve skutečnosti jde o různé (nikoli však zcela protichůdné) způsoby, jak dosáhnout stejného cíle: rovných obchodních vztahů. K nim se ale nikdy nedopracujeme, pokud nad sebou jasně neuvidíme imperativ: „Peking musí přijmout kapitalismus“. Protože kapitalismus je svoboda.

Čína je obří a nadále rostoucí trh, což láká kapitalisty z celého světa. Neznamená to ale, že sám komunistický režim je kapitalistický, jakkoli se to čas do času zmiňuje. V zásadě v této ohromné zemi, která produkuje kvanta zboží, pořád mají něco na způsob chozrasčotu, jen v daleko větším měřítku, než by napadlo Gorbačova. Respektive jemu se režim rozpadl dříve, než se takto mohl rozvinout – a to právě i proto, že „neuváženě“ povolil příliš buržoazních svobod. Tuhle chybu čínští komunisté neopakuji…

Kdo by chtěl tvrdit, že Čína přece JE kapitalistická země, tomu připomeňme osud nejbohatšího občana Říše středu Jacka Maa, který po kritice režimu na tři měsíce zmizel a nyní předvedl podivné sypání si popela na hlavu, kdy během videokonference s vesnickými učiteli mimo jiné řekl, že se učil a přemýšlel a došlo mu, že čínští podnikatelé musí sloužit vizím země…

Tak vida, žádný byznys, úkolem čínských „kapitalistů“ je sloužit vizím komunistické strany. Zakladatel serveru Alibaba přitom před svým zmizením a následným zázračným prozřením nenapadl samotnou totalitní vládu státostrany, ale „jen“ kritizoval systém regulací, který podle něj brzdí inovace. Jenomže právě to, že pekingští komunisté drží trh pevně pod krkem, je logickým důsledkem skutečnosti, že v této zemi neexistuje opravdový kapitalismus. A kdo to kritizuje, protiví se tím režimu.

Platí jednoduchá maxima. Když si můžete se svým majetkem nakládat dle svého, máte kapitalismus, i když vlastníte jen ševcovskou dílnu. Když má konečné slovo strana, žijete v komunismu, jakkoli jste třeba založil globální korporaci. V Pekingu to vědí, a proto drží otěže trhu pevně v rukách. Stojí o peníze, ale ne o kapitalismus. Zatím se jim daří udržovat podivný hybrid, kdy přes částečnou ekonomickou svobodu v rámci komunismu hrubý domácí produkt strmě roste. Ale jak ukazuje kritika Jacka Maa, vše má meze.

Kapitalismus je snad možný bez politické svobody, ale ne bez té ekonomické. V zemi, kde strana rozhoduje o tom, zda dostanete úvěr, zda vůbec smíte podnikat a co můžete dělat se svými penězi, přičemž vy se nesmíte ani ozvat, když vám její diktát ničí byznys, nelze nikdy využít lidský potenciál jako ve skutečném kapitalismu. Jack Ma poukázal na to, že komunistické regulace svazují a omezují trh a brání inovacím. Zatím komunisté stíhají dostatečně rychle kopírovat ty západní. Ale půjde to tak pořád?

Zde se dostáváme k jádru věci. Čínský režim je obchodně úspěšný z velké míry proto, že mu tolerujeme praktiky, které v civilizovaných západních zemích nejsou možné. Komunisté si nedělají hlavu s autorským právem, kradou patenty a vynálezy, zahraničním investorům nutí značně neférové podmínky, uzavírají vlastní trh před importem, provozují masivní dumping při exportu a uměle podhodnocují vlastní měnu. Nebylo přijetí komunistické Číny do Světové obchodní organizace (WTO) předčasné?

Nejsem sám, kdo si myslí, že na vstup mezi světové kapitalisty si komunisté v Pekingu měli počkat. Nicméně, trh s miliardou čtyřmi sty miliony spotřebitelů byl zřejmě příliš velkým lákadlem a mnozí si od kooptace Číny slibovali, že si z něj kus uloupnou pro sebe. Lze to chápat, ale otázka zní: stálo to Západu za to? Donald Trump si vše vyhodnotil tak, že ne a začal problém řešit po zlém. Evropská unie to zkouší „po dobrém“ a pod vedením Angely Merkelové uzavřela dohodu, jež má zlepšit postavení investorů a obchodníků z EU.

Byť se metody liší, je jasné, že Evropa a Spojené státy si uvědomují, že musejí Peking donutit dodržovat kapitalistické standardy. Joe Biden možná nebude tak razantní jako jeho předchůdce, ale v praxi se zase tak moc odlišit nemůže, protože jde o nativní ekonomické zájmy USA. Takhle to dál nejde. Čínští komunisté na nás parazitují – těží z našich trhů a technologií a sami nám nenabízejí odpovídající protihodnotu, snad kromě levné pracovní síly a surovin.

Čína u nás smí prodávat a investovat dle našich kapitalistických pravidel, zatímco naši byznysmeni na jejím trhu se musí podřídit specifickým regulacím, včetně povinnosti, aby šlo o společný podnik, a nespravedlivé dělby zisku. Je na Škodovce, respektive na Volkswagenu, rozhodnout, zda se vyplatí vyrábět a prodávat automobily za zlomek marže než v Evropě.

Nemůžeme však všechno nechat pouze na podnikatelích. Ti malí a střední raději Čínu oželí. Jen velké a silné korporace si troufnou jít do země, kde se těžce podniká, je složité firmu udržet a nenechat si ji ukrást (jako se to stalo i Andreji Babišovi, což zase tak malý podnikatel není) a velmi obtížné je nakonec dostat nějaké peníze domů. Vyspělý kapitalistický trh je výsledkem staletí dobrých státních regulací (například antimonopolních a antidumpingových zákonů) a platí to rovněž pro vztahy s Čínou. 

Zodpovědné za nastavení férových podmínek obchodování s asijskou velmocí jsou západní vlády. Platí to pro Bidena, pro nástupce Merkelové (Německo je ovšem jednou z mála zemí, jejímž firmám se v exportu do Číny daří a má s ní téměř vyrovnanou bilanci) i pro příští český kabinet. Jinak než silou to nepůjde. Příklad Hongkongu jasně ukazuje, že komunistický režim se s kapitalismem nesnese a dobrovolně s ním nedokáže žít – proto porušil slib „jedna země, dva systémy“ a likviduje buržoazní svobody provincie.

Osud bývalé britské kolonie jasně ukazuje, v čem je problém i jeho řešení. Popírá totiž obligátní tvrzení, že čínská kultura je jiná, a proto v ní nemůže fungovat západní liberální kapitalismu. V Hongkongu všechno běželo dobře a sžil se s kapitalistickou svobodou, přičemž si podržel tradiční hodnotové vzorce. Nejspíše ve větší míře než v pevninské Číně, kde komunisté zavedli do společenských vztahů západní marxismus. Potíž je, že komunisté vedle sebe skutečný kapitalismus nesnesou.

Je to tedy prosté. Problém je v nepřijetí kapitalismu čínskými pohlaváry, řešení v tom je k tomu přimět. Dokud potrvá to první, bude Západ stále tahat za kratší konec, když se podaří to druhé, můžeme se zbavit obav z Číny. Nezáleží až tak na tom, zda se realizuje strategie Trumpa, Bidena, nebo EU. Hlavně buďme důslední, vytrvejme do konce, jímž nemůže být nic jiného, než plné přijetí kapitalismu Čínou – se všemi jeho buržoazními svobodami. Trvat na tom není naivní, ale pragmatické. Jinak ztratíme jak tvář, tak byznys.

SDÍLET
sinfin.digital