Jak jsem chtěl psát o exekucích, které drtí Čechy, a spravedlnost mlčela. Komentář Vratislava Dostála

Sledovat politiku z bezprostřední blízkosti je zkrušující. Je to do velké míry nemocné prostředí. A přestože nepochybujeme, že Andrej Babiš a Miloš Zeman jako dva dominantní aktéři nejsou příčinou naší současné krize, nýbrž jejím produktem, nelze si odpustit aspoň povzdech nad tím, jak dávají na frak nejen ústavnímu pořádku, politické kultuře nebo dobrým mravům, ale především všemu, co má co do činění s mezilidskými vztahy, férovostí nebo jistou ohleduplností nejen k lidem sobě blízkým, nýbrž také k protivníkům. Doba i naši politici zhrubli. Hlavně bych ale chtěl na následujících řádcích psát o exekucích.

Člověk vlastně v jednom kuse žasne. Ta tendence a sešup, jehož jsme svědky, je mnohdy doslova dechberoucí. Prozatímním vrcholem byl v tomto ohledu naprosto bizarní happening Miloše Zemana minulý týden na Hradě, kterému předcházela schůzka se šéfem ČEZ Danielem Benešem a premiérem Babišem obestřená do dnešního dne hradbou mlčení.

A zatímco se velmi viditelně řeší skrze mnohdy zástupné argumenty nominace Miroslava Pocheho na post ministra, v zákulisí lze zaslechnout, že se tady sice hraje o vládu, ale to hlavní že je jinde. Hovoří se třeba o případné dostavbě Temelína. A přestože takový podnik nemá žádnou logiku, někdo by si zcela jistě namastil docela slušně kapsu. Lidi ale pálí úplně jiné věci, které se bytostně dotýkají jejich každodenních životů, a ty zas neřeší skoro nikdo, anebo jenom hrstka aktivistů, kteří tak činí ve svém volném čase, zadarmo a na úkor svého zdraví i svých rodin.

Farský: Je tady 300 tisíc nezákonných exekucí. Už teď vím, že jich stovky až tisíce zrušíme

sinfin.digital