KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Stav země je krůček od katastrofy. Ekonomické, sociální, mravní. Nemluvě o zdravotně-bezpečnostní hrozbě, kterou představuje epidemie. Abychom společně odvrátili pád do propasti, potřebujeme nejen změnu vlády. Chce to silný, akceschopný kabinet, který bude vědět co dělat a hned se do toho pustí. Má na to opozice?
Nebýt viru, bylo by krajně obtížné dát zemi zase do pořádku po všem tom rozvratu veřejných financí, rozeštvávání lidí mezi sebou a pošlapávání právního státu. Covid tyto problémy nevytvořil, ale dal jim vyniknout, zesílil je a přidal k nim obavy o zdraví, život a osobní svobodu. V důsledku je úkol obnovy ještě těžší. Nechce se mi věřit, že lidé jako premiér či ministryně financí myslí vážně, že by pokračovali ve své práci i v příštích letech. Opravdu netuší, jak strašné těžké bude opravit, co pokazili? Nebo jen populisticky blafují?
Nicméně nechme minulost minulostí a soustřeďme se na budoucnost. Ta vyžaduje naši pozornost, ne hádky s garniturou, která už si od Česka vzala vše a nemá mu co dát. Pro opozici nemá za této situace valný smysl stavět kampaň tak, jak se staví obvykle, tedy především na selháních stávající vlády. Neznamená to, že by o nich měla mlčet. Nicméně rozsah škod je tak obrovský, že je musí každý volič vidět sám – a kdo je ani teď nevnímá, na toho jsou faktické argumenty nejspíš beztak krátké…
Jakkoli si dokážu živě představit naprosto zdrcující negativní kampaň, jakou tato země nezažila, není to správná cesta. Lidé potřebují především naději. Až tak moc, že některým už nevadí dříve silně vnímané rozdíly mezi demokratickými opozičními stranami a žádají po nich, aby se daly skutečně dohromady. Co všechno je špatně, to v zásadě dobře vědí a pociťují sami. Moc by chtěli slyšet, co příští vláda udělá, aby „bylo dobře“.
Dědictví „zemanismu-babišismu“ je smutné a k jeho překonání musíme napnout všechny síly. Zaostávání a znesvářenost se z negativních jevů staly státními doktrínami. Zaostávání není „jen“ důsledkem neschopnosti, ale totální ignorance, neboť populistům nezáleží na budoucnosti. Rozdělování nahradilo program a ideje, stalo se ideologií, technologií moci, nástrojem vládnutí a ovládání.
Ukazuje se tak naplno, co by – kromě dalších bodů – mělo tvořit základ „Programu naděje“. Pilíř číslo jedna: Modernizace. Pilíř číslo dva: Právo. Pilíř číslo tři: Solidarita.
Na nutnost zásadně modernizovat upozorňují akademici, podnikatelé a mnozí další už dlouho. Ano, mluví o ní i politici – rčení, že musíme proměnit „montovny v mozkovny“ zaznívá ve veřejném prostoru alespoň patnáct let. Ale na plané řeči, jako jsou ty o „zvýšení inovačního potenciálu“, už nezbývá čas. Vím to velmi dobře, byl jsem léta u toho a většinou se neudělalo skoro nic. Vždy převážily jiné, konkrétnější priority – penze, sociální systém, zdravotnictví… A co si budeme povídat, věda, výzkum a inovace nebývaly voličským hitem.
Právo musí bez debat platit pro všechny stejně a je velmi zlé, že to tak není. Zatímco vůči garnituře tzv. tradičních politiků se uplatnila vcelku drsným způsobem presumpce viny (většinou aniž by se jim později cokoli dokázalo), jedna z hlav nynějšího režimu si užívá naprosto nepochopitelné hájení a ta druhá si z Ústavy udělala trhací kalendář. Dotace, střet zájmů, vládnutí bez důvěry, nejmenování profesorů, nerespektování rozsudků, lži… To jsou ukázky fatálního selhání rovnosti před zákonem a zásad právního státu.
Solidarita je základním kamenem společnosti. Bez elementární dobré vůle, úcty jednoho k druhému, ochoty snést jiný názor a přitom zachovat jednotu v základních hodnotách se ztrácí soudržnost a společenství se rozpadá. Ne že bychom na tom byli v 90. letech nějak extra dobře, nicméně jsme přeci jen krůček po krůčku překonávali odkaz komunistické devastace morálky. Poslední roky se k ní rychlým tempem vracíme. Musíme lidem vrátit pocit jisté sounáležitost a znovu sjednotit, co bylo rozbito.
Naděje stojí na třech sloupech: moderní ekonomice hnané silou vědy, právním státě, v němž většina nevnucuje svou vůli menšině, ale kde vládnou neosobní pravidla, na kterých se shodnou všichni, a do třetice na mravně silné solidární společnosti, v níž u druhého přirozeně předpokládáte dobrou vůli a politici v tom jdou příkladem. Na těchto principech by se mohla opozice shodnout, jakkoli se strany „Pětky“ budou lišit v konkrétních cestách k jejich naplnění.
Kvalitní školství, špičkový výzkum a moderní průmysl vytvářejí prostor prosperity, ale i svobody a bezpečí, protože bohatá a vzdělaná společnost lépe odolává populistům a dezinformátorům a má prostředky na investice do zdraví či ekologie. Právo, jež platí pro všechny stejně, je základní podmínkou pro to, aby občané vnímali svou zemi jako spravedlivou. Vysoká veřejná morálka je lékem na vzájemnou podezíravost, pocity ohrožení a nenávist k druhým, sjednocuje lidi a budí pozitivní emoce: spokojenost, jistotu, důvěru.
Po letech špatných zpráv, rozeštvávání společnosti a nakonec pandemii je čas dát lidem pozitivní program, nikoli jen obraz nepřítele (ostatně ten si ho už namaloval sám a to dost křiklavými barvami). Natož aby se opozice okopávala navzájem. Ať vyhraje ten ze dvou bloků, který nabídne lepší vizi budoucnosti.
