Pokud by Všeobecná deklarace lidských práv vznikla o něco později, jistě by se kromě práva na svobodu myšlení či práva na vlastnictví zabývala i právy digitálními. Zejména tím jedním – na digitální soukromí.
Sami to jistě znáte z doby, kdy jste si vytvářeli účet na Facebooku nebo na Spotify. „Souhlasíte s našimi obchodními podmínkami?“ ptá se bezelstně služba – a vy už víte, že tento boj nemáte šanci vyhrát. Předem rezignujete; ta kvanta stránek psaných anglickou právničinou zkrátka nepřečtete. A když náhodou ano, výsledek neodpovídá vynaloženému času a úsilí. Snad kdyby šlo „o něco důležitějšího“, nebo pokud by to bylo v reálném, „analogovém životě“, kde přeci bianco šeky nevypisujete…
Sám ten pocit dobře znám. Jeden čas jsem dokonce dospěl do stavu, kdy jsem experimentálně usínal při podcastu vytvořeném právě z předčítání obchodních podmínek velkých korporací. Snad jsem tehdy podvědomě doufal, že se tak dozvím, co že je v těch mytických odstavcích napsané; vždy jsem ale zabral do pěti minut, navíc ani ty sny pak za moc nestály. Mnohem užitečnější se nakonec ukázalo projít si některá shrnutí, která přeložila korporátštinu ze Silicon Valley do řeči smrtelníků – například zde.
Ta největší zrada u řady digitálních služeb přitom tkví v tom, že úvodní souhlas s podmínkami vypadá jako tuze dobrý obchod (což je ostatně podstata skutečně dobrého obchodu – totiž že zákazník odchází vždy spokojený). Za jedno faustovské odkliknutí nový uživatel dostává zadarmo tu e-mailovou schránku, tady účet na sociálních sítích, onde přístup k veškeré hudbě světa. V protikladu ke skutečnému světu, kde nám zadarmo nikdo nic nedá, jde o obří lákadlo; zároveň však víc než kde jinde platí košilaté úsloví že „pokud za produkt neplatíte, jste jím vy sami“.
Na první pohled o nic moc nejde. Jeden souhlas s obchodními podmínkami žádnou katastrofu neznamená. Ostatně, není to ani poprvé, ani naposledy. Pokud zůstaneme u příkladu Facebooku, tak na první pohled není čeho se bát. Zuckerbergova síť sice naše osobní údaje shromažďuje, ale zároveň je přeci neprodává třetím stranám, tak což. Navíc díky tomu, že nás algoritmus lépe pozná, nám sociální síť obratem nabízí relevantnější reklamy. Namísto francouzských holí třeba nové kopačky. To je mimochodem princip, na kterém Facebook vydělává velké peníze – totiž že veškeré naše osobní údaje zabalí spolu s ostatními podobnými účty do socio-demografických skupin, jejichž pozornost (tedy vaši pozornost) pak draze prodává movitým inzerentům. Na první pohled to skutečně vypadá jako win-win situace a skvělý obchod.
Problém je, že celý tento byznys – který není doménou pouze Facebooku – má řadu negativních externalit, které člověka na „první dobrou“ při registraci nenapadnou. Třeba průšvihy, jako byl ten se zneužitím dat desítek milionů uživatelů Facebooku společností Cambridge Analytica, která informace využila ve volební kampani. Tehdy se ukázalo, že data uživatelů mohou být zneužita. A že ten, kdo je zneužije, pomocí nich dokáže ovlivnit doslova chod světa. Facebook sice za tuto obří kauzu dostal ve Spojených státech pokutu pět miliard dolarů, to je ale pro firmu pořád jen takový komáří štípanec. Částka odpovídá zisku, který Facebook vydělá za čtvrt roku.
Další takovou externalitou – která má svůj prapůvod v mávnutí motýlích křídel při odkliknutí „T&C“ – je, že Facebook (společně s Googlem) kompletně ovládli globální trh s digitální reklamou. To má mimo jiné zásadní vliv na tradiční média, která se musejí honem rychle přizpůsobovat nové realitě. O tom, že nejde jen o tučné bonusy pro mediální manažery, ale situace má širší společenské implikace, se nedávno rozepsal majitel INFO.CZ Daniel Křetínský.
A do třetice – a to je to podstatné – uživatelé by měli mít jednoduchou kontrolu nad tím, jaká data velkým platformám poskytují. Jistě, především díky EU máme určitou kontrolu nad nastavením soukromí a možnosti zjistit, co všechno o nás sociální sítě vědí. Jeden z novinářů toho využil a nechal si poslat všechny informace, které o něm Facebook schraňuje – ukázalo se, že to bylo dohromady přes 600 MB dat.
Imperativ soukromí
Právě digitální soukromí je statkem, hodnotou, která bude neustále nabývat na ceně; spolu s tím, jak o něj budou lidé ve stále větší míře přicházet vlivem sociálních sítí, státního dohledu a neustále rostoucí globální propojenosti. Zajímavý je pohled na to, jak se na soukromí – především na to digitální, na osobní data a na práci s ním – dívají velcí technologičtí hráči; takzvaná velká pětka FAANG (Facebook, Apple, Amazon, Netflix a Google). Mnozí z nich totiž mají zcela odlišné pozice.
Patrné je to třeba hned u příkladu Applu a Facebooku. Pro Apple je bezpečnost dat uživatelů marketingově velmi akcentovaným imperativem, na kterém si dlouhodobě zakládá. Data uživatelů jsou uzavřena ve vlastním ekosystému Applu a často se k nim dost dobře nemohou dostat ani vlády, potažmo bezpečnostní složky státu. Facebook jde opačnou cestou – sbírá od svých uživatelů co nejvíce údajů, se kterými pak mohutně pracuje – ostatně, jde o Svatý grál firmy. Do jisté míry je taková distinkce pochopitelná a přirozená – zatímco Apple prodává zejména iPhony, Facebook tyje na reklamě.
Střet obou hegemonů nad tématem soukromí jde však mnohem dále než k jednoduchému myšlenkovému východisku. Jak obsáhle popisuje deník Wall Street Journal, výkonní ředitelé obou technologických společností se často – byť zatím ne „bez rukavic“ – v této otázce střetávají. „Pokud máte byznys plán založený na klamání uživatelů, na vytěžování dat, na poskytování voleb, které vlastně žádnými volbami nejsou, pak si taková firma nezaslouží naši podporu, zaslouží si reformu,“ uvedl v lednu (ovšem bez toho, aby Facebook přímo jmenoval) šéf Applu Tim Cook. Podle WSJ však bylo nabíledni, kam mířil.
Ostatně, Apple se neomezuje na slovní direkty. Nedávno představil službu, která by měla dát uživatelům ještě více kontroly, aby věděli kterým aplikacím poskytují jaká osobní data. K velké nelibosti Facebooku, který tvrdí, že Apple zasahuje do samé podstaty fungování jeho aplikace. „Jde o politiku, která negativně ovlivní miliony firem po celém světě,“ uvedl v lednu Zuckerberg. Směr Applu je však zřejmý a je jen velmi nepravděpodobné, že by z ochrany dat uživatelů jakožto nejvyšší priority slevil. V sázce je, jak upozorňuje WSJ, budoucnost toho, kam se internet vyvine – a která ze společností na něm bude dominovat. „Sociální dilema se nesmí změnit v sociální katastrofu,“ uzavírá Cook ve zřejmé narážce na film Social Dilemma.
