Januš: Mohli za válku všichni Němci? Stěžujeme si na rozdělenou společnost, bylo to ale horší | info.cz

Články odjinud

Januš: Mohli za válku všichni Němci? Stěžujeme si na rozdělenou společnost, bylo to ale horší

KOMENTÁŘ JANA JANUŠE | My a oni. Dvě zdánlivě nesmiřitelné skupiny lidí vytvářející rozdělenou a rozdělující společnost. V České republice se profilují třeba odlišnými politickými postoji a preferencemi, pohledem na evropskou integraci či nesrovnatelnou ekonomickou kondicí. Jako bychom ale při popisu těchto jevů a také při podivování se nad nimi zapomínali na to, že v nedávné minulosti byla situace daleko horší. Třeba po druhé světové válce, jak naznačuje i nevšední film Zraněná srdce, který tento týden vstoupil do českých kin a jenž vychází z rodinných vzpomínek spisovatele Rhidiana Brooka.

Zraněná srdce (The Aftermath)
Poválečné Německo v roce 1946. Rachael Morgan (Keira Knightley) přijíždí do ruin rozbombardovaného Hamburku, aby se setkala se svým manželem Lewisem (Jason Clarke), britským plukovníkem, který je pověřen obnovou zničeného města, v němž stále vládne chaos a beznaděj. Ve chvíli kdy se vydají do svého nového domova, Rachael je nepříjemně překvapena nečekaným rozhodnutím, které Lewis udělal – dům budou sdílet s jeho předchozím německým vlastníkem Stefanem Lubertem (Alexander Skarsgård) a jeho dospívající dcerou Fredou (Flora Thiemann). Rachael ztratila během války syna při německých náletech na Londýn, a tak vnímá soužití s nedávným nepřítelem jako nemyslitelné. Mezi ní a Stefanem vzniká silné napětí. Když zjistí, že i on utrpěl během války velkou osobní ztrátu, začíná se její postoj měnit. A povinnostmi zaneprázdněný Lewis až příliš pozdě zjistí, že její původní odmítání a zármutek vystřídaly vášeň a zrada. Film Zraněná srdce byl natočen podle bestseleru spisovatele Rhidiana Brooka, k jehož pozoruhodnému příběhu jej inspirovalo dědečkovo vyprávění. Natáčení filmu probíhalo i v Praze a v dalších českých městech. (Oficiální text distributora CinemArt)

I když by se mohlo z plakátů zdát, že jde jen o další historickou romanci s Keirou Knigtley v hlavní roli, není tomu tak. Film odehrávající se ve vybombardovaném Hamburku klade daleko více otázek, než na kolik bude většina diváků připravena.

Snímek si sice užijí i bez toho, aniž by si na ně alespoň v duchu odpovídali, pokud se ale zamyslí nad jeho hlavním sdělením a nad reflexí dějin, kterou nastiňuje, mohou odcházet i s dalším kamínkem do mozaiky vlastního historického poznání. Pravděpodobněji se jim ale dosavadní dohady spojené s minulostí a druhou světovou válkou ještě rozšíří o to, co všechno v souvislosti s minulostí reflektujeme a co už ne. A ne náhodou si alespoň někteří vzpomenou na esej Karla Jasperse Otázka viny, která je samozřejmě stále aktuální.

Když chcete zapomenout

Ale po pořádku. Ve filmu sledujeme Britku, která přišla během bombardování Londýna o syna, a její příjezd do zdevastovaného Hamburku. Ocitá se mezi dvěma muži - vlastním manželem, jenž se snaží pomoci s obnovou města zničeného spojeneckými nálety, při nichž zemřelo přes 40 tisíc lidí, a německým architektem, v jehož zabavené vile se manželé usídlili. I on krutě doplatil na bombardování, zemřela mu při něm manželka.

Další příběh ale není pro naše účely zase až tak důležitý. Sledujeme totiž doopravdy rozdělenou společnost. Válka sice skončila, mentálně ale v mnoha lidech stále zuří. Ti, kteří o někoho přišli, cítí, chtě nechtě, nenávist k těm, jimž tuto ztrátu vyčítají. Britové Němcům, Němcové Britům. Ti, kteří chtějí jít dál a zapomenout na to, u čeho to alespoň trochu jde, se musí vypořádávat i s nepochopením svých nejbližších.

Mohli za válku všichni Němci?

A teď, kdo všechno nese vinu? I jednotlivci, kteří se do válečné mašinérie přímo nezapojili? Provinili se všichni Němci bez ohledu na to, zda přímo podporovali nacisty a stáli na jejich straně, nebo se jen snažili nevyčnívat z řady? Sice sami truchlí, musí ale vzhledem ke svému statusu na vlastní utrpení navenek zapomenout a nést své další ponížení jako samozřejmé? Protože jako národ stojí za rozpoutáním druhé světové války a největšími hrůzami, které kdy lidstvo zažilo?

Tím to ale nekončí. Co znamenají bílé skvrny na zdech honosných vil? Visel na všech těch místech portrét Hitlera, nebo už jde spíše o paranoiu? A jak se k Němcům chovat? Zaslouží si ponížení? Nebo je třeba raději se tvářit, že nejsou vidět? Vždyť k tomu tehdy existovaly i související pokyny.

Takovéto otázky nemusely, minimálně v prvních měsících po válce, nikde a ničím skončit. Ale pocit míru jen dál oddalovaly. Zcela logicky a pochopitelně. Vlastně je neuvěřitelné, že společnost a jednotlivé země něco takového vůbec zvládly překonat.

Jaspers a aktuální Otázka viny

Právě v tom je aktuální i zmíněná Jaspersova kniha. Připomeňme si z ní třeba toto tvrzení: „Nemůže být pochyb, že každý z nás Němců je nějak vinen. Proto musíme přijmout i důsledky viny.“ Jaspers pokračuje: „Všichni Němci, bez výjimky, se podílejí na politické odpovědnosti. Musí tudíž společně působit při úkolech nápravy, které je třeba převést na právní formu. Musí společně snášet vše, k čemu povede jednání vítězů, jejich volní rozhodnutí, jejich nejednota.“

Dodává však mimo jiné i to, že: „Ne každý Němec, nýbrž naopak jen velmi malá menšina Němců, musí být potrestána za zločiny; jiná menšina musí pykat za svou nacionálně-socialistickou aktivitu.“ A rovněž to, že „snad každý Němec má důvod - i když nejrůznějšího druhu - sám sebe zkoumat ze zorného úhlu svého morálního náhledu. V tomto ohledu však nemusí uznávat žádnou jinou instanci než vlastní svědomí“.

Pokud si tedy budeme stěžovat na současnou rozdělenou společnost a nevěřit, že existuje naděje na zlepšení, nezapomínejme právě na tyto historické případy. Když mohlo docházet ke smířením tehdy, o to jednodušeji by mohla nastávat v současnosti, kdy se v porovnání se 40. lety zatím snad nic moc neděje. Před problémy ale nemůžeme strkat hlavu do písku a říkat si, že za ně mohou jen ti ostatní.


Citováno podle knihy Karla Jasperse Otázka viny. Příspěvek k německé otázce, kterou v překladu Jiřího Navrátila vydalo v roce 2006 nakladatelství Academie, str. 80-81.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud