KOMENTÁŘ LUKÁŠE JÍCHY | Když byl v roce 2001 přijat exekuční řád, šlo o zákon jednoduchý a stručný. Cílem bylo umožnit rychlý a efektivní výkon exekučního titulu. Po desítkách novelizací se však exekuční proces prováděný podle exekučního řádu dostal někam, kde o rychlosti nemůže být řeč. Není nic výjimečného, že následné exekuční řízení trvá několikanásobně delší dobu než řízení nalézací. V případě nepeněžitých plnění na vyklizení pak vyvstal nový fenomén – upřednostnění trestněprávní represe před výkonem exekuce.
Problém stále častěji netkví v nedostatku majetku povinného, ale nadmíře prostředků procesní obstrukce, jejich kumulaci a absenci koncentrace řízení. Zatímco do konce roku 2012 exekuční řád rozlišoval důvody, pro které bylo možno podat meritorně projednatelné odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a odvolání podané z jiných důvodů byla odvolacím soudem odmítána, tak dnešní řízení o návrhu na zastavení exekuce je jen prodlouženou rukou řízení nalézacího. Stále více je znát tlak na věcný přezkum exekučních titulů a nový průběh nalézacího řízení v řízení o návrhu na zastavení exekuce.
Majitel nemovitosti po martyriu nalézacího řízení o žalobě na vyklizení velmi záhy zjišťuje, že pariční lhůta k vyklizení určená exekučním titulem ani pozdější lhůta k dobrovolnému plnění v exekučním řízení jsou bezúčinnými. Nástup termínu vyklizení lze v případě zarputilé obrany opakovaně oddalovat.
