Domácí a zahraniční politika USA. Co z jejich vztahu vyplývá pro Evropu?

Roman Joch

„O tom, jak budeme žít, rozhoduje politika domácí. O tom, zda vůbec přežijeme, rozhoduje politika zahraniční,“ řekl německý poválečný kancléř Konrad Adenauer. Má politika domácí vliv na politiku zahraniční? Nepochybně ano. Ale jak to bylo a je v případě Ameriky? Potažmo jak to bude, což americké spojence včetně Česka musí zajímat nejvíce?

Během války za nezávislost (1775–83) byla spojencem amerických rebelů proti britské Koruně i Francie s královskou dynastií Bourbonů. Mezi USA a Francií byla spojenecká dohoda. Po Velké francouzské revoluci (1789) se časem revoluční Francie dostala do války s téměř celou Evropou, tudíž i s Británií (rok 1792) a vyvstala otázka: Mají být USA spojenci revoluční Francie, která usekla hlavu králi, jenž pomohl USA k nezávislosti? Demokratičtí republikáni, které vedl ministr zahraničí Thomas Jefferson, jenž byl za Francouzské revoluce velvyslancem v Paříži a nasál její revoluční ideje, tvrdili, že ano. Federalisté, jež vedli ministr financí Alexander Hamilton a viceprezident John Adams, měli opačný pohled.

Prezident George Washington se přiklonil k federalistům a Amerika zůstala v evropské válce neutrální. Demokratičtí republikáni tvrdili, že federalisté chtějí obnovit monarchii (nesmysl); federalisté měli za to, že jeffersonovci chtějí vztyčit gilotiny a popravit všechny hodné lidi (rovněž nesmysl). Rozepře mezi dvěma hlavními stranami vedla k rozdílným, téměř opačným doporučením ohledně zahraniční politiky.

V 20. letech 19. století, v době, kdy latinoamerické země usilovaly o svobodu a nezávislost od Španělska a Řekové o totéž od Osmanské říše, jeden americký politik (Henry Clay) nadhodil myšlenku, že Amerika by jim měla aktivně pomoct, neboť bojují za americké ideály. Konsensus většiny však v roce 1821 formuloval tehdejší ministr zahraničí a příští prezident John Quincy Adams: „Kdekoli je vlajka svobody a nezávislosti vztyčena, tam s ní budou i srdce, sympatie a modlitby /Ameriky/. Nevyráží však do světa, aby ničila příšery. Přeje vše nejlepší svobodě a nezávislosti všech. Brání a obhajuje však jen tu svou.“ Tedy izolacionismus a nezasahování do zahraničních konfliktů. Toto byla zahraniční politika USA prvních cca 140 let (1776–1916) vůči Evropě.

V roce 1917 však Amerika do evropské války vstoupila, aby slovy prezidenta Wilsona „učinila svět bezpečným pro demokracii“. Nebylo to důsledkem vnitropolitické debaty, spíše rozhodnutím prezidenta samotného. S tím souhlasily bílé anglosaské protestantské (WASP) anglofilní elity na severovýchodě USA; proti byli izolacionističtí Američané na středo-západě USA, i Američané německého a irského původu (kteří byli anglofobní). Pro vstup do války byli taky bílí jižané se svou kulturou zbraní, kteří si chtějí v každé generaci zastřílet, a kteří vždy podporovali všechny americké války v zahraničí, ať už byly proti komukoli.

Výchova genderem. Debata o Istanbulské úmluvě odhaluje totalitní geny

sinfin.digital