K prosperitě se nejde prodlužit ani prodotovat. Snaha vlády zavání účelovým eskamotérstvím

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Klíčovým tématem dneška je snaha vlády o záchranu ekonomiky zdecimované koronavirem. Ta se odehrává pod heslem „proinvestujeme se k prosperitě“. Problém je ale nejen v tom, zda vláda dokáže efektivně investovat, ale i v tom, koho se domnělá prosperita má vlastně týkat a v čem bude spočívat. Z vládního záměru tak zatím nejvíce vyniká jen ten slogan, cíl zůstává v politické mlze.

Někteří ekonomové vládě vyčítají, že je ohledně investic velmi nekonkrétní a investice nemá připravené. Jiní tvrdí, že sama investiční strategie je špatná. Tak či tak je zarážející, když někdo oznamuje budoucí prosperitu, aniž by přesně řekl, jakým způsobem, potažmo jakými investicemi jí chce dosáhnout. 

Dosavadní „postkoronavirové“ výdaje navíc většinou nemají charakter skutečných investic. Vláda sice oslnivě hýří stovkami nově vypůjčených miliard, ale peníze jdou hlavně na kompenzace všemožných ztrát a daňových výpadků či na provozní výdaje a sociální transfery voličským skupinám. To rozhodně nejsou „investice“, které by vytvářely všeobecnou prosperitu. Právě naopak – jen zvyšují závislost na veřejných výdajích. (A teď rozhodně nemyslím běžné zvyšování důchodů).

Premiér Babiš a jeho ekonomové sice kdysi sestavili Národní investiční plán, ale to je jen souhrn nápadů a požadavků, jak utratit peníze. Nápad není plán. Nemluvě o rozporuplných „přínosech“ těch či oněch investic ze seznamu. Možností, jak může vláda investovat, je teoreticky nekonečně mnoho. Vždy se však nad nimi vznáší otázka, zda politici a úředníci umí smysluplně použít veřejné prostředky, tedy peníze získané z kapes současných i budoucích daňových poplatníků. Dosavadní zkušenosti s vládním „podnikáním“ napovídají, že neumí. Přesto se o to stále pokouší. A vždy s ambicí tvářit se jako moudřejší a chytřejší než trh a tržní subjekty.

Přívrat: Pokud jde o služby, chceme tady standard, který měli lidé před rokem 1989

sinfin.digital