K prosperitě se nejde prodlužit ani prodotovat. Snaha vlády zavání účelovým eskamotérstvím

 FOTO: ČTK

Martin Maňák

18. 08. 2020 • 17:00
KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Klíčovým tématem dneška je snaha vlády o záchranu ekonomiky zdecimované koronavirem. Ta se odehrává pod heslem „proinvestujeme se k prosperitě“. Problém je ale nejen v tom, zda vláda dokáže efektivně investovat, ale i v tom, koho se domnělá prosperita má vlastně týkat a v čem bude spočívat. Z vládního záměru tak zatím nejvíce vyniká jen ten slogan, cíl zůstává v politické mlze.

Někteří ekonomové vládě vyčítají, že je ohledně investic velmi nekonkrétní a investice nemá připravené. Jiní tvrdí, že sama investiční strategie je špatná. Tak či tak je zarážející, když někdo oznamuje budoucí prosperitu, aniž by přesně řekl, jakým způsobem, potažmo jakými investicemi jí chce dosáhnout. 

Dosavadní „postkoronavirové“ výdaje navíc většinou nemají charakter skutečných investic. Vláda sice oslnivě hýří stovkami nově vypůjčených miliard, ale peníze jdou hlavně na kompenzace všemožných ztrát a daňových výpadků či na provozní výdaje a sociální transfery voličským skupinám. To rozhodně nejsou „investice“, které by vytvářely všeobecnou prosperitu. Právě naopak – jen zvyšují závislost na veřejných výdajích. (A teď rozhodně nemyslím běžné zvyšování důchodů).

Premiér Babiš a jeho ekonomové sice kdysi sestavili Národní investiční plán, ale to je jen souhrn nápadů a požadavků, jak utratit peníze. Nápad není plán. Nemluvě o rozporuplných „přínosech“ těch či oněch investic ze seznamu. Možností, jak může vláda investovat, je teoreticky nekonečně mnoho. Vždy se však nad nimi vznáší otázka, zda politici a úředníci umí smysluplně použít veřejné prostředky, tedy peníze získané z kapes současných i budoucích daňových poplatníků. Dosavadní zkušenosti s vládním „podnikáním“ napovídají, že neumí. Přesto se o to stále pokouší. A vždy s ambicí tvářit se jako moudřejší a chytřejší než trh a tržní subjekty.

Předseda vlády jako směr investic načrtl výstavbu železnic a dálnic, zmínil také spolufinancování velkých sportovních stadionů. Opět jde ale spíše o vize (s výjimkou oprav či dostavby úseků dálnic), do kterých v nejbližších měsících ani letech nelze masivně investovat. A i kdyby se kouzlem podařilo přes noc urychlit projekty vysokorychlostních železnic, nových dálnic a velkých sportovních stadionů, přineslo by to skutečnou prosperitu? Cítili by se občané blahobytněji? Asi jen sotva. Samozřejmě s výjimkou dodavatelských firem těžících z veřejných zakázek. Většinu lidí ale trápí spíš reálná hodnota jejich příjmů či ceny zboží, tedy jejich životní úroveň. A k té je od „velkých“ infrastrukturních investic (jakkoliv mohou být užitečné, nebo dokonce nutné) poměrně daleko. 

Rozporuplná je ale i samotná „prosperita“, k níž nás chce vláda vést. Co tím vlastně myslí? „Politickou prosperitu“ poměřovanou úspěchem ve volbách? Nebo skutečný blahobyt pro všechny? Pokud by šlo vytvořit všeobecnou prosperitu nějakým centrálním plánem a pouhým přerozdělováním peněz daňových poplatníků, pak by se jednalo o zázrak. K prosperitě se ale nelze jen tak lehce prodotovat. Aby vláda přeléváním peněz z erárních zdrojů někomu zvýšila životní úroveň, musí nejdříve někomu jinému jeho životní úroveň snížit – ať už zvýšením dluhu, nebo vyšším zdaněním. Perpetuum mobile neexistuje ani v ekonomice: aby stát mohl někomu dát, musí současně někomu vzít.

Není proto možné považovat za všeobecnou prosperitu stav, kdy je každý z nás z důvodu vládního výdajového hodování čím dál více zadlužený. V pololetí dosáhl vládní dluh Česka 2,16 bilionu korun, což v přepočtu vychází na 202 tisíc korun na každého obyvatele. Jistě, vládní zadlužení ČR je ve srovnání s mnohými vyspělými zeměmi stále relativně nízké, dluh se ale skokově prohlubuje a nadto se plánují další stamiliardové rozpočtové deficity. Kdo z obyvatel stojí o takovou „dluhovou prosperitu“? Snad jen ten, kdo nemá a nebude mít povinnost splácet ty dluhy ze svých daní. Z tohoto pohledu lze ideu „prodlužení“ se k prosperitě (a to je přesně to, o co se vláda pod praporem „investic“ pokouší) považovat za protimluv.

Pro skutečnou budoucí prosperitu celé společnosti by vláda udělala nejlépe, kdyby utlumila svůj „intervenční“ aktivismus a zredukovala své výdaje na „udržitelné“ minimum (a opět, netýká se důchodů, jež nejsou milodarem od vlády, nýbrž výsledkem průběžného penzijního systému financovaného firmami a ekonomicky aktivními obyvateli). Stačilo by, kdyby politici nastavili rovné startovní podmínky (nedeformované dotacemi vybraným příjemcům) pro všechny a kdyby tuto podnikatelskou trať udržovali bez překážek. Rozvoji země a budování prosperity by nejvíce pomohla existence prostředí, kde jsou normální (nikoliv dotační) podnikatelé, včetně těch nejmenších, považováni za pozitivní a klíčový prvek, nikoliv za trpěnou skupinu podezřelých elementů.

Vláda by měla rezignovat na roli spasitele, který přehazováním stovek miliard přinese zemi prosperitu. Vytváření skutečného ekonomického či všeobecného blahobytu není v jejích silách. Opravdovou prosperitu může přinést jen fungující trh a tržní subjekty. Pokud by kompetentní politici chtěli ekonomice pomoci dosáhnout lepší budoucnosti, měli by se soustředit na ozdravná deregulační opatření, provozní úspory ve vlastních řadách, rušení veškeré zbytné administrativní agendy a na eliminaci dotačního socialismu. Snaha vlády hrát si na investičního podnikatele, bez jasně stanoveného a přesně popsaného cíle a výsledného stavu, zavání účelovým eskamotérstvím.

SDÍLET