Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Kancléřka se Němcům omrzela, patová situace může být tečkou za její érou. Komentář Igora Záruby

Kancléřka se Němcům omrzela, patová situace může být tečkou za její érou. Komentář Igora Záruby

Pokud by se tuto neděli konaly v Německu parlamentní volby, dopadly by následovně… S touto otázkou se pravidelně každý poslední den v týdnu obrací na občany Spolkové republiky agentura Emnid na zakázku deníku Bild am Sonntag. Pomyslným vrcholením tohoto „lidového kvízu” se stalo hlasování do Spolkového sněmu v neděli 24. září. Nicméně očekávané rozložení politických sil v sestavě CDU/CSU, SPD a ti druzí vyústilo ve 100 dní trvající pat, jemuž má být konec údajně do Velikonoc. Otázkou je, zda oněch konců nebude nakonec povícero.

Podle průzkumu institutu Civey pro list Die Welt, který byl uveřejněn v sobotu (den před konkurenčním Bildem) si 46 procent dotázaných myslí, že by kancléřka Angela Merkelová, jinak též předsedkyně vítězné CDU, neměla dostat opětovný mandát. Měla by dle nich dokonce okamžitě odstoupit. Trnem v oku je jim především krach předpokládané jamajské koalice v sestavě CDU/CSU, svobodných FDP a Zelených.

Po něm přišly ke slovu nechtěné námluvy se sociálními demokraty, kteří zprvu pokračování velké koalice vyloučili.

A pokud by to snad Merkelová nezabalila okamžitě, přeje si 17 procent respondentů, aby se poroučela v momentě, kdy ztroskotají licitace mezi CDU/CSU a SPD. Osm procent by pak uvítalo, kdyby kancléřka odešla v polovině volebního období, tedy někdy v roce 2020. Na postu šéfky federálního kabinetu by ji chtěla i nadále pouhá desetina oslovených.

Není překvapením, že po Merkelové adieu volají z drtivé většiny příznivci Alternativy pro Německo (AfD), která cílí na nespokojené Němce, ať už jsou nespokojení s čímkoli. Následují voliči FDP a Levice, nadpolovičně je pro odchod kancléřky i tábor zastánců SPD. Nejsmířlivěji si počínají zastánci Zelených. Dech nebere ani to, že výhrady proti Merkelové zaznívají mnohem více z bývalé NDR než ze západní části země.

Udivující zato je, jak relativně rychle může zešednout obraz političky, vnímané jako symbol stability, jistoty, nekonfliktní politiky a garanta německého blahobytu, stejně jako výsadního postavení celé mocnosti na evropské scéně. Což jsou zásluhy, jež Merkelové nikdo neodpáře.

Potíž je v tom, že coby ikona působí kancléřka na obou kolbištích už přeci jen dost dlouho. Její zenit odezněl, doba se navíc změnila, a to nejen pod tlakem uprchlické vlny. Mnohé, co fungovalo, bere za své. Klasickým příkladem je tendence Merkelové řadu věcí „vysedět” a nechat je „vyhnít”. Kolaps předem jasně dané jamajské vládní sestavy, který přivodila neústupnost FDP stejně jako pasivita CDU, budiž toho důkazem.

Naplno to ostatně vyslovil těsně po Vánocích a zhruba týden před dalším pokračováním velkokoaličních sondáží generální tajemník SPD Lars Klingbeil. A nezní to jako kejhání potrefené husy, třebaže socialisté mají na doznívající společenské letargii v Německu logický podíl. „Politika vyčkávání Angely Merkelové je u konce. Potřebujeme nový politický styl,” uvedl pro Die Welt. Nezbytnou novotu popsal 39letý stratég jako větší příklon k lidem, nutnost naslouchat jejich potřebám a schopnost vést s nimi dialog.

Z bavorské sestry CDU, křesťanských socialistů CSU s nově zvoleným předsedou Markusem Söderem, který bude pro Merkelovou tvrdším oříškem než Horst Seehofer, zase prosakují názorové neshody s SPD. Daly by se shrnout do motta „my chceme více peněz na obranu, oni stavět byty”. Připočteme-li k tomu ideové půtky CSU s CDU na straně jedné a mocenskou přetahovanou mezi sociálně-demokratickými lídry Martinem Schulzem a Andreou Nahlesovou na straně druhé, nejsou vyhlídky na třetí velkou koalici od roku 2005 nijak růžové. Natož aby se dal čekat rychlý průběh rozhovorů, jimž pořád ještě dominuje obsah, ne personální záležitosti.

 

Přitěžující okolností je pro Angelu Merkelovou rovněž to, že zatímco dříve byly úvahy o jejím nástupci víceméně tabu, dnes padají konkrétní jména. Zmiňovanými adepty jsou člen prezidia Jens Spahn a šlesvicko-holštýnský ministerský předseda Daniel Günther. Představa, že by Merkelová hodila ručník do ringu nyní, je ale iluzorní. Stability je třeba více než kdy jindy, a ona „kotvou” je. O jejím osudu s určitostí rozhodne úspěch či neúspěch při formování vlády s SPD a kroky, na nichž se kabinet dohodne.

Že jí veřejnost není zdaleka tolik nakloněná jako kdysi a že bude její počínání bedlivě sledovat, ví teď kancléřka velmi dobře. Ignorovat nemůže ani nastupují generaci neokoukaných a dravých politiků. Varianta, že dosáhne na čtvrté kancléřské křeslo, ovšem bez záruky vládnutí až do roku 2020, se tak jeví jako nejvíce pravděpodobná.