Články odjinud

Kandiduj na prezidenta, budeš dobrý neviditelný senátor. Komentář Petra Holce

Kandiduj na prezidenta, budeš dobrý neviditelný senátor. Komentář Petra Holce

Zdá se, že přímá prezidentská volba má na kandidáty přímo toxický účinek: prostě taky nemůžou najednou jen tak skončit, potřebují další dávku. A nejlepší dávkou je podle všeho Senát, do jehož velkoryse placené bezvýznamnosti se chce uklidit stále více poražených z prezidentské volby. Nejdřív Marek Hilšer, po něm Jiří Drahoš a teď i Pavel Fischer. Ti všichni touží být senátory. A všichni samozřejmě v Praze.

Je to velká ironie, mělo by to totiž být přesně naopak: až po parlamentní politické zkušenosti, jež z vás smyje panenskou politickou naivitu, kandidujete na prezidenta. Ten je ústavně nejvyšší šajba a sem tam klidně i řídí zemi, i když s tím ústava moc nepočítá. A ne že se nejdřív oťuknete v prezidentské volbě a pak prostě jdete institucionálně dolů, až třeba skončíte jako starosta vísky, kde se starostuje v hospodě.

Svým způsobem tím Hilšer, Fischer i Drahoš prezidentskou volbu znevažují, tedy jestli to ještě vůbec jde. Inzeráty a billboardy kamarádů Miloše Zemana totiž úplně stačí. V podstatě z volby dělají ne vrchol politické kariéry, jak to dosud bylo, i když se to vždycky nezdá, ale naopak začátek: jste na začátku důchodu a nudíte se, leze na vás krize středního věku, stýská se vám po někdejším vlivu… Tak prostě kandidujete na prezidenta. Něco se nakonec stane.

Třeba Fischer, jenž skončil s 10 procenty v prvním kole třetí, teď říká, že v prezidentské volbě zjistil, že umí v relativně krátké době oslovit velký počet voličů. Skvělé politické přesvědčení. „Chci komentovat dění a taky kroky prezidenta Zemana,“ zdůvodňuje svou senátní kandidaturu. Proč ne. Líp než Senát se k tomu ale hodí hospoda. V ní oslovíte víc a taky chytřejších lidí a navíc má v Česku i mnohem vyšší politickou váhu. Nakonec o úrovni našeho Senátu nejvíc vypovídá fakt, že ho jako královsky placenou trafiku od ČSSD vede bývalý odborový boss Milan Štěch, s nímž dodnes cloumá třídní boj.

Navíc těžko říct, jak chce nejen Fischer v Senátu vlastně dění a taky kroky prezidenta komentovat. Typické pro povolební opojení sebe sama totiž je i to, že volební podporu do Senátu sháníte u všech stran. „Jednám s několika stranami najednou,“ říká tajemně Fischer, který chce kandidovat jako „nezávislý“. On i Hilšer a Drahoš se sešli v protizemanovském táboře, takže nejspíš nechtějí kandidovat za „Zemanovce“. Žádnému z nich taky nechci přisuzovat slabost pro komunisty, na to nemají obličej. A o SPD radši ani nemluvím, tam je nejlepší kvalifikací trestní oznámení.

Jinak o nich ale politicky nic vůbec nevíme. Ostatně Drahoš se lidem v prezidentské volbě prodával jako „apolitický svorník“. Senátu sice říkáme horní komora, v legislativní hierarchii ale jde spíš o dolní komoru, jejíž hlas je menší než ten sněmovny. I tak se ale zabývá veškerou legislativou včetně daní, sociálních věcí nebo zdravotnictví. Jenže o názorech Fischera, Hilšera ani Drahoše nejen na tyhle klíčové politické věci nic nevíme. Nejspíš se je teprve dozvíme, až zjistí, která strana jim za „nezávislou“ kandidaturu líp zaplatí.

Průkopníkem nezávislé senátní kandidatury zůstává první nezávislý senátor Václav Fischer. Na Senát nešel přes prezidentskou volbu, ale pro změnu přes podnikání; rád vozil Čechy na balíčkové dovolené a Češi ho za to taky měli rádi. V roce 1999 jasně zvítězil hned v prvním kole senátních voleb a od té doby o něm nikdo neslyšel. A podobně o dalších „nezávislých“ senátorech, co přišli po něm a které k Senátu taky nasměrovaly různé události s vysokou publicitou včetně korupčních kauz. Ne náhodou: i Senát je politicky vysoce závislou institucí a má to tak i být.

Ani Fischer, Hilšer a Drahoš samozřejmě do Senátu nekandidují z nějakého vyššího principu. Senátní volby jsou prostě nejbližší volby, kdy ještě můžou zpeněžit popularitu nabitou v prezidentském klání a navíc bývají podobně personifikované jako ty prezidentské. Do Senátu se nicméně hlavně odkládají toxičtí, vysloužilí nebo nepohodlní politici, případně sem chodí maximalizovat svůj finanční příjem starostové typu Jaroslava Kubery.

Méně důstojnou praxi nicméně potvrzuje i jedna výjimka. Mirek Topolánek taky začínal v Senátu, a místo aby v něm i umíral ve stylu Františka Čuby, dotáhl to nakonec až na premiéra. Třeba Marek Hilšer má podobný věk jako tehdy Topolánek a v prezidentské volbě ukázal i podobný politický talent. Na rozdíl od něj si ale Topolánek nehrál na žádného nezávislého pionýra, měl jasné politické přesvědčení a v zádech tehdy nejsilnější poltickou stranu.

 

Články odjinud