Každý pacient by měl dostat účet, aby věděl, kolik zdravotní péče skutečně stojí

 FOTO: Archiv

Info.cz

15. 09. 2020 • 13:02
Jaroslava Němcová je bývalá ministryně práce a sociálních věcí za hnutí ANO, která i nadále zůstává aktivní političkou. V poslední době bojuje za zavedení účtu pro každého pacienta. Podle ní by si lidé měli uvědomit, že lékařská péče není zadarmo. 

Měli by lidé mít možnost si za života šetřit na péči v seniorském věku anebo na situace, kdy může dojít ke zhoršení zdravotního stavu? Jakousi alternativu dlouhodobého pojištění?  Pacienti v ČR mají často pocit, že je zdravotní péče zdarma, chodí proto na řadu často ne zcela nutných výkonů, přičemž i lékaři častokrát předepisují více léků nebo zákroků, než které pacient skutečně potřebuje, protože za to dostávají od pojišťovny zaplaceno… Není zrovna toto jedno z míst, kde utíkají velké částky?

Žádná péče není zadarmo. Léta říkám, že by stačilo, kdyby každý pacient dostal při odchodu z nemocnice účet, i když to přímo nemusí platit. Aby viděl, kolik stojí operace, porod, ambulantní výkon, vyšetření… Ve zdravotním ani sociálním systému žádná služba není zadarmo. Psychologicky by pomohlo, aby pacient viděl, že se máme všichni moc dobře, 

a automaticky si myslíme, že máme nárok na vše zdarma. To nám sice umožňuje zákon
a ústava, ale neopravňuje nás to k tomu, aby nám bylo jedno, za jaké peníze, které limitují její objem, je zdravotní péče poskytována. Slabých míst, kde bychom fungování mohli zefektivnit, je celá řada. Dnešní legislativa počítá se spoluúčastí na financování služeb samotných klientů. Přestože člověk celý život odváděl sociální pojištění, všechny ty částky šly do fondu, ze kterého jsou vypláceny starobní, invalidní i vdovské a vdovecké důchody, příspěvky na péči pro lidi se sníženou soběstačností. Pokud ale potřebuje například v seniorském věku využívat pečovatelské služby či dlouhodobě služby domova pro seniory, musí na tyto služby doplácet ze svých prostředků. A pokud prostředky ze starobního důchodu nepostačují, a navíc dané zařízení nedostává na služby dotaci od státu, mnohdy musí na služby přispívat další rodinní příslušníci. To je běžná realita. Stáří je předvídatelné a lidé by se na takto předvídatelné situace měli mít možnost připravit s předstihem.

Za velkou nedostatečnost systému proto považuji to, že aktuálně neexistuje například možnost se komerčně pojistit na situaci, kdy budeme služby potřebovat, a to v době, kdy jsme ekonomicky aktivní. Pojišťujeme se na případ úrazu, platíme na hypotéky, na stáří skoro jako bychom očekávali, že se postará jenom stát. Já jsem přesvědčena, že pokud má člověk prostředky, má určitě i jednodušší možnost volbu v tom, jaké služby chce čerpat.

Lidé by měli mít volbu, zda si budou chtít přispívat na služby doma nebo v pobytovém zařízení. Obecně nejlepší pro všechny je samozřejmě zůstat doma, ve svém prostředí, každý bychom si to přál. Mnohdy je to však složité, nicméně každý sociální systém částečně počítá s tím, že se rodina o svého nemocného postará. Pokud je navíc někdo z rodiny schopen
a ochoten se kvůli péči o blízkého dočasně vzdát práce, měly by být nastaveny podmínky, aby toto nepředstavovalo pro rodinu ekonomický problém. Základ je ale ta možnost volby.

Někdy ale při zvažování možností musíte položit na váhy celkem těžký kalibr – např. rozhodnout se mezi tím, zda umístit blízkého do sociálního zařízení, které funguje v nevyhovujícím, zastaralém prostředí, nebo radši všemi možnými způsoby nalézt v rozpočtu několik tisícovek měsíčně, aby o seniora mohlo být postaráno doma…

Ano, to je v mnoha rodinách častá situace, ve které se ocitne. A náhlá potřeba financí může být mnohem vyšší, když navíc při nedostatečných kapacitách kraj lůžko volné nemá anebo může nabídnout pouze lůžko například ve starém zámku či zařízení, které dosud nezvládl zrekonstruovat tak, aby podmínky odpovídaly kvalitě, kterou bychom si představovali. Velmi často tak nezbývá možnost jiná, než hledat místo v zařízení soukromém, ve kterém ani část nákladů stát nehradí jen proto, že tento poskytovatel není zařazen v síti poskytovatelů sociálních služeb. A tam je tlak na finance rodiny pochopitelně ještě větší.

Finanční prostředky na sociální služby jsou velmi omezené – kraje v roce 2014 zdědily síť poskytovatelů. Staří či hendikepovaní byli ještě před sametovou revolucí odsouváni do nevyhovujících prostor, proto se řada ze zařízení stále nachází v podmínkách, které ani tehdy nemohly odpovídat požadovanému standardu. A neodpovídají pravidlům ani dnes, přestože můžeme dokola opakovat, že dle standardů podle EU by sociální péče měla vypadat jinak. Avšak kraj s omezenými prostředky, který má k dispozici 6 – 7 tisíc lůžek, nemůže v průběhu několika málo let od roku 2014 všechna lůžka přebudovat, jsou to nákladné investice. A to hovoříme o lůžku, které stojí 1 – 1,5 milionu, když se staví. Kraje jsou více či méně otevřené poskytovatelům, protože umějí postavit lůžko kvalitněji a také v něm kvalitněji poskytovat službu. Paradoxně však stejně nadále provozují lůžková zařízení, která se nacházejí v jeho síti (např. ve starých zámcích), kde lůžko vyjde mnohem dráž než v mobilních zařízeních, protože kraje zkrátka jinou možnost nemají.

A co vytvoření finančních pobídek pro soukromé investory? To by nebylo řešení?

Ano, souhlasím a dle mého by pobídky mohly mít různou formu. Opravdu by stačilo, aby stát definoval podobu sociální sítě, úroveň dotací a pravidla, která určí možnosti soukromých zařízení se k těmto dotacím dostat.

SDÍLET