Jaroslava Němcová je bývalá ministryně práce a sociálních věcí za hnutí ANO, která i nadále zůstává aktivní političkou. V poslední době bojuje za zavedení účtu pro každého pacienta. Podle ní by si lidé měli uvědomit, že lékařská péče není zadarmo.
Měli by lidé mít možnost si za života šetřit na péči v seniorském věku anebo na situace, kdy může dojít ke zhoršení zdravotního stavu? Jakousi alternativu dlouhodobého pojištění? Pacienti v ČR mají často pocit, že je zdravotní péče zdarma, chodí proto na řadu často ne zcela nutných výkonů, přičemž i lékaři častokrát předepisují více léků nebo zákroků, než které pacient skutečně potřebuje, protože za to dostávají od pojišťovny zaplaceno… Není zrovna toto jedno z míst, kde utíkají velké částky?
Žádná péče není zadarmo. Léta říkám, že by stačilo, kdyby každý pacient dostal při odchodu z nemocnice účet, i když to přímo nemusí platit. Aby viděl, kolik stojí operace, porod, ambulantní výkon, vyšetření… Ve zdravotním ani sociálním systému žádná služba není zadarmo. Psychologicky by pomohlo, aby pacient viděl, že se máme všichni moc dobře,
a automaticky si myslíme, že máme nárok na vše zdarma. To nám sice umožňuje zákon
a ústava, ale neopravňuje nás to k tomu, aby nám bylo jedno, za jaké peníze, které limitují její objem, je zdravotní péče poskytována. Slabých míst, kde bychom fungování mohli zefektivnit, je celá řada. Dnešní legislativa počítá se spoluúčastí na financování služeb samotných klientů. Přestože člověk celý život odváděl sociální pojištění, všechny ty částky šly do fondu, ze kterého jsou vypláceny starobní, invalidní i vdovské a vdovecké důchody, příspěvky na péči pro lidi se sníženou soběstačností. Pokud ale potřebuje například v seniorském věku využívat pečovatelské služby či dlouhodobě služby domova pro seniory, musí na tyto služby doplácet ze svých prostředků. A pokud prostředky ze starobního důchodu nepostačují, a navíc dané zařízení nedostává na služby dotaci od státu, mnohdy musí na služby přispívat další rodinní příslušníci. To je běžná realita. Stáří je předvídatelné a lidé by se na takto předvídatelné situace měli mít možnost připravit s předstihem.
Za velkou nedostatečnost systému proto považuji to, že aktuálně neexistuje například možnost se komerčně pojistit na situaci, kdy budeme služby potřebovat, a to v době, kdy jsme ekonomicky aktivní. Pojišťujeme se na případ úrazu, platíme na hypotéky, na stáří skoro jako bychom očekávali, že se postará jenom stát. Já jsem přesvědčena, že pokud má člověk prostředky, má určitě i jednodušší možnost volbu v tom, jaké služby chce čerpat.
Lidé by měli mít volbu, zda si budou chtít přispívat na služby doma nebo v pobytovém zařízení. Obecně nejlepší pro všechny je samozřejmě zůstat doma, ve svém prostředí, každý bychom si to přál. Mnohdy je to však složité, nicméně každý sociální systém částečně počítá s tím, že se rodina o svého nemocného postará. Pokud je navíc někdo z rodiny schopen
a ochoten se kvůli péči o blízkého dočasně vzdát práce, měly by být nastaveny podmínky, aby toto nepředstavovalo pro rodinu ekonomický problém. Základ je ale ta možnost volby.
