Kdo, s kým a za kolik. V debatě o Číně zaniká to podstatné

 FOTO: profimedia

Matyáš Zrno

14. 09. 2020 • 17:00
KOMENTÁŘ MATYÁŠE ZRNA | Dozvuky návštěvy předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu se mění v orgie moralizování a infantilismu. Když Číňané odmítli klavíry od firmy Petrof a ta zveřejnila očekávaně opatrné prohlášení (asi doufají, že tam ještě něco prodají), pustili se do ní lidé na sociálních sítích, jak to, že Čínu nekritizuje a jak to, že s ní vůbec obchoduje. Jak víme, klavíry nakonec koupil miliardář Karel Komárek. I on to schytal ze všech stran za to, že si tak kupuje levnou reklamu. A nemohl chybět Pavel Novotný, který nevynechá jedinou příležitost, aby nezdůraznil svůj hrdinný postoj k Moskvě nebo Pekingu. V debatě ale zaniká to klíčové – co jsme schopni ochotni proti nezdravé závislosti na Čině dělat, s kým jsme ochotni se spojit a co jsme připraveni obětovat.  

Pro naši debatu o Číně je bohužel typické, že si v situaci, kdy na viníka (Čínu) nedosáhneme (a Ujgurům ani Hongkongu pomoci nemůžeme), najdeme náhradního viníka, na kterého lze bezpečně naložit všechny hříchy jako na starozákonního kozla. Tím viníkem se stávají firmy, které si dovolují s Čínou obchodovat. Hlavním zlounem je pochopitelně PPF, ale jak vidno i pouhý výrobce klavírů se může stát spoluviníkem. Nějakým způsobem z toho (zatím) vypadává Škoda, která přitom s Čínou obchoduje nejvíc a může případnými sankcemi nejvíc ztratit.

Zarážející je přitom infantilita debaty. Nikdo se nezabýval tím, že prostě každý krok má své následky a ty mohou bolet. Ekonomicky. To neznamená, že podobné kroky nesmíme či nemáme dělat. Jen je dobré vědět, že nemůžu na někoho, jako jsou Číňané, ukázat vztyčený prostředníček a čekat, že to projde jen tak. Prostě nosíme oblečení z Číny, píšeme na počítačích vyrobených v Číně, telefonujeme z čínských mobilů. Tisíce českých výrobků mají čínské komponenty. Jde to nahradit? Obávám se, že ne úplně a ne hned. A především se obávám, že na tom nikdo nepracuje.

Všechno by vypadalo jinak, pokud by šlo o součást nějaké širší propracované strategie, jak zabránit nezdravé závislosti na Číně. To ale vyžaduje především pragmatický a racionální přístup, který nás dovede k esenci mezinárodních vztahů, a to je obrana vlastních zájmů až „do těch hrdel a statků“. Vyžaduje to širší koalici, nevyhnutelně vedenou Spojenými státy (bojovníci proti Číně, chce to překousnout, že Trump je fuj) a vyžaduje to sílu. Ekonomickou, vojenskou i sílu přesvědčení a odhodlání. Jak řekl v rozhovoru pro švýcarský Weltwoche americký ekonom a sloupkař Asia Times David P. Goldman: „S Čínou musíme nějak vycházet, obchodovat (nemůžeme ignorovat 1,4 miliardy lidí), ale z pozice síly.“ 

Jenže jak dosáhnout síly? „Číňané respektují sílu a naše síla jsou inovace. Když jim ukážeme, že dokážeme inovovat lépe než oni a v kritických technologických sektorech je necháme za sebou, vážně to naruší postavení čínské vlády.“ To ale například znamená nelikvidovat vlastní průmysl v rámci boje proti oxidu uhličitému. Někdy je zajímavé si představit nějakou situaci „ad absurdum“. Například pokud přestaneme vyrábět ocel, protože tak vypouštíme do vzduchu příliš mnoho CO2 (a místo toho ji alibisticky budeme kupovat třeba v Číně) a jednoho dne dojde k válce mezi Západem a Čínou, co budeme potom dělat?  Mezitím ztratíme nejen aktuální výrobní kapacity, ale i potřebné know-how. Tanky postavíme z nějakých ekologicky šetrných surovin a pohánět je budeme solárními panely?

Připravit se na střet s Čínou také znamená přestat si myslet, že zbraně jsou fuj, protože zbraně jsou potřeba, nejen v konfliktu, ale i jako forma odstrašení. Pokud chce EU zbraňovou směrnicí omezit držení zbraní (hlavně těch, které jim připomínají zbraně vojenské), omezuje v důsledku i zbrojní průmysl. Omezíte-li totiž držení zbraní, omezíte trh pro zbrojní průmysl, který bude muset zeštíhlet a v krizové situaci tak opět budou chybět kapacity i know-how. Konflikt s Čínou vyžaduje také zamyslet se nad tím, proč v Africe válcuje Čína v boji o vliv bývalé koloniální mocnosti, která mohou čerpat z jazykové blízkosti a početné diaspory. Jenže když snahu o pragmatické získávání vlivu vytlačí boj za lidská práva, demokracii nebo sňatky homosexuálů, moc sympatií a na konci ani reálného vlivu v Africe nezískáte.  

Pokud skutečně chceme čelit Číně, vyžaduje to mimo jiné i napřít úsilí k větší efektivitě našeho průmyslu a vetší flexibilitě naší pracovní síly (alias řádně osekat zákoník práce, ale kdo by se toho odvážil…). Vyžaduje to omezit byrokratickou zátěž u podnikatelů. Vyžaduje to dramaticky více pracovat na poli vědy a výzkumu, aby Huawei nebyla jediná firma, co je schopná za rozumné peníze postavit síť 5G. To chce ale pragmatický přístup. Jak to popisoval Goldman: „Znamenalo by to daňové úlevy, nějaké dotace na rozvoj. Museli bystě přivést šéfy těchto velkých společností do Bílého domu a zeptat se jich co potřebují, aby se to podařilo“. A Goldman vzpomíná, že v době, kdy radil Reaganově administrativě, šlo na výzkum a rozvoj 300 miliard dolarů, díky čemuž Spojené státy získaly dramatický náskok před Sovětským svazem. „Američané vyvinuli displeje, optické sítě, polovodiče… Každou komponentu digitální ekonomiky. Něco podobného potřebujeme i v Evropě. Ale ať se dívám, jak se dívám, nic z toho neregistruji. Jenže dokud si v Evropě budeme sekat státní dluhy jako doposud, k tomu snít o čtyřdenním pracovním týdnu, lít miliardy do boje s větrnými mlýny, pardon globálním oteplováním, a likvidovat i to málo z průmyslu, kde jsme ještě na špičce (automobily), můžou se Číňané jen smát.

Střet s Čínou vyžaduje i pochopení nutnosti spojit se proti Číně třeba i s ďáblem (stejně jako se Nixon spojil s Čínou proti SSSR). Nemůžu být například proti Číně a zároveň vyčítat Janu Zahradilovi, že prosazuje v Evropském parlamentu obchodní dohodu s Vietnamem. Protože Vietnam (komunistický i nekomunistický) byl, je a bude historickým nepřítelem Číny. Dokonce spolu v roce 1979 obě země válčily a nyní Vietnam pořádá společné manévry s americkým námořnictvem. Není možné být proti Číně a alespoň v tomto konkrétním případě se nepostavit za Donalda Trumpa, jehož tvrdý postup vůči Číně je jednou z mála konzistentních politik, kterou předvádí. 

Těžko tedy tchaj-wanskou cestu vnímat jinak než jako (sympatický) výkřik do tmy. Výkřik nutný v okamžiku, kdy nám povýšené velmocenské chování Číny ani nedalo jinou možnost. Ale není to vyjádření nějakého promyšleného konsenzu české zahraniční politiky (což není výtka Vystrčilovi, konsenzus české zahraniční politiky dávno rozbil Miloš Zeman a Andrej Babiš asi ani netuší, co to je). Ale není to ani konsenzus evropský. Výhrady Německa, které tlumočil Zemanův ředitel zahraniční kanceláře Rudolf Jindrák, velmi pravděpodobně nebyly nějakým jeho výmyslem. Jak upozornil Alexandr Vondra, „za posledních dvacet let tam na návštěvě byl jenom jeden předseda Senátu, a to z Belgie. Jel tam sám se svou sekretářkou, byl to lékař a na Tchaj-wan nejel s politickými ambicemi. Po té cestě okamžitě rezignoval. Respektive přiměla ho k tomu belgická vláda.“ To by si mohli uvědomit ti, co mávají v pondělí tibetskou vlajkou a v úterý evropskou. V tomhle jsme totiž sami.

Text vyšel na webu Konzervativní noviny. Publikujeme ho se souhlasem redakce.

SDÍLET