Když je nejhůř, je třeba věřit v zázraky: Ať se k nám vrátí tradiční politika

10. 01. 2021 • 13:50
„Až to bude nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu.“ Slova Václava Havla zní dnes obzvláště naléhavě. Lidé jsou těžce zkoušeni vleklou epidemií, mizernou vládou, zlým prezidentem a strachem z budoucnosti. V takových dobách rostou velcí lídři. Nebo také ne. Ale pak je ještě hůř. K dnešnímu marasmu nás dovedla divná „nepolitika“. Snad z popela krize opět povstane Fénix parlamentní republiky.

Od roku 2013 se v politice začaly etablovat orientální způsoby. Protivládní převrat, pošlapání ústavy, popírání zásad právního státu, kruté dělení občanů na příznivce a „opozičníky“. To vše jsou ale jen důsledky, příčinou je postupná změna paradigmatu, kdy se politika přestala „dělat“ a začala se „očišťovat“. Představa, že správa věcí veřejných může být výrazně méně zkorumpovaná, lepší a čistší, než národ, ze kterého vzešla, je samosebou hloupá, vede pouze k deziluzi a nástupu toho nejhoršího, co v zemi je. Což se také stalo.

Víme, koho honba za tím, aby „bylo líp“ nakonec vynesla k moci. Počátek je ovšem třeba hledat nikoli u těch dvou, ale u protikorupčních aktivistů, liberálních novinářů a v partičce mocichtivých prokurátorů a policajtů, jejichž vzory zřejmě byli lidé jako Dzeržinskij, Jagoda, Ježov, či Berija. Najednou začalo být na české demokracii vše špatně, síla negace překročila práh bolesti. Byť se věci fakticky pomalu zlepšovaly, v občanech sílily pod vlivem drásajících zpráv naštvanost a frustrace – až nakonec zvítězila rezignace.

Občanská demokracie, která se dvacet let slibně rozvíjela, degradovala na jakýsi supermarket, v němž sice bylo co konzumovat, leč na úkor kvality. Silní lídři začali vadit a jejich místa obsazovaly šedé myši, submisivní, či pasivně agresivní typy, populisté a demagogové. Nad béčkovými až céčkovými politiky se vztyčil zlý a pomstychtivý egomaniak s hypetrofovanou láskou k moci a nezlomnou vůlí ji využít ke své potěše. K sobě získal člověka bez politických vizí, leč se stejnou příchylností k moci a navíc k penězům.

Došlo na Platóna: „Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice.“ Po dekádě hrůzy, jež započala stagnací a přerostla v noční můru, už nutně potřebujeme restart. Ten by měl spočívat na třech úkolech: 1. bojovat s rozdělením země a zadupávat do země extrémy na obou stranách, 2. vrátit do hry věcnou politiku, v níž se prosazují více myšlenky než osobní útoky, 3. rehabilitovat stranictví a navázat na 90. léta, čili postavit zastupitelskou demokracii na nohy „znovu a lépe“.

Co může obnově Havlovy republiky zabránit? V podstatě nesplnění kteréhokoli z oněch bodů. Už dostat se přes jedničku bude docela těžké. Na příkladu USA můžeme vidět, k jakým koncům vede i v silné a úctyhodné demokracii rozeštvávání lidí. Extremismus panuje na obou stranách, přičemž viditelným výsledkem je třeba to, že demokraté podporují řádění BLM a Trump velí svým věrným k útoku na parlament. Ústava a občanské svobody dostávají tvrdé údery zleva i zprava…

Abychom dokázali překonat rozdělení společnosti z posledních let, musí se každý vypořádat především s extremismem ve „svém“ táboře. Trumpismus nemá u konzervativců moc podporu, progresivismus však u liberálů ano. Odmítají třeba připustit, že omlouvat rabování a zabírání majetku je stejně špatné, jako štvát lidi na Capitol. Připomíná mi to situaci, kdy západní mediální a intelektuální elity tvrdě odsoudily nacismus, ale na komunismus nahlížely shovívavě, neboť s ním mnozí z nich tak či onak sympatizovaly.

Tato asymetrie je o to nebezpečnější, že liberálové sice mají své voliče jisté, ale konzervativcům mohou utéci k zemanovským a extremistickým stranám. Nemohou si proto dovolit slabost vůči progresivismu. Tlačení této agendy ze strany předpokládaných spojenců by snadno mohlo zavinit fatální rozkol. Ve hře je dokonce ještě víc, než politika a příští vláda. Kulturní války dlouhodobě rozežírají soudržnost společnosti na té nejzákladnější, emocionální úrovni, vyřazují ze hry umírněné a vyzdvihují extremisty z obou táborů.

Tolerance mezi liberály a konzervativci je základní podmínkou ke skutečné změně stylu politiky. Ta se dnes více podobá válce, než demokratickému soupeření. Nejlepší by bylo zcela ignorovat prezidenta a premiéra a věnovat se pouze vlastním pozitivním sdělením. Tím se dostáváme ke druhému bodu. Politika byla zbytečně personifikovaná už před dvaceti, či deseti lety, ale pořád jejím základem zůstával střet idejí a programů. Ti dva však hodnoty a hájení zájmů voličů popřeli a zcela nahradili agresí a hledáním nepřítele.

V kalných vodách rozdělené společnosti a bezhodnotové politiky vítězí populisté a demagogové. S tím souvisí poslední úkol: vrátit stranictví postavení, jež si zaslouží ve svobodném demokratickém státě. K tomu je zapotřebí rehabilitovat 90. léta, která přes všechny problémy znamenala zlatou éru zastupitelské demokracie. Piráti si to možná neuvědomují, ale principiálně navazují na nejlepší tradice mladé ODS: úzké sepětí s voliči, programová pevnost v kramflecích a z toho všeho pramenící sebevědomí…

Důraz Pirátů na hodnotovou politiku, jistota, že dělají věci správně a že jejich příznivci to oceňují, na mě působí jako sympatické déja vu. Tím spíše by bylo absurdní, kdyby trvali na tom, že 90. léta představovala peklo na zemi. Z hlediska osobních selhání možná, z hlediska systému rozhodně nikoli. Tehdy jsme vybudovali demokratický právní stát. Neopakujme chyby, ale nebořme onu stavbu. Přesně se k tomu hodí slova T. G. Masaryka: „Má-li naše demokracie problémy, překonávejme ony problémy, ne demokracii.“

Silným lídrem má šanci stát se ten, kdo se povznese nad štěpení společnosti a bude mluvit k národu jako celku, kdo odmítne iracionální styl politiky „ad hominem“ a vrátí do ní hodnoty, kdo si vezme to nejlepší z devadesátek a nebude opakovat to špatné. Nemusí jít o ranaře. Spíše naopak, síla vůdce se projeví v jeho schopnosti najít a prosadit konsensuální řešení. Tak, jak to umí Angela Merkelová, která překonává rozdělení zemí EU na „staré“ a „nové“, přehlíží osobní útoky a drží se rozumu a svých zásad a vládne bez skandálů.

Potřebujeme přestat mluvit o prezidentovi, premiérovi a koronaviru, což jsou tři rány, které nás za posledních sedm let postihly a začít se zabývat opět politikou. To je cesta. A i ta může být cíl. Nyní se motáme v začarovaném kruhu a jdeme do… nikam. Jakmile se z něj dostaneme, vše ostatní už se časem poddá. Může se zdát nemožné vrátit se k tradiční politice uprostřed krize, když jsme to nedokázali ani v dobrých časech. Ale víra v zázraky může být pragmatická. Poráží totiž rezignaci, která je pro demokracii smrtící.

 

SDÍLET

Naše newslettery rozesíláme každý týden

Šarlatáni brzdí seriózní výzkum účinků antabusu, říká biochemik Cvek

Marek Kerles
Dnes • 08:00

Český biochemik Boris Cvek byl členem mezinárodního týmu, který před třemi lety uveřejnil v prestižním vědeckém časopise Nature důležitou studii o účincích antabusu na rakovinné bujení. Vědci tehdy prokázali, že lék, využívaný pro léčbu alkoholismu, ničí v laboratorních podmínkách nádorové buňky a podobně funguje i při pokusech na myších. Dnes se na celém světě začalo o látce antabus i v odborných kruzích mluvit také jako o možném léku pro pacienty s covidem-19. Podle Borise Cveka je však tenhle předpoklad založen na zcela mylných a neseriozních základech a v konečném důsledku má na solidní výzkum antabusu kontraproduktivní účinek.

Cíl v nedohlednu, česká CNN marně čeká na své diváky

Vojtěch Kristen
Dnes • 06:00

KOMENTÁŘ VOJTĚCHA KRISTENA | Cíl je stále v nedohlednu. Taková je ve zkratce situace stanice CNN Prima News po osmi měsících na trhu. Stanici v průměru sleduje půl procenta lidí u obrazovek, většina pořadů dosáhne na sledovanost pouze v řádu nižších desetitisíců.

Lednové počasí a chyby Francouzů. Co s odstupem víme o blackoutu, který ohrozil Evropu?

Jan Kalous
Včera • 18:39

Možná jste si toho nevšimli, což je dobře. Nevšimla si toho v nějaké větší míře ani mnohá naše média, což už tak dobře není. Evropa se minulý pátek ocitla na hraně blackoutu. Je to ve své podstatě příběh o tom, jak nebezpečnou situaci v přenosové soustavě nastartovala Francie, ale zažehnaly ji české jaderné a uhelné elektrárny.