KOMENTÁŘ PETRA HOLCE | Na podzim 2013 vydal bývalý premiér a prezident Václav Klaus knihu „Česká republika na rozcestí: čas rozhodnutí“, v níž mimo jiné varuje, že největším nebezpečím pro Česko je „soudcokracie“. Z dnešního pohledu to tehdy byla nevinná doba. Současná opozice si totiž z Ústavního soudu udělala třetí komoru parlamentu, která vládne těm dvěma skutečným. Už brzy se to ale možná nejvíc vrátí právě opozici.
V politice odjakživa platí jedno pravidlo: nechte jakoukoli státní instituci uzurpovat si pro sebe více moci, a už nikdy se o ni nenechá připravit. Ostatně zeptejte se třeba prezidenta Miloše Zemana, jenž o tom ví své. V posledním měsíci to potvrdil i Ústavní soud. Ten nejdřív krátce před volbami zrušil volební zákon, poté označil některé bývalé vládní protiepidemické restrikce za neústavní a teď ho čeká verdikt o daňovém balíku. Třikrát a dost, měli bychom doufat.
Jenže nic takového se nestane. Za všemi třemi ústavními případy stojí opozice, která dnes ovládá Senát. A která nyní prostě zjistila, že jí většina ústavních soudců „rozumí“. Je to nebezpečný precedent, v němž primárně nejde o volební zákon, protiepidemické restrikce a případně i daňový balík, ale o ústavní roli Ústavního soudu. A ten jako by se poslední dobou inspiroval Zemanem, takže si po jeho vzoru taky nebezpečně roztahuje mantinely své moci.
Jenže jak nám ukazuje Zeman, tyhle mantinely už si soud sám nikdy nezúží, protože nic nechutná tak jako moc. Ústavní soud aktivisticky vstoupil na pole politického rozhodování, které mu nepřísluší, komentoval poslední verdikt Ústavního soudu jeho místopředseda Jaroslav Fenyk. Ten kritizoval i předchozí rozhodnutí soudu o volebním zákonu, které vyvolalo bezprecedentní veřejný odpor disentujících ústavních soudců. Ještě chvíli a stane se z Ústavního soudu další Máte slovo s M. Jílkovou, jen s mnohem vážnějšími důsledky.
Ano, některé vládní restrikce určitě pozbývaly logiku, jak už to v politice bývá. Ať se ale o ně serve parlament a případné nesmysly odhalují i média, ostatně vláda po kritice některé zákazy „narovnala“ i bez Ústavního soudu. Ten ale teď celkem bizarně rozhodl také o způsobu jejich vyhlášení, tedy formě komunikace vlády. Znamená to, že odteď bude nějaký ústavní soudce zpravodaj sedět na každé vládní tiskovce a hodnotit ústavnost nebo neústavnost komunikace vlády?
A když už jsme u komunikace. Méně ústavní komunikaci nedávno předvedl šéf Ústavního soudu Pavel Rychetský, když veřejně lustroval „závadnost“ premiéra Andreje Babiše i některých parlamentních stran. Ústavní soudci úplně netrpí deficitem času ani peněz a Rychetský si tohle měl nechat za zdi své instituce, jestli jí chtěl nechat klíčovou „apolitičnost“; místo toho mohl u sebe v kanceláři otevřít lahev slušného bordeaux a o Babišovi i populistech s kolegy debatovat tady.
Rychetský je duší politik a také bývalý věrný stín prezidenta Zemana. Dnes tak nejspíš sledujeme souboj dvou „starců“, kteří se veřejně vzájemně zavrhli a do souboje vyzbrojili vlastními vysokými ústavními funkcemi. Svůj duel zřejmě hodlají dohrát až do trpkého konce bez ohledu na to, že se celá země ústavně mele mezi nimi. U Zemana to není nic nového, na Hradě určitě nezraje jako víno. Rychetský nám ale až nyní dokazuje, že bývalý vysoký politik by neměl být ústavním soudcem. Vždycky totiž zůstane i politikem.
Dávat pozor na vlastní soudní vítězství by si ale měla dávat i opozice. Je to jen týden, co se vláda s opozičními poslanci dohodla na podobě pandemického zákona. Jenže poslední verdikt Ústavního soud může zrušit i tenhle křehký smír, jak naznačují opoziční senátoři, kteří chtějí zákon přepsat. Díky vlastní ústavní stížnosti se tak některé opoziční strany znovu rozdvojí na poslance a senátory. A vlastně nejen tentokrát: to samé a ještě hůř je čeká i v případě, že by Ústavní soud dokonal svou velkou „triádu“ a zrušil i daňový balík.
Ten nakonec prošel parlamentem jako společné dílo ANO, SPD a ODS, kterou už tehdy rozdvojil na poslance a senátory; ti první hájili hlavní programový bod své strany, zatímco ti druzí spíš příslušnost ke koalici SPOLU. Ústavnost prezidentova (ne)stvrzení daňového balíku ale napadli i lidovci, parťáci ODS ve zmíněné volební koalici. To je ovšem jen začátek. Opoblok si brousí zuby na vládu a v takovém případě už záhy ochutná vlastní medicínu. Ústavní soud totiž už třetí parlamentní komorou zůstane, ať vládne kdokoli.
