Kerles: Kroj jako společenský fetiš. Čeští národovci ale volí uniformu „globálních nácků“ | info.cz

Články odjinud

Kerles: Kroj jako společenský fetiš. Čeští národovci ale volí uniformu „globálních nácků“

KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Obránci národních zájmů v Rakousku a Německu objevili kouzlo lidových krojů. Politik, který se alespoň občas neukáže v lidovém kroji, jako by neexistoval. V Česku se jako symbol „národovectví“ paradoxně využívá spíše uniforma „globálních nácků“.  

Na začátek jedna otázka. Dovedete si představit například Václava Klause mladšího, jak debatuje v televizi o zcela vážných politických tématech v chodském kroji a čakanem v ruce? Nebo Tomia Okamuru na předvolební demonstraci v moravském klobouku, ozdobeným kohoutími pery? A co europoslankyně KSČM Kateřina Konečná u řečnického pultu v Bruselu s čepečkem a mašličkou na hlavě? Že je to zvláštní, možná až směšná představa?

Pokud se do Česka dostane stejně jako mnohokrát v minulosti ze Západu nová módní vlna, pak obrázky krojovaných českých politiků vůbec nemusí být nereálné. Právě naopak. Zejména v sousedním Bavorsku a Rakousku, tedy zemích s podobnou kulturní tradicí jako v Česku, se totiž z lidového kroje stal nový společenský fetiš, který začíná výrazně ovlivňovat i politiku.

Důkazem je třeba právě probíhající obří pivní festival Oktoberfest v Mnichově, který pro mnohé německé politiky představuje podobnou příležitost ke zviditelnění se jako pro jejich české kolegy karlovarský filmový festival. Ovšem s tím rozdílem, že mužští politici mají na sobě místo smokingů tradiční kožené kalhoty (lederhosen) a jejich ženské protějšky místo dlouhé róby tradiční alpský kroj „dirndl“.  Kdo není v kroji, jako by nebyl.

Móda krojů v politice přitom není zdaleka jen součástí Oktoberfestu. Jedná se o celospolečenský „boom“, nad kterým nevěřícně kroutí hlavou i mnozí etnografové. Stačí dnes navštívit bavorský Mnichov nebo rakouský Linec. Lidi v „dirndlu“ a „lederhosen“ potkáte všude. Na nádraží, v restauraci, na ulici, kroj hrdě nosí babičky stejně jako „teenageři“. Ceny krojů se přitom pohybují v řádu stovek eur a rozhodně nejsou levnou záležitostí. Přesto si dnes mnozí mladí Rakušané raději šetří na dirndl nebo kožené kalhoty než na módu světových značek.

Podobné je to ale třeba i u některých jiných druhů „lidové módy“. V dolnorakouském regionu Waldviertel, sousedícím s jižními Čechami, jsou velmi oblíbené takzvané „waldviertel schuhe“, tedy tradiční boty z města Schrems. I když se jejich cena pohybuje kolem 150 eur (3 900 korun) a výše, pro mnohé mladé „waldfírťany“ jde o stejně žádaný artikl jako nejnovější značky mobilních telefonů.

Proč? Ani etnografové a národopisci si s odpovědí na tuto otázku nevědí úplně rady. Někdo to zdůvodňuje rostoucím odporem mladých proti globalizaci a unifikaci kultury, jiný prostě tím, že mnoha lidem přijde tradiční oblečení jejich předků prostě „sexy“. Každopádně ani politici pochopitelně při takové módě nemohou zůstat stranou. A to zejména ti, kteří sami sebe stylizují do role „obránců národních zájmů“ a „ochránců národa před diktátem EU.“

Velmi často se v „lederhosen“ fotí například bývalý rakouský vicepremiér za nacionalistické Svobodné Heinz Christian Strache, jehož žena Philippa zase ráda pózuje v „dirndlu“. Mezi Svobodnými nejsou přitom žádnou výjimkou. I rakouští lidovci si s oblibou vezmou na demonstraci nebo do televizní debaty „tradiční zelenou vestu“. Když se loni za účasti ruského prezidenta Vladimira Putina vdávala v Rakousku tehdejší ministryně zahraničních věcí Karin Kneisslová, neměla na sobě žádné klasické svatební štay, ale pochopitelně dirndl. Rakouská bulvární média jeho cenu odhadla na 1 000 euro (26 000 korun).

Jinak se ale módní kritici shodují v tom, že do módy jdou v politice spíše zcela jednoduché, málo zdobené dirndly. A to samé platí i o mužských krojích. Jako by politici chtěli svým voličům naznačit, že jsou v jádru vlastně takoví „obyčejní, zemití Bavoři či Rakušané“, kteří ctí národní tradice a budou je vždycky bránit před cizími vlivy.

Českým voličům může taková móda připadat poněkud směšná. Důkazem je mimo jiné fakt, že ani moravští politici z krojované „Moravy“ na veřejnosti v krojích obvykle nevystupují. A podobně odtažitě se k využívání krojů v politice staví dokonce i takoví kritici EU a obránci národních zájmů, jakými jsou již zmínění Václav Klaus mladší, Tomio Okamura nebo Kateřina Konečná. Asi se oprávněně bojí, že by s kohoutím perem za kloboukem sklidili spíše posměch než uznání. V Česku zatím své odhodlání „bránit národní zájmy“ nejhlasitěji vyjadřují lidé, kteří se sloganem „nic než národ“ občas pochodují ulicemi v „amerických bombrech“ a německých vysokých botách. A nikomu to paradoxně směšné nepřipadá.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud