Kerles: Měl by stát pomáhat automobilkám s miliardovými zisky?

HalfPageAd-1

Marek Kerles

16. 05. 2020 • 09:00

KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | V Německu se stále více začíná diskutovat o tom, zda by měl být automobilový průmysl tím, koho by měla vláda podporovat veřejnými prostředky „za každou cenu“. Dotované odvětví je totiž zároveň předmětem enormních zisků pro některé manažery a akcionáře. Ti se ale brání tím, že jejich práce slouží ku prospěchu celého národa. 

Mobile-rectangle-3

Otázka, kterou si dnes někteří Němci pokládají, je v době koronavirové pandemie podobná jako v mnoha jiných zemích, včetně Česka. Zatímco část lidí i podnikatelů během protiepidemiologických opatření doslova bojuje o přežití, posílá stát miliardy ze státní pokladny do firem, které by si na základě svých předchozích hospodářských výsledků měly zvládnout pomoci samy. A klasickým příkladem jsou právě velké německé automobilky.

Když Volkswagen zasáhla v roce 2015 takzvaná aféra Dieselgate, spojená s falšování hodnot emisních limitů, zaplatil koncern na odškodném a soudních výdajích dosud přes 4 miliardy EUR (104 miliard korun). Pro běžné smrtelníky obrovská částka, automobilku ale nepoložila. Naopak. Výroba běží dál, jako by šlo – s nadsázkou – jen o malou pokutu za špatné parkování.

Tak proč podobné, vysoce ziskové koncerny nesáhnou do rezerv i v případě koronavirové krize? Proč je musí dotovat každý daňový poplatník? Měl by stát při pomoci podnikatelům rozlišovat, zda mají vlastní rezervy, nebo by měl v rámci spravedlnosti dotovat chudé stejně jako bohaté? V Německu debata o podobných otázkách zesiluje poté, co vyšlo najevo, že automobilka BMW hodlá už příští týden vyplatit svým akcionářům dividendy v hodnotě 1,65 miliardy EURO (43 miliard korun).

Za normálních okolností by na to nebylo nic divného. Podnik se 126 000 zaměstnanci loni dosáhl zisku 5 miliard EUR, takže by výplata dividend byla zasloužená. Jenže koronavirus změnil situaci. BMW funguje v omezeném režimu, na platy čtvrtiny zaměstnanců přispívá v rámci „kurzarbeitu“ stát. Navíc ale BMW společně s některými dalšími německými automobilkami důrazně požaduje, aby německá vláda v rámci zachování pracovních míst v automobilové branži znovu zavedla takzvané šrotovné, tedy přispěla lidem na nákup nového německého auta částkou možná až 4 000 EUR.

Chudým brát, bohatým dávat

Za takových okolností by měly například rodiny Quandtů a Klattenů, kterým patří 47 % BMW, dostat na účet miliardy. Někteří Němci se proto ptají, zda by tedy podnikání tak bohatých lidí měl ještě masivně dotovat stát. Není to v době, kdy mnohým lidem nezbývá na nájem, nemorální? Vedení BMW na dividendách nic nemorálního nevidí. Podle něj podobně jako platy manažerů vycházejí z výsledků hospodaření z loňského roku, nikoliv z krizového letoška.

Tento rok, kdy se očekává masivní propad prodeje aut až o jednu čtvrtinu, na tom budou údajně manažeři i akcionáři zase výrazně hůře, pokud vůbec nějaké „prémie“ dostanou. „Prognózy jsou ponuré,“ uvedl minulý týden na telekonferenci šéf BMW Oliver Zipse.

Zároveň se vyjádřil i ke kritice, že firma svým akcionářům i manažerům vyplácí miliardové dividendy a odměny a přitom stejné miliardy inkasuje od státu na „kurzarbeit“ svých zaměstnanců. Podle Zipse se v tomto případě nejedná o žádnou státní pomoc, ale vlastně o výplatu pojistného, které automobilka právě pro takové případy státu platí.

Šéf BMV nevidí nic divného ani na tom, že by automobilový průmysl s miliardovými zisky měl získat státní podporu v podobě takzvaného šrotovného. Podle Zipse je totiž jedno BMW vyrobeno ve stejnojmenné automobilce pouze z 20 %, zbytek vyrábějí další dodavatelé. Právě ti, a nikoliv samotná automobilka, by údajně ze šrotovného především profitovali. Stejně jako zákazníci. „My to nepožadujeme pro sebe. Požadujeme to pro naše zákazníky,“ prohlásil Zipse.

Peníze na horší časy?

Jak ale upozornil například deník Süddeutsche Zeitung, až dvě třetiny Němců jsou proti zavedení šrotovného jako po hospodářské krizi v roce 2008. Proti pokračující podpoře autoprůmyslu je i známá německá ekonomka a poradkyně spolkové vlády Monika Schnitzerová. „Nemyslím si, že by právě automobilové koncerny nyní potřebovaly státní pomoc,“ uvedla. Podle ní automobilky velmi dobře přežily i aféru Dieselgate, když i přes její negativní dopady na autoprůmysl dokázaly dosáhnout výrazných zisků. Likvidita automobilek je vysoká. Stejně jako každý normální občan by tedy prý měly nejprve využít své „peníze na horší časy“ a rozhodně nevyplácet dividendy.

Jak ukázala analýza dat od agentury Bloomberg, zisky německého autoprůmyslu jsou značné. Mezi lety 2010 a 2019 BMW vydělala 84 miliard eur, Daimler 94 miliard a skupina Volkswagen 100 miliard eur. To je celkový zisk 277 miliard EUR (7,2 bilionu korun), z něhož byla pětina až čtvrtina rozdělena akcionářům. Musí být skutečně průmysl s takovou ziskovostí a likviditou podporován státními intervencemi, jako je šrotovné? Dokonce i profesor Stefan Bratzel, zakladatel a ředitel německého Auto-institutu už o tom začíná pochybovat. Podle něj státní prémie na nákup nového automobilu a výplata dividend akcionářům automobilek nejdou dohromady.

Automobilky nicméně argumentují, že pokud nebude šrotovné, nebudou zakázky, a tudíž ani práce. Bez státní pomoci by údajně jen v německých automobilkách mohlo přijít o práci až 6000 lidí, stejný osud by pak mohl potkat desetisíce zaměstnanců firem, kterou jsou přímo či nepřímo na autoprůmysl navázané. Dokud bude výroba automobilů obecně považovaná za hlavní motor ekonomiky, budou mít zřejmě manažeři a akcionáři automobilek silný argument, proč by jim měl stát pomoci. 

Francouzští boháči pomoc odmítají

Podobná debata o tom, zda by měl stát v případě krize pomáhat i těm, kteří by evidentně měli mít na horší časy dostatek vlastních peněz, se přitom netýká zdaleka jen Německa. Například automobilky Volvo a Renault ale výplatu dividend letos zrušily.

Opačný přístup než vedení BMW zvolily i dvě velké francouzské luxusní společnosti LVMH a Kering. Majitelé těchto společností oficiálně vyhlásili, že nebudou přijímat od státu v době koronavirové krize žádné peníze. Nepožádali o hrazení „kurzarbeitu“ pro své zaměstnance, téměř nikoho nevyhodili a i nadále vyplácejí mzdy svých zaměstnanců v plné výši.

I někteří francouzští komentátoři jsou totiž přesvědčeni o tom, že pokud by například miliardáři jako majitel LVMH Bernard Arnault či majitel společnosti Kering François Pinault požádali o státní podporu, společnost ve Francii by je tvrdě odsoudila. A dobrá „image“ je přitom základem úspěchu luxusních značek. To si údajně nejbohatší Francouzi dobře uvědomují. Raději se smiřují se ztrátou dnes, než by přišli o peníze v budoucnosti.

„Nechceme zatěžovat veřejné rozpočty, aby francouzský stát mohl v první řadě pomoci společnostem, které to naléhavě potřebují,“ uvedlo v tiskovém prohlášení vedení společnosti Chanel, patřící bratrům Alainu a Gérardu Wertheimerovým. Ke stejnému postoji se přihlásila i společnost Hermès, která je stále z 80 % v rodinném vlastnictví. U některých Francouzů si ale superboháči ani striktním odmítáním státní podpory přízeň nezískali. Část obyvatel Francie je přesvědčena o tom, že vzhledem k někdy až socialistickým náladám ve zdejší společnosti vlastně nejbohatším firmám v zemi ani nic jiného nezbývalo.

SDÍLET

Billboard-bottom-1