Kerles: Miliardářům vstup zakázán. Měla by být politika jen pro chudé? | info.cz

Články odjinud

Kerles: Miliardářům vstup zakázán. Měla by být politika jen pro chudé?

KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | V demokracii by měl mít úplně každý svéprávný občan právo na vstup do politiky. Příklady premiéra Andreje Babiše, amerického prezidenta Donalda Trumpa nebo bývalého italského premiéra Silvia Berlusconiho však vyvolávají kontroverzní otázku, zda by tohle dokola omílané pravidlo mělo platit i pro takzvané superboháče.

Jedna věc je totiž jistá. Pokud velmi majetní lidé uspějí ve volbách a získají důležitou politickou funkci, nikdy se úplně nevyhnou podezření ze střetu zájmů. Vzhledem k rozsahu majetku a šíři aktivit, ve kterých mají uložené peníze nebo v nich podnikají, vlastně takřka každé důležité politické rozhodnutí ovlivňuje stav jejich konta nebo možnosti podnikání. Měli by být tedy vyloučeni z rozhodovacích procesů v politice?

Příkladem může být právě americký prezident Donald Trump. Ten stejně jako Andrej Babiš dlouhodobě razí tezi, že vydělané peníze mu dávají svobodu, nezávislost a tedy i lepší předpoklady k tomu, aby jako prezident rozhodoval skutečně ve prospěch všech občanů. „Celý život jsem byl chamtivý, chamtivý, chamtivý. Vydělal jsem tolik peněz, kolik jsem vydělat mohl. Ale nyní chci být chamtivý pro Spojené státy,“ říkal Trump v kampani před svým zvolením. Komu by to  připomínalo Babišovu rétoriku, nebyl by zřejmě daleko od pravdy.

Myslel to Trump vážně? Možná ano. Problém je však v tom, že bohatství v globalizovaném světě neznamená vlastnictví hromady zlatých cihel. I ti nejbohatší mají zároveň úvěry, pohybují se v propletenci různých finančních vztahů, obchodují s akciemi a finančními deriváty, spekulují s pozemky i nemovitostmi. A v takovém případě mluvit o nezávislosti je značně pofidérní i u lidí, kteří stav svého konta počítají v řádu desítek nul.

Už v roce 2016 média odhalila, že Trump dluží kolem 350 milionu dolarů Deutsche Bank, tedy stejné bance, na které americké ministerstvo spravedlnosti soudně vymáhá pokuty ve výši 14 miliard dolarů za údajné nekalé praktiky před vypuknutím světové finanční krize v roce 2008. Ani na tom by nebylo nic divného, kdyby Deutsche Bank nepůjčovala Trumpovi peníze v době, kdy byl po roce 1998 jako podnikatel v problémech a domácí americké banky od něj dávaly ruce pryč.

Proč se německá banka na rozdíl od americké konkurence rizika nebála, zůstane asi navždy tajemstvím smluvních stran. Trump se stal každopádně v mezidobí prezidentem a šéfuje nyní státu, který se s bankou, jež mu za podivných okolností pomohla v těžkých časech, soudí o 14 miliard. Je to střet zájmů nebo nikoliv? Co když USA nakonec od pokuty odstoupí?

Trump čelí ze strany svých oponentů obvinění ze střetu zájmů i v mnoha jiných případech, od pronájmů nemovitostí státním úřadům až k podnikání své dcery Ivanky a jejího manžela Jareda Kushnera, kteří jsou zároveň jeho poradci. Přesto má velkou šanci obhájit v příštích volbách svůj mandát.

Co to znamená? Buď je většině voličů prezidentův střet zájmů úplně ukradený, nebo prostě věří vysvětlení, kterým Trump i Babiš, ať už přímo či nepřímo, svůj vstup do politiky obhajují. Oba se snaží přesvědčit voliče, že kdyby jim opravdu šlo jen o další peníze a moc, a nikoliv o blaho národa, zůstali by úplně mimo politiku. Podobně jako mnoha jiným boháčům by jim stačilo si politiky či strany kupovat a prosazovat přes ně své zájmy. A nemuseli by přitom čelit žádným obviněním, politickým střetům a dalším podobným nepříjemnostem.

Pomoc národu nebo touha po moci?

Je to pravda? Třeba politolog Jan Bureš se domnívá, že tahle rétorika, často používaná superbohatými lidmi před vstupem na politické kolbiště, nemusí být úplně upřímná. A to zkrátka proto, že ani kupování politiků nemusí být úplně jistou investicí. I ten nejzkorumpovanější politik se může najednou utrhnout ze řetězu a svého chlebodárce buď zradit, nebo přejít k jinému. A tak je někdy lepší na nikoho se nespoléhat a řídit si tu politiku sám. Jako firmu.

Kauza premiéra Babiše se zřejmě nedá s obviněními vůči Donaldu Trumpovi úplně srovnávat. Babiš je obviněn z dotačního podvodu, z toho, že zneužil své postavení právě k většímu přílivu dotací do svých firem, odpůrci mu vyčítají spolupráci s STB i autoritativní metody řízení jeho mateřské strany. Na druhou stranu by se v příbězích obou politiků několik podobností jistě našlo. Tou hlavní je fakt, že se nikdy a za žádných okolností nemohli, nemohou a nebudou moci vyhnout obvinění ze střetu zájmů. A to dokonce i tehdy, pokud by svůj majetek prodali nebo rozdali charitě a plně se vrhli, jak sami říkají, na službu národu.  Dožene je minulost, závazky, způsob, jakým k penězům přišli, převody majetku na příbuzné, vztahy k bývalým obchodním partnerům. Čím bohatší a majetnější jsou, tím hůře se střetu zájmů budou vyhýbat.

Jak to vyřešit? Mělo by být tedy superbohatým lidem skutečně ze zákona zapovězeno ucházet se o důležité politické funkce? Již zmíněný politolog Jan Bureš se domnívá, že premiérem ani členem vlády by minimálně neměl být nikdo, kdo zároveň pobírá jakékoliv státní či evropské dotace. Jenže v takovém případě by teoreticky nemohl být ministerským předsedou či ministrem ani Karel Schwarzenberg, jehož syn vlastní zemědělské a lesní pozemky a podniká v zemědělství. A spousta dalších majetných lidí, vlastně, upřímně řečeno, takřka nikdo, kdo v posledních třiceti letech přišel k nějakému majetku. Oborů, prostých jakýkoliv dotací, je jako šafránu, pokud vůbec nějaké ještě existují.

Z tohoto pohledu je tedy současná forma demokracie neskutečně pokrytecká. Zakázat boháčům vstup do vysokých politických funkcí údajně nelze, protože by to odporovalo základním demokratickým principům. Jakmile je ale boháč zvolen, čelí obvinění ze střetu zájmů. A to paradoxně i přesto, že jak v případě Trumpa, tak Babiše, museli všichni voliči o tomto nebezpečí vědět. Nikdo snad nemohl předpokládat, že by Babiš tento střet vyřešil založením nějakého svěřeneckého fondu, o jehož hospodaření, ale „fakt vážně“, od té doby nechtěl mít ani tušení.

Otázkou proto zůstává, zda by legislativa tento narůstající problém „nesouladu politiky s bohatstvím“ neměla řešit ještě před tím, než vůbec může nastat. A třeba tak zákonem stanovit, že premiérem či ministrem se může stát pouze nemajetný člověk, který nic nevlastnil, v ničem nepodniká, ani nepodnikal a nebere ani nebral žádné dotace. Že to je hloupost, kterou by každý soud shodil ze stolu? Asi ano. Ovšem stejně kontroverzní je řešit střet zájmů „expost“ u lidí, u nichž byl tento střet zřejmý a jasný dávno před volbami.

Ještě na začátku minulého století měly české učitelky zákonem zakázáno se vdávat, musely zůstat svobodné. A to oficiálně z toho důvodu (jak napsal kolega Ivan Motýl), aby svoji práci prováděly „bez všelikého překážejícího zaměstnání vedlejšího“. I když tohle opatření mělo ve své době možná svou logiku, nakonec ho úřady z důvodu nepřípustné diskriminace pochopitelně zrušily. V případě superbohatých politiků a jejich střetu zájmů je to s trochou nadsázky podobné, jako kdyby vdaná učitelka dostala oficiální svolení učit a přitom jí po první hodině školní inspektor oznámil, že může kvůli snubnímu prstýnku na ruce přijít o práci.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud