Kerles: Nechte nás stavět větrníky, zaplatíme vám! Přichází nová éra státního úplatkářství? | info.cz

Články odjinud

Kerles: Nechte nás stavět větrníky, zaplatíme vám! Přichází nová éra státního úplatkářství?

KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Německá sociální demokracie navrhuje, aby lidé dostávali peníze za to, že budou souhlasit s výstavbou větrné elektrárny ve svém okolí. Kritiky z řad klimaskeptiků teď možná napadne jízlivá poznámka o potížích Německa při přechodu k zelené energetice. Ovšem zameťme si nejdřív před vlastním prahem. Zdá se totiž, že bez vládních „úplatků“ se dnes neobejde snad žádný velký projekt v energetice. Příklady máme i doma.

V Německu znovu rozvířil debatu na toto téma předseda parlamentní frakce sociálních demokratů Matthias Miersch. V rozhovoru s Neuen Osnabrücker Zeitung prohlásil: „Všichni, kteří akceptují ve svém sousedství větrné elektrárny, a tím přispívají k rozvoji obnovitelných zdrojů energie, by za to měli být odměněni.“

Miersch se vyslovil nejen pro větší státní příspěvky obcím, ale také pro to, aby z „větrníků“ měli prospěch i sami lidé. Podle něj by „politika měla vytvářet přímé finanční pobídky pro občany žijící v takových oblastech“. Jinými slovy: komu nebude vadit, že se z okna dívá na točící se vrtule elektrárny, ten může počítat s odměnou.

Mierschův návrh je odpovědí na narůstající problém, který řeší německá vláda v souvislosti s prosazováním takzvané energetické změny. Jestliže má Německo na základě vládního plánu zvýšit do roku 2030 podíl spotřeby energie z obnovitelných zdrojů ze současných 40 % na 65 %, musí do té doby podle odborníků „zastavět“ větrníky zhruba 2,1 % dosud volné krajiny.

Tento plán naráží na stále větší odpor ochránců životního prostředí i obyvatel mnoha dotčených obcí. Jak trefně poznamenávají někteří komentátoři: větrníky podporuje v Německu každý, jen nesmějí stát vedle jeho domu. U našich soudů se tak množí žaloby občanů proti projektům větrných elektráren, které – i když nemusejí být úspěšné – výstavbu neúměrně prodlužují. 

Větrníky ve státním zájmu

Proto chtějí někteří němečtí politici včetně Miersche demokratický proces posuzování těchto staveb, důležitých pro úspěch německé „energiewende,“ omezit podobně, jako to žádají jejich čeští kolegové třeba u výstavby dálnic. V obou případech padají argumenty o životně důležitých stavbách, kterým není možné bránit do nekonečna. 

Z hlediska politiky je ale místo metody „biče“ vždy lepší používat metodu „cukru“. To si uvědomuje i Miersch. S podporou mnoha svých kolegů i německých Zelených navrhuje zavedení takzvaných „windbürgergeld“ – velmi volně přeloženo něco jako „peníze pro přátele větru“. 

Jenže ani některým starostům se takový návrh příliš nezdá. Předseda Svazu německých obcí a měst Uwe Brandl (CSU) před přímými platbami občanům v sousedství větrníků varoval. Podle něj by se z toho mohl stát nebezpečný precedent. „To by v konečném důsledku znamenalo, že stát by penězi všech daňových poplatníků vyplácel ty, kteří křičí nejhlasitěji. Nejde jen o výstavbu větrných turbín, ale také o výstavbu vodních elektráren, železničních tras a dálnic,“ řekl Brandl rozhlasové stanici Bayerischer Rundfunk

Zdůraznil, že platby by pak mohli žádat nejen ti, kteří budou souhlasit s budoucí výstavbou důležitých energetických staveb ve svém okolí, ale zpětně také občané, kteří jsou už dnes těmito stavbami zatíženi. „Žijeme v sociální tržní ekonomice, v právním státě, který samozřejmě zná i sociální povinnost občanů. To znamená: občan musí pochopit, že je součástí tohoto energetického přechodu a že musí také tolerovat určité věci,“ nepochybuje Brandl.

Tolerantní občan

Jenže jedna věc jsou představy o tolerantních občanech a druhá realita. Ani v Německu, obecně pověstném loajalitou lidí k vládě, tato tolerance dnes příliš nefunguje. Žaloby na větrníky se totiž množí. Jak to tedy celé vyřešit? Nejrůznější klimaskeptici a kritici německé „energiewende“ budou pochopitelně znovu křičet, jak je ohlášený německý přechod k obnovitelným zdrojům nesmyslný a jak vláda kvůli němu musí uplácet veřejnost. Jenže ani „jaderné“ Česko v takovém státním úplatkářství nijak nezaostává. Právě naopak.

Stačí se podívat na Čechy tolik proklamované „jádro“, kterého se Němci chtějí vzdát. Sice patříme k národům s nejvyšší deklarovanou podporou jaderné energetiky na světě, když se ale jedná o plánovanou (a nutnou) výstavbou trvalého úložiště vyhořelého jaderného paliva, je najednou všechno jinak. Ani jedna z obcí, v jejichž katastru stát dosud vytipoval prostor pro možnou výstavbu hlubinného úložiště, se stavbou na svém území nesouhlasí. A to už vláda připravila pro tyto obce „úplatek“ ve výši 144 milionů korun. Státní korupcí se to samozřejmě nazvat nedá, oficiálním tónem můžeme mluvit o kompenzacích za to, že obec strpí ve svém katastru geologický průzkum.

Česká verze německého energetického pokrytectví se přitom netýká jen hlubinného úložiště vyhořelého jaderného paliva. V roce 2009 zrušilo zastupitelstvo Jihočeského kraje svůj původní nesouhlas s rozšíření jaderné elektrárny Temelín výměnou za „úplatek“ od polostátní společnosti ČEZ. Firma se totiž zavázala, že když kraj bude souhlasit s možnou výstavbou dalších dvou bloků na Temelíně, dostane v následujících deseti letech od této polostátní společnosti různou formou čtyři miliardy korun. 

V jihočeském zastupitelstvu se přitom těžko najde někdo, kdo by se (stejně jako v parlamentu) nebil v prsa, jaký je zastánce „jádra“. Tak by proč by měl stát, respektive polostátní společnost někoho uplácet za to, že mu tento zcela neškodný a přitom tak užitečný zdroj (jak tvrdí zastánci) postaví na dohled od domu?

Budovatelské nadšení skončilo

Předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová mi kdysi v jednom rozhovoru řekla, že termín „budovatelské nadšení“ nelze spojovat pouze s érou socialismu. Podobně „nadšeně“ se totiž po druhé světové válce až do osmdesátých let minulého století budovalo na Západě. Vedle zpěváků a herců byli mediální hvězdami stavitelé přehrad, konstruktéři mostů, projektanti elektráren. A to v jakési všeobecně přijímané představě, že právě oni jsou hlavními aktéry nástupu převratné doby cest do vesmíru, jaderných reaktorů v „každém sklepě“ a obecně technologického pokroku ve všech oblastech života. Důkazem je řada dokumentárních filmů, které budovatele velkých staveb líčí i na Západě jako hrdiny. Kritizuješ elektrárnu? Bráníš pokroku!

Prakticky všechny velké energetické stavby, které jsou dnes v západní i východní Evropě pilířem energetiky, pocházejí z této doby. Problém je ale v tom, že dosluhují a nové se mají stavět v době, kdy je podobné budovatelské nadšení dávno pryč. Z inženýrů a konstruktérů už nejsou hrdinové, ale naopak cynici a „škůdci“, kteří nám chtějí zhoršit životní prostředí. A tak státu paradoxně nezbývá než se zcela otevřeně dopouštět výše popsané korupce.

Jestliže se v Česku někdy smějeme Němcům za to, že chtějí bezemisní energetiku, ale nikoliv větrníky za oknem, smějeme se i sami sobě. Místo budovatelského nadšení nastává doba úplatková. Stát v ní paradoxně platí vlastním obyvatelům, aby souhlasili s něčím, co jim (podle státu) zajistí další blahobyt. Otázkou jen zůstává, kdy a jak se tohle státní „úplatkářství“ stane předmětem ostrého celospolečenského sporu o to, kdo má vlastně na „úplatek“ ten největší nárok.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud