Kerles: Superhrdinové s mizerným platem. Proč pečovatelky nikdy nestávkují?

Marek Kerles

06. 05. 2020 • 15:30

KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Pandemie koronaviru mimo jiné ukázala, jak náročná, obětavá, ale hlavně potřebná je práce těch, kteří se starají o staré a nemocné lidi. Velkou poklonu proto pečovatelkám a pečovatelům skládají dnes i politici. Zbývá jen jediná otázka. Jestliže ve světle koronavirové krize všichni přiznáváme, že práce v pečovatelských službách je nad zlato, proč podle toho taky není placená? 

Pečovatelství totiž rozhodně nepatří k oborům, v nichž by se daly vydělat velké peníze. Platy v oboru jsou podprůměrné, mnohem menší než obecně ve zdravotnictví, profese trpí nedostatkem zaměstnanců a velkou fluktuací. A přitom, a to je důležité, se jedná o zaměstnání, které by se ze strany jeho vykonavatelů mohlo stát snadno předmětem „vydírání“ vůči státu. Stejně jako se stát neobejde bez lékařů, zdravotníků, zemědělců či výrobců energie, neobejde se ani bez pečovatelek a pečovatelů. A to ani na jeden jediný den.

Zatímco ale lékaři (nebo jejich odborové organizace) symbolicky stávkují nebo vyhrožují skutečnou stávkou za vyšší platy a lepší podmínky celkem pravidelně (a úspěšně), v pečovatelských službách jako by byli všichni se mzdou a pracovními podmínkami spokojení. Žádná stávka, žádná demonstrace, žádné hrozby. 

Tenhle zvláštní paradox možná nejlépe vyjádřil německý novinář Detlef Esslinger, autor článku o budoucnosti pečovatelské péče v pátečním vydání německého deníku Süddeutsche Zeitung. „Pečovatelé jsou lidé, kteří se rádi starají o jiné, ale sami na sebe zapomínají. To brání v tom, aby nejen sklízeli za svou práci větší aplaus, ale také dostávali lepší plat,“ napsal Esslinger. Může být ale takový stav dlouhodobě udržitelný?

Nejen Češi, ale i Němci, Rakušané či Italové začali v časech koronavirové krize přemýšlet nad tím, nakolik „platové“ rozvrstvení různých profesí ve státě odpovídá také jejich skutečnému společenskému přínosu a potřebě. Příkladem je vedle prodavaček či zdravotníků právě pečovatelství. Velká odpovědnost, velké nasazení, naprosto nezpochybnitelný přínos pro společnost a přitom na rozdíl od mnoha jiných oborů se zpochybnitelným přínosem malé peníze. Bude to tak navěky?

Stávka ani symbolická

Základem odpovědi na tuto otázku je právě klid, s jakým, s velkou nadsázkou řečeno, přijímají pečovatelé „svůj osud“. Německé noviny to mimo jiné přičítají tomu, že na rozdíl třeba od lékařů, do jednoho sdružených v odborech nebo profesních organizacích, nejsou zaměstnanci v pečovatelských službách zdaleka tak dobře (nebo prakticky vůbec) organizovaní. Navíc, v případě Německa a Rakouska, přichází velká část pečovatelů a pečovatelek ze zahraničí, domácí náročnou práci za špatný plat nechtějí dělat. To ale stále nedává úplnou odpověď na otázku, proč prostě pečovatelé čas od času nevyvěsí na dveře domovů důchodců ceduli s nápisem „výstražná stávka“ a nepohrozí zřizovatelům, že když jim nezvednou podprůměrné platy, tak už by zítra nemuseli přijít do práce.

I když v Česku zatím tolik cizinců v pečovatelských službách nepracuje, i někteří čeští odborníci za tím vidí podobné důvody jako autor článku v Süddeutsche Zeitung. Aby se někdo někdo mohl starat o babičky a dědečky, často nemohoucí a trpící demencí, musí na to mít nejen odhodlání, ale také povahu a charakter. Je to práce, kterou nemůže dělat každý. A ti, kteří ji dělají, nemají ve valné většině povahu ani odhodlání k tomu, aby hlasitě a neústupně bojovali za lepší ohodnocení práce, která nejde ničím nahradit.

„Ten, kdo o někoho pečuje, a má k takové péči vztah, není většinou z podstaty věci bojovník. To je známá věc,“ říká Daniela Lusková, ředitelka Domova U Biřičky a viceprezidentka Asociace poskytovatelů sociálních služeb. Kdo by ale čekal, že právě proto s nadšením přivítá návrh ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové na mimořádné odměny pro zaměstnance v sociálních službách, hluboce by se mýlil. Maláčová prosazuje, aby zaměstnanci domovů důchodců a sociálních zařízení, zejména ti v takzvaně první linii, dostali k platu kvůli nasazení při pandemii odměnu až 45 000 korun.

„Jenže za co by ta odměna vlastně měla být?,“ ptá se Lusková. To, co pečovatelky a pečovatelé o staré a nemohoucí lidi dělají v době koronavirové krize, je totiž podle ní prakticky to samé, co dělají normálně. Jen je teď na jejich náročnou práci více vidět. „Pokud tedy ministryně nyní nabízí mimořádnou odměnu za něco, o čem jaksi dříve nevěděla, že to pečovatelky dělají, pak to považuji spíše za urážku,“ tvrdí Lusková. Pečovatelkám i pečovatelům peníze přeje, stát by ale podle ní měl jejich platové i pracovní podmínky vylepšit systémově, nikoliv jednorázovým příspěvkem za to, že se starají o starší a nemohoucí i v době pandemie. V Česku pracuje v sociálních službách takřka 150 000 lidí.

Počet lůžek poroste

Současná koronavirová krize rozpoutala širokou diskusi nad udržitelností sociálních služeb nejen v Česku. Rakušané i Němci musejí kvůli uzavřeným hranicím dovážet do země speciálními vlaky a letadly „nenakažené“ pečovatelky až z Rumunska a Bulharska, jinak by jejich systém péče o nemohoucí a staré lidi totálně zkolaboval. Zatím mohou hledat pomoc v zahraničí. Bude to tak ale i v budoucnu? Podle Luskové se náboru zahraniční pracovní síly, pokud bude odkud brát, do budoucna nevyhne ani Česko.

Jen v Domově U Biřičky se stará o 340 klientů 230 zaměstnanců, přičemž by jich bylo potřeba ještě o minimálně 10 % víc. A to mimo jiné kvůli tomu, že se jedná o 24hodinový, směnný provoz. Jenže vzhledem k náročnosti profese a jejímu platovému ohodnocení se noví lidé shánějí jen těžko.

S tím, jak se prodlužuje lidský věk a společnost obecně stárne, akutně roste potřeba nových lůžek v různých sociálních zařízeních. Tím ale stejně akutně rostou i požadavky na lidi, kteří jsou schopni a ochotni babičky a dědečky ošetřovat, nosit jim jídlo, starat se o jejich zázemí a hygienu a přitom se, jak si všichni příbuzní představují, dokáží ještě usmívat a být za každých okolností milí a přívětiví. Když pak přijde koronavirus, zavřou se v některých případech společně s klienty do karantény, aby jim neublížili zavlečením nákazy zvenčí. Sečteno a podtrženo: filmoví superhrdinové s podprůměrným platem. Budeme jich mít dostatek i do budoucna?

Služba člověku

Lusková tvrdí, že pokud si Česko chce udržet svůj standard sociální péče i nadále, něco se prostě změnit musí. A to zdaleka nejen výše platů. Dokáže si například představit to, co dnes navrhují někteří němečtí odborníci a čemu se říká „zotavovací prémie“. Podle tohoto návrhu by měli zaměstnanci v první linii po určité době nárok na placené volno nad rámec klasické dovolené, v němž by jim stát zaplatil služby německého penzionu, wellness centra, lázní či jakéhokoliv jiného zotavovacího zařízení v hodnotě až 2000 euro (54 000 korun). Protože by se pečovatelé a pečovatelky zotavovali v Německu, byla by to zároveň podpora domácího cestovního ruchu a ekonomiky. Mnoho Němců se dnes totiž ptá: když můžeme šrotovným pomáhat automobilkám, proč ne pečovatelkám? „Kdo někdy pracoval ve třísměnném provozu s lidmi, kteří potřebují v každém okamžiku vaši péči, dokáže pochopit, že ta zotavovací dovolená po čase fakt přijde vhod,“ říká Lusková.

Podobným a jiným výhodám se dosud těšili a těší někteří špičkoví manažeři či zaměstnanci vysoce ziskových firem, policisté a vojáci zase dostávají kvůli náročnosti služby výsluhu. Měly by se k nim po krizi připojit třeba i ženy, které nosí v náručí babičky a dědečky v domovech důchodců, pečovatelky o postižené a zdravotní sestry v sociálních zařízeních? Podobná diskuse se například právě v Německu vede i o dalších povoláních, například prodavačkách,  jejichž vykonavatele najednou společnost objevila jako „hrdiny své doby“. Zatím je v celé diskusi ale jistá pouze jedna věc. V rámci nejrůznějších ekonomických návrhů k novému nastartování ekonomiky, úvah o vlivu robotizace a digitalizace, je společnost náhle zaskočena otázkou, zda a jak by měla být ohodnocena „služba člověka člověku“. Tu totiž žádný stroj nikdy v plné míře nahradit nedokáže. A to ani za 100 let.

SDÍLET