Kerles: Zaplatí multimilionáři za koranavirovou krizi? | info.cz

Články odjinud

Kerles: Zaplatí multimilionáři za koranavirovou krizi?

KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Na celém světě, včetně Spojených států amerických, ožívají v souvislosti s koronavirovou krizí návrhy na radikální zdanění těch nejbohatších. Jeho zastánci jsou přesvědčeni o tom, že pokud státy nechtějí připustit nějakou sociální a ekonomickou katastrofu, nic jiného než přesun části peněz od nejbohatších k těm chudším jim nezbývá. Odpůrci namítají, že by šlo o „trest za úspěch“, který by v konečném důsledku vedl k poškození ekonomiky a ztrátě pracovních míst.

Mezi prvními politiky, kteří se rozhodli otevřít debatu o tom, zda se bude muset po pandemii „bohatým brát a chudým dávat“, byla spolupředsedkyně Německé sociální demokracie (SPD) Saskia Eskenová. V rozhovoru pro deník „Stuttgarter Zeitung“ minulý týden uvedla, že Německo potřebuje k řešení koronavirové krize „silné zapojení silných ramen“. Co to znamená? Podle Eskenové jednoznačně to, aby ti nejbohatší, tedy ti se silnými rameny, přispěli k řešení krize víc než ti slabší.

„Myslím si, že jednorázová daň je jedním ze způsobů, jak dostat po krizi veřejné finance zase do pořádku,“ řekla Eskenová. Připomněla, že Německo dnes počítá kvůli pandemii s dodatečným zadlužením ve výši 156 miliard eur (cca 4 biliony korun). A zřejmě prý nezbude nic jiného než jednorázově zdanit ty nejbohatší, třeba právě formou určitého odvodu z majetku.

U svých koaličních partnerů v německé vládě, tedy křesťanských demokratů (CDU), ale sociální demokracie prozatím pochopení nenašla. A podobně dopadla i u některých opozičních stran. Šéf poslanců Svobodné demokratické strany (FDP) Michael Theurer dokonce Eskenovou obvinil z vyvolávání nenávisti k bohatým. „To je jed pro již propadající se ekonomiku, a tedy další zesilovač recese, který by mohl stát mnoho lidí práci a ohrozit existenci malých a středních podniků,“ uvedl Theurer. Naopak levicová „Die Linke“ návrh Eskenové podpořila. Její zástupci připomněli, že možnost jednorázové daně nebo odvodu z majetku připouští jako krajní řešení nějaké státní krize i německá ústava.

Bohatým brát, chudým dávat

Současná německá debata o jednorázovém zdanění bohatých v boji s následky pandemie přitom není vůbec ojedinělá. Podobně se debatuje i v jiných zemích, včetně Spojených států. A podobné jsou přitom i argumenty protistran. Zastánci zdanění jsou přesvědčeni o tom, že pokud státy nechtějí připustit nějakou sociální a ekonomickou katastrofu, nic jiného než přesun části peněz od nejbohatších k těm chudším jim ani nezbývá.

Odpůrci metody „bohatým brát a chudým dávat“ argumentují zase tím, že taková daň by byla „trestem za úspěch“ a špatným signálem pro společnost s demotivujícím účinkem. V konečném důsledku by tak vedla k poškození ekonomiky a ztrátě pracovních míst, která vytvářejí právě ti schopní podnikat a vydělávat.

Na stranu zastánců vyššího zdanění bohatých se paradoxně staví i řada suberboháčů. Ve Spojených státech jsou to například členové spolku Patriotic Millionaires (Vlastenečtí milionáři), sdružujícího zhruba 200 „suberbohatých“ Američanů žádajících vyšší zdanění sebe sama. A to údajně ve snaze zastavit narůstající nerovnost ve společnosti. Filantropie podle nich řešením není, protože za naplňování veřejného zájmu by měl být zodpovědný stát a nikoliv milionáři, často navíc maskující filantropií své osobní a podnikatelské zájmy.

„Po lidech v mém postavení by měla vláda požadovat mnohem více peněz,“ prohlásil přesně před rokem zakladatel Microsoftu Bill Gates v televizi CNN. Podobně se vyjádřil například investor Warren Buffet nebo dědička kosmetické společnosti L’Oréal Liliane Bettencourtová. 

Odvody z majetku

Jak složitá je otázka zdanění bohatých, dokazuje fakt, že dosud se politici stavěli k podobným výzvám velmi odtažitě. Ani jejich voliči po nich totiž ve valné většině nic podobného nežádali. Návrhy Billa Gatese a dalších superboháčů za vyšší zdanění sama sebe považuje stále hodně lidí za jakýsi druh zbohatlického rozmaru nebo výsměchu bohatých těm chudým. Ve skutečnosti by ale toto opatření v očích velké části voličů mohlo ublížit spíše těm méně movitým.

Jak chytlavá může být myšlenka „zalepení děr v rozpočtu z peněz superboháčů“ ukazuje jednoduchý výpočet. Německý milionářský spolek „Appel...“ (obdoba amerického spolku Vlastenečtí milionáři) například žádá, aby německá vláda uvalila jednorázovou desetiprocentní daň na hodnotu majetku, tedy čistých aktiv, nad nezdanitelných 500 000 eur (cca 13 milionů korun). „Taková jednorázová dávka, splatná ve dvou letech, by podle našich odhadů přinesla do státního rozpočtu zhruba 165 miliard eur,“ řekl INFO.CZ bývalý mluvčí spolku „Appel“ Dieter Lehmkuhl.

Jinými slovy, pokud by Německo skutečně uvalilo navrhovanou dávku z majetku milionářů, získalo by údajně dokonce o 9 miliard vyšší částku, než jakou podle současných odhadů potřebuje na řešení ekonomických dopadů koronaviorové krize. „Námi navrhovaná majetková dávka by přitom žádného movitého člověka ve skutečnosti nebolela a nikdo by nemusel omezovat svůj životní standard,“ tvrdí Lehmkuhl.

Solidarita především

Je to ale řešení? Dokonce i němečtí Zelení, kteří někdy ve svém bezbřehém liberalismu razí až socialistické myšlenky, se povinné jednorázové daně pro nejbohatší Němce bojí. Mluvčí jejich poslanců Anton „Toni“ Hofreiter to zdůvodnil snahou nerozdmýchávat v těžké době spory mezi různými příjmovými vrstvami a zachováním solidarity mezi všemi Němci. Pokud chce podle něj Eskenová přispět k solidárnímu řešení, měla by se sociální demokracie ve vládě spíše snažit o to, aby EU vydala „koronavirové dluhopisy“, určené k obnově postižených evropských ekonomik.

Lehmkuhl mimo jiné argumentuje také tím, že vyšší zdanění bohatých není žádným socialistickým výmyslem, ale ověřeným historickým prostředkem k oživení ekonomiky v době krize. Podobné opatření zaváděly Německo i USA ve snaze oživit hospodářství po válce. Ve Spojených státech se platila během války a poté až do začátku šedesátých lech devadesátiprocentní milionářská daň. To znamená, že z každého dolaru, vydělaného nad jeden milion ročně, musel poplatník odevzdat státu 90 centů. V poválečném Německu platila po válce až do sedmdesátých let špičková (milionářská daň) mezi 70 až 90 %. A ekonomika přitom rostla rekordním tempem. Zároveň ale neexistovala taková možnost přesunu zdanění do daňových rájů a obecně daňových úniků. Kdo by to navíc udělal, byl by považován za „zrádce národa“, ke kterému by se národ obrátil zády.

Je ale takzvaná koronavirová krize skutečně srovnatelná s válečným nebo poválečným stavem? Mnozí němečtí a další politici si to nemyslí. „Kdokoliv, kdo nyní vytahuje otázku dávky z bohatství, zasahuje také podnikatele, kteří v této krizi s velkým osobním nasazením bojují za zachování pracovních míst,“ prohlásil generální sekretář německé CDU Markus Blume.

Někteří členové amerického spolku Vlastenečtí milionáři jsou ale přesvědčeni o tom, že otázka přerozdělení bohatství v době koronavirové krize není jen otázkou etickou, ale ryze pragmatickou, a to i pro samotné milionáře. Pokud údajně nepřispějí významnou měrou ze svých prostředků těm chudším, i z bohatých se mohou brzy stát chudí. „Bohatí lidé nejsou příčinou robustní ekonomiky, jsou jejím výsledkem,“ píše se na stránkách milionářského spolku jeho člen a investor Ron Garret.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud