Klaus není téma, leda tak pro historiky. Glosa Vratislava Dostála | info.cz

Články odjinud

Klaus není téma, leda tak pro historiky. Glosa Vratislava Dostála

Bývalý prezident Václav Klaus nevyloučil, že by se mohl opět ucházet o prezidentský úřad. Klaus o tom mluvil o víkendu na Primě, nejspíš s ambicí zakvedlat debatami na sociálních sítích a upoutat na sebe po čase pozornost. Sám totiž musí moc dobře vědět, že se prezidentem už nikdy nestane. Ostatně na Hrad se dvakrát dostal jen těsně a na základě zákulisních dohod, a volby, o jejichž výsledku rozhodli přímo voliči, vyhrál naposledy v roce 1996. Je to už hodně dávno, a v mezičase se po zásluze octl v politické izolaci.

Také proto Klaus dneska není téma, leda tak pro historiky. Jako společnost budeme ještě potřebovat zhodnotit jeho politické dědictví, celou tu etapu novodobých českých dějin, kterou zosobňuje, a jejíž počátek sahá kamsi k první polovině 90. let minulého století – k privatizačnímu experimentu, z něhož se české země nevzpamatovaly dodnes, a během kterého se u nás, jak v posledních letech aspoň tu a tam připouštějí také někteří tehdejší aktéři, rozkradly miliardy. Mluvíme o etapě, která vyvrcholila kontroverzní amnestií vyhlášenou na sklonku Klausova druhého funkčního období na Hradě v roce 2013.

Copak Klaus nechápe, že nástup nových politických sil, který započal někdy v roce 2010 a vyvrcholil nástupem Miloše Zemana a Andreje Babiše do čela státu, je systémovou reakcí právě na úpadkovost korupcí prolezlých pilířů polistopadového uspořádání, jehož je klíčových architektem?

„Tahle možnost tady je, ale myslím, že to je už úkol pro nové generace.“
Václav Klaus o možné prezidentské kandidatuře, TV Prima, 6. 1. 2019

Nebýt polistopadových selhání a chyb, jejichž většina jde právě za Klausem a jeho nejbližšími, nebylo by Česko na prahu roku 2019 tam, kde je. Jistě, problémům bychom i tak čelili. Ostatně příčiny naší současné politické krize nejsou jen vnitropolitické a s obdobnými tendencemi a nástupem populistů se potýkají také okolní země, to však neznamená, že bychom měli zbavovat odpovědnosti ty, kteří k ní vrchovatou měrou po roce 1989 přispěli u nás doma.

Klausova úvaha o možné opětovné kandidatuře je tak ze všeho nejvíc projevem bohapusté nabubřelosti a přebujelého ega, obzvlášť vezmeme-li v potaz výše načrtnutou genezi české politiky a s tím související trajektorii, na které se on sám ocitl.

Politicky je Klaus už několik let v naprosté izolaci. Jeho schopnost mobilizovat na svou stranu voliče lze – pokud jde o poslední dekádu – nejlépe ilustrovat na volbách v roce 2013, kdy se explicitně přihlásil k volebnímu bloku Hlavu vzhůru a jeho lídryni Janě Bobošíkové.

Projekt, který měl ambici sjednotit všechny klausovské hlasy, ve volbách podpořilo něco přes jedenadvacet tisíc voličů, což dělalo celých 0,42 procenta hlasů. A neexistuje byť jediný důvod si myslet, že by se na tom v mezičase cokoli změnilo.

Klaus nevyloučil kandidaturu na prezidenta. Chce vystřídat Zemana? autor: Partie TV Prima

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud