Články odjinud

KOMENTÁŘ: Babišův smělý investiční plán? Jen bombasticky maskuje dosavadní neúspěchy a koncentruje moc

KOMENTÁŘ: Babišův smělý investiční plán? Jen bombasticky maskuje dosavadní neúspěchy a koncentruje moc

Premiér Babiš vytáhl „Národní investiční plán“ zahrnující údajně 17 tisíc projektů s celkovými náklady téměř 3,5 bilionu korun. Na první pohled působí tato myšlenka velkolepě a rozumně. Vytváří obraz Andreje Babiše jako velkého národohospodáře se skutečnou vizí, který umí plánovat budoucnost státu v horizontu mnoha volebních období. Reálně jde však jen o kombinaci kouřové clony a dalšího pokusu koncentrovat moc nad přerozdělovanými zdroji.

Investiční částka naplánovaná do roku 2030 je přímo ohromující: 3450 miliard korun. Je to suma, která mnohé omračuje a ostatní si ji ani nedokáží představit. O to ostřeji kontrastuje s dosavadními částkami, jež vlády pod Babišovou patronací reálně investovaly.

Posuďme fakta: v letech 2016, respektive 2017, tedy již v plném rozpuku Babišova finančního řízení státu, poklesly vládní investice na neslavných 84,7 miliard, respektive na 81,6 miliard korun. Obě částky (v dobách prudkého ekonomického růstu) byly podstatně nižší, než sumy, které předtím investovala Nečasova vláda v době ekonomické krize.

Její předchůdkyni (Topolánkova vláda s finančním ministrem Kalouskem) se dokonce podařilo podíl vládních investic na celkových výdajích dostat nad úroveň 10 procent. Babiš jako hlavní vládní financiér „dokázal“ (při enormní konjunktuře ekonomiky) tento podíl srazit pod 7 procent… 

Výjimkou potvrzující pravidlo je fakt, že Sobotkova vláda s ministrem financí Babišem zaznamenala v roce 2015 investiční rekord, ale to jen shodou náhod: celkové investice vzrostly neočekávaně na 176 miliard. Důvodem bylo neplánované masivní financování programů, na nichž se spolupodílely evropské fondy.

Asi netřeba dodávat, že téma a především sliby mohutných rozvojových investic byly mantrou Babišovy politiky již od okamžiku magnátova vstupu do politiky.

Je tedy možné, že jedním ze skutečných cílů Národního investičního plánu není jeho uskutečnění (k tomu se dostaneme dále), nýbrž jen další a ještě silnější vytváření enormních investičních očekávání a virtuálních dojmů, jež mají vrhat pozitivní mediální světlo na vládní počínaní Andreje Babiše. Ostatně, na obzoru jsou další a další volby (volby do Evropského parlamentu v roce 2019, krajské volby o rok později, sněmovní volby v roce 2021,…).

Jinými slovy, Babiš se pomocí monstrózních investičních vizí zřejmě snaží zamaskovat či přehlušit rozpačité dosavadní výsledky působení v oblasti vládních investic.

Ostatně, stejnou „sloganovou taktiku“ mnoha růžových slibů zastává i Babišův ministr dopravy Dan Ťok, jemuž se příliš nedaří stavět nové dálnice (do konce srpna bylo v roce 2018 zprovozněno jen 3,8 km nových dálnic), ale o to intenzivněji předkládá nové a ještě lepší plány.

V této souvislosti stojí za negativní zmínku plán na „dokončení dálniční sítě v Česku do roku 2050“... Copak dnes někdo může vědět, jaké dopravní potřeby, možnosti a technologie budou mít lidé za 32 let? Budou v té době vůbec potřebovat silnice? Nedopadne to jako s telefonními budkami, jejichž masivní rozvoj stát vítězoslavně naplánoval jen těsně před tím, než se kvůli nástupu mobilních telefonů staly zhola zbytečnými?

Vládní plánování budoucnosti je evidentně velmi ošemetnou záležitostí.

Bez ohledu na dosavadní chmurnou vládní investiční přítomnost proto Babišův bombastický superplán vyvolává řadu dalších pochybností.

Podivuhodný je mechanismus, pomocí kterého má být oněch 17 tisíc „bájných projektů“ selektováno. Babiš chce sestavit Radu vlády pro veřejné investování, která (jak jinak) bude provádět finální výběr těch „správných“ projektů. A k tomu má při (jak jinak: Babišově) ministerstvu pro místní rozvoj vzniknout „státní expertiza“, která bude odpovědná za koordinaci přípravy projektů.

Symptomatická je metodika vyhledávání projektů. Ministerstvo pro místní rozvoj údajně provedlo „rozsáhlý sběr dat“, kde byly osloveny všechny resorty, obce, města i kraje. Zásadní roli však sehrály spanilé jízdy Babišovy vládní družiny do krajů, jak se pochlubil samotný premiér.    

Výsledkem bylo „vytvoření mapy investičních preferencí, která bude nyní konfrontována s kapitálovými možnostmi České republiky“.

Ať už taková konfrontace dopadne jakkoliv, jisté je jedno. Vláda, natož k ní přidružená Babišova poradní rada, nemá v rámci ústavního systému pravomoc činit ohledně investic rozhodnutí, která by zavazovala nástupnickou vládu, jež vzejde z dalších parlamentních voleb. Nebo snad Andrej Babiš najisto počítá s tím, že bude v Česku panovat do roku 2030?

„Finanční mandát“ vlády je z hlediska konkrétních výdajů limitován aktuálním státním rozpočtem a přípravou toho dalšího. Vláda tak reálně může plánovat maximálně na dva roky dopředu.

O konkrétních velkých investicích na příští volební období nemůže rozhodovat arbitrárně sestavená a tedy nikým nevolená Rada. Od čeho by tu pak byl parlament a parlamentní volby? O vládních investicích, tj. o přerozdělování veřejných peněz, by přece měli rozhodovat voliči, respektive jimi volení zástupci, nikoliv premiérovy výjezdy do krajů a to, s kým se tam sešel a čí přání (a za jakých podmínek) vyslyšel.

Neexistují objektivní kritéria, podle kterých by sebegeniálnější vládní „experti“ mohli správně a ku prospěchu většiny obyvatel rozhodovat o přerozdělování veřejných finančních prostředků. Existuje sice mlhavá politická shoda na tom, že kvalitní veřejné silnice a moderní železnice mohou být pro širokou veřejnost a celou ekonomiku více prospěšné, než lokální golfové hřiště, cyklostezka či zimní stadion. Tím ovšem zdánlivý politický soulad končí.

Nutno také podotknout, že vládní investice jsou bez ohledu na aktuální složení vládní koalice či osobu premiéra již z principu neefektivní. Přerozdělovat cizí, tedy veřejné zdroje vytažené z kapes daňových poplatníků (ať už tuzemských či evropských), vede vždy k plýtvání a neúčelnosti. 

Předpokládat, že premiér, ministři, státní úředníci či najatí experti dokáží s penězi daňových poplatníků naložit rozumněji, než samotní soukromí investoři či poplatníci, je stejně naivní, jako Babišova snaha oslnit veřejnost plánovanými, tedy hypotetickými sliby a (neexistujícími) úspěchy v oblasti vládního investování.

Jako jediný rozumný cíl se proto jeví nikoliv maximalizace objemu veřejných prostředků a centralizace přerozdělovacích procesů do rukou vládních Rad a expertů, ale spíše minimalizace vládou přerozdělovaných finančních částek.

Snaha o centrální finanční plánování dává v dlouhodobém horizontu jistý smysl u strategických staveb typu dálnic či železnic, jež nelze v celé délce postavit z roku na rok (čehož jsou motoristé v Česku dnes a denně svědkem).

Obecně je však dlouhodobé státní centrální plánování čehokoliv jen klasickým projevem socialismu, jež s sebou automaticky nese enormní rizika. Ta jsou u fantastické částky 3,5 bilionu korun, se kterou nyní ve svém „Velkém investičním plánu“ operuje Andrej Babiš, zesilována jeho dnes již notoricky známým střetem zájmů. Snahy o koncentrování přerozdělovací moci nad biliony korun do rukou skupiny expertů, řízených dvojjediným šéfem vlády a poloskrytým šéfem mamutího byznysového impéria, pak mohou vést ke spekulacím nad počestností takových záměrů.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud