Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

KOMENTÁŘ: Hrůzy v Sýrii hned tak neskončí. Co přijde po nich, může být ale ještě ničivější

KOMENTÁŘ: Hrůzy v Sýrii hned tak neskončí. Co přijde po nich, může být ale ještě ničivější

Petice, protesty i masová hnutí jsou při prosazování změn nesmírně důležité (jak vidíme momentálně třeba v České republice i na Slovensku), nicméně to, co se děje v Sýrii, zejména v oblasti Afrínu, je masivní a mnohostranný geopolitický zápas. Ani dobře míněné a pochopitelné úsilí civilistů z členských států NATO, kteří vyzývají k ukončení hrůz v Sýrii, nebude pravděpodobně mít účinek. Nevím, kdy nebo jakým způsobem konečně dojde v Sýrii k příměří. Obávám se ale, že to bude ještě nějakou dobu trvat a při čekání bude trpět mnoho nevinných lidí.

Afrín představuje geograficky a politicky významný bod. Celý syrský trojúhelník, kterému město dominuje, je jakýmsi kurdským klínem vraženým do Turecka, a to doslova. Tento ekonomicky významný cíp totiž tradičně osidlují Kurdové, kteří se dlouhodobě snaží odtrhnout část svého území od Turecka, což hraje klíčovou roli. Turecko-kurdský konflikt vyvolává násilí na obou stranách a Turecko (stejně jako jiné státy) v návaznosti na to klasifikovalo nejdříve jen určité kurdské skupiny jako teroristické organizace, nyní už za teroristickou považují vlastně jakoukoli organizovanou kurdskou jednotku. To zvyšuje napětí mezi Tureckem a NATO, resp. hlavně mezi Tureckem a USA. Proč?

V posledních syrských válkách se Spojené státy pokoušely bojovat s ISIS a s Asadovým režimem bez výrazného zapojení amerických pozemních sil. Obamova vláda chtěla vytrénovat a nasazovat místní rekruty, nicméně tato snaha skončila velkolepým fiaskem a kolaps zdlouhavého úsilí si vyžádal novou strategii. Především třeba spojení s kurdskými silami tam, kde byly k dispozici. Přestože nemělo nikdy jít o síly napojené nebo podobné teroristickým kurdským skupinám, tento detail Turecko rozporuje či dokonce úplně odmítá.

Zatímco tedy zuřila válka proti Islámskému státu, případně i proti režimu Bašára al-Asada, napjaté postoje USA a Turecka navzájem i vůči Kurdům byly převážně přehlíženy. ISIS byl postupně odstraněn z rovnice a problém týkající se konfliktních postojů Kurdů se tak přesunul do popředí. Další faktory jako neúspěšné svržení tureckého prezidenta Erdogana, ze kterého Turecko viní turecký exil (Fethullaha Gülena) sídlící v USA, v Pensylvánii, a nepravděpodobné zlepšení vztahů mezi Tureckem a Ruskem vyústily v rozhodnutí Turecka napadnout Sýrii vlastní silou a ve spolupráci se syrskými povstaleckými spojenci vyhnat kurdské jednotky z území podél turecko-syrské hranice, které kontrolují (a kde se historicky nacházeli).

Spojené státy se nyní ocitají ve svízelné situaci, kdy neví, jak dodržovat závazek vůči svému tureckému spojenci, a přitom nezničit vztah s kurdským spojencem. Neméně důležitým cílem předejít zatím vůbec největšímu narušení aliance NATO. Právě v tomto okamžiku přichází opět na řadu Afrín.

Afrín leží daleko na západ od Manbiju a je obsazen převážně kurdskými silami, kterým nedávno pro-Asadovy síly slíbily svou pomoc proti Turecku. Mohlo by se zdát, že USA obětují Afrín, aby stabilizovaly svůj vztah s Tureckem a pomohly vyřešit situaci v Manbiju. Uvedení pro-Asadových sil do Afrinu ovšem komplikuje, či dokonce znemožňuje, jasnou cestu k mírovému řešení. Asadův režim považuje turecké úsilí za invazi a za snahu o odejmutí území, afrínský region by totiž byl pro Turecko přínosem v mnoha směrech. Dá se tedy očekávat, že bitva o Afrín bude opravdu dlouhá, drsná a krvavá, a že turecká okupace je pouhý začátek. Navzdory tomu, nebo možná právě proto budí i rozpaky a nechuť spojenců NATO vůbec zasáhnout.

Pojďme na chvíli odhlédnout od dalších proměnných (zástupné války mezi Íránem a Saúdskou Arábií, izraelské zájmy, zájmy Iráku a samotných Syřanů) a načrtnout některé zřejmé cíle tří aktérů zapojených do války v Sýrii:

USA se snaží dosáhnout několika cílů. Zaprvé porazit ISIS. Zadruhé vypudit Bašára al-Asada. Za třetí, nahradit Asadův režim spojeneckým (a doufejme i demokratickým) zřízením. Za čtvrté, nahrazením Asada dostat Rusko pryč ze Středozemí a podkopat jeho postavení v regionu, které si pro sebe vydobylo. Za páté, udržovat dobré vztahy s Tureckem jakožto důležitým spojencem NATO a zároveň s Kurdy, což jsou pro změnu jejich klíčoví regionální spojenci.

Rusko se také snaží o několik věcí. Jednak porazit ISIS a všechny ostatní rebely. Pak také udržet Asada u moci a být za to jasně odpovědné, aby maximalizovalo svůj vliv na něj. Za třetí, dostat se do takové pozice, aby, pokud by se ukázalo, že Asad nemůže vyhrát, ruské zájmy zůstaly garantovány jako součást stabilizované poválečné Sýrie. Dále si v reálu vyzkoušet bojový trénink a otestovat své vojenské a zbrojní systémy v asymetrickém bojovém prostředí skutečného světa. Za další, komplikovat a zvyšovat náklady jakéhokoli amerického cíle v regionu. Vedle toho nalomit vztah mezi USA a Kurdy. A v neposlední řadě přiživit dlouho trvající rozkol v NATO mezi Tureckem a ostatními členy.

Turecko má ovšem také vlastní cíle. Porazit ISIS. Dále zatlačit Kurdy daleko od jejich hranic a stanovit tak ochranné pásmo podél této hraniční oblasti. Třetím úkolem je demonstrovat svou moc a schopnost samostatně prosazovat a dosahovat národních bezpečnostních cílů. Dalším je otestovat si tím vším západ a to, zda podporuje či respektuje turecké zájmy nebo ne. A konečně, pokud Západ tímto testem neprojde, najít alternativní podporu (možná z Ruska).

Porážka ISIS, jediný společný cíl, který v určitém okamžiku spojil všechny tři síly, je nyní prakticky dokončena. To znamená, že bitva mezi jednotlivými mocnostmi nyní teprve začíná. Pokud by se právě teď Turecko stáhlo, došlo by k posílení Kurdů, které vidí jako existenční hrozbu. Rusko zase pochopitelně nově získané pozici v regionu a ve Středomoří, které považuje za první krok k nabytí globálního významu, prestiže i osobní bezpečnosti, opustit nechce. Pro USA by ústup zase představoval opuštění spojenců, ztrátu kredibility a odevzdání regionálního vlivu Rusku. Co tedy přijde dál?

Srovnávání s minulými událostmi je vždy ošemetné, každá situace je jedinečná a komplexní. Historie pro nás ale může být užitečná v tom smyslu, že nám pomáhá vysvětlit, co se děje nyní. Nejpodobnější a historicky nejbližší situace, ke které lze připodobnit válku v Sýrii, je španělská občanská válka. Ta byla opravdu strašlivá sama o sobě, ale to, co přišlo po ní, bylo ještě daleko ničivější.

George Hays II., Ph.D., vedoucí Katedry Mezinárodních vztahů a diplomacie na Anglo-American University v Praze.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744