Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

KOMENTÁŘ: Hrůzy v Sýrii hned tak neskončí. Co přijde po nich, může být ale ještě ničivější

KOMENTÁŘ: Hrůzy v Sýrii hned tak neskončí. Co přijde po nich, může být ale ještě ničivější

Petice, protesty i masová hnutí jsou při prosazování změn nesmírně důležité (jak vidíme momentálně třeba v České republice i na Slovensku), nicméně to, co se děje v Sýrii, zejména v oblasti Afrínu, je masivní a mnohostranný geopolitický zápas. Ani dobře míněné a pochopitelné úsilí civilistů z členských států NATO, kteří vyzývají k ukončení hrůz v Sýrii, nebude pravděpodobně mít účinek. Nevím, kdy nebo jakým způsobem konečně dojde v Sýrii k příměří. Obávám se ale, že to bude ještě nějakou dobu trvat a při čekání bude trpět mnoho nevinných lidí.

Afrín představuje geograficky a politicky významný bod. Celý syrský trojúhelník, kterému město dominuje, je jakýmsi kurdským klínem vraženým do Turecka, a to doslova. Tento ekonomicky významný cíp totiž tradičně osidlují Kurdové, kteří se dlouhodobě snaží odtrhnout část svého území od Turecka, což hraje klíčovou roli. Turecko-kurdský konflikt vyvolává násilí na obou stranách a Turecko (stejně jako jiné státy) v návaznosti na to klasifikovalo nejdříve jen určité kurdské skupiny jako teroristické organizace, nyní už za teroristickou považují vlastně jakoukoli organizovanou kurdskou jednotku. To zvyšuje napětí mezi Tureckem a NATO, resp. hlavně mezi Tureckem a USA. Proč?

V posledních syrských válkách se Spojené státy pokoušely bojovat s ISIS a s Asadovým režimem bez výrazného zapojení amerických pozemních sil. Obamova vláda chtěla vytrénovat a nasazovat místní rekruty, nicméně tato snaha skončila velkolepým fiaskem a kolaps zdlouhavého úsilí si vyžádal novou strategii. Především třeba spojení s kurdskými silami tam, kde byly k dispozici. Přestože nemělo nikdy jít o síly napojené nebo podobné teroristickým kurdským skupinám, tento detail Turecko rozporuje či dokonce úplně odmítá.

Zatímco tedy zuřila válka proti Islámskému státu, případně i proti režimu Bašára al-Asada, napjaté postoje USA a Turecka navzájem i vůči Kurdům byly převážně přehlíženy. ISIS byl postupně odstraněn z rovnice a problém týkající se konfliktních postojů Kurdů se tak přesunul do popředí. Další faktory jako neúspěšné svržení tureckého prezidenta Erdogana, ze kterého Turecko viní turecký exil (Fethullaha Gülena) sídlící v USA, v Pensylvánii, a nepravděpodobné zlepšení vztahů mezi Tureckem a Ruskem vyústily v rozhodnutí Turecka napadnout Sýrii vlastní silou a ve spolupráci se syrskými povstaleckými spojenci vyhnat kurdské jednotky z území podél turecko-syrské hranice, které kontrolují (a kde se historicky nacházeli).

Spojené státy se nyní ocitají ve svízelné situaci, kdy neví, jak dodržovat závazek vůči svému tureckému spojenci, a přitom nezničit vztah s kurdským spojencem. Neméně důležitým cílem předejít zatím vůbec největšímu narušení aliance NATO. Právě v tomto okamžiku přichází opět na řadu Afrín.

Afrín leží daleko na západ od Manbiju a je obsazen převážně kurdskými silami, kterým nedávno pro-Asadovy síly slíbily svou pomoc proti Turecku. Mohlo by se zdát, že USA obětují Afrín, aby stabilizovaly svůj vztah s Tureckem a pomohly vyřešit situaci v Manbiju. Uvedení pro-Asadových sil do Afrinu ovšem komplikuje, či dokonce znemožňuje, jasnou cestu k mírovému řešení. Asadův režim považuje turecké úsilí za invazi a za snahu o odejmutí území, afrínský region by totiž byl pro Turecko přínosem v mnoha směrech. Dá se tedy očekávat, že bitva o Afrín bude opravdu dlouhá, drsná a krvavá, a že turecká okupace je pouhý začátek. Navzdory tomu, nebo možná právě proto budí i rozpaky a nechuť spojenců NATO vůbec zasáhnout.

Pojďme na chvíli odhlédnout od dalších proměnných (zástupné války mezi Íránem a Saúdskou Arábií, izraelské zájmy, zájmy Iráku a samotných Syřanů) a načrtnout některé zřejmé cíle tří aktérů zapojených do války v Sýrii:

USA se snaží dosáhnout několika cílů. Zaprvé porazit ISIS. Zadruhé vypudit Bašára al-Asada. Za třetí, nahradit Asadův režim spojeneckým (a doufejme i demokratickým) zřízením. Za čtvrté, nahrazením Asada dostat Rusko pryč ze Středozemí a podkopat jeho postavení v regionu, které si pro sebe vydobylo. Za páté, udržovat dobré vztahy s Tureckem jakožto důležitým spojencem NATO a zároveň s Kurdy, což jsou pro změnu jejich klíčoví regionální spojenci.

Rusko se také snaží o několik věcí. Jednak porazit ISIS a všechny ostatní rebely. Pak také udržet Asada u moci a být za to jasně odpovědné, aby maximalizovalo svůj vliv na něj. Za třetí, dostat se do takové pozice, aby, pokud by se ukázalo, že Asad nemůže vyhrát, ruské zájmy zůstaly garantovány jako součást stabilizované poválečné Sýrie. Dále si v reálu vyzkoušet bojový trénink a otestovat své vojenské a zbrojní systémy v asymetrickém bojovém prostředí skutečného světa. Za další, komplikovat a zvyšovat náklady jakéhokoli amerického cíle v regionu. Vedle toho nalomit vztah mezi USA a Kurdy. A v neposlední řadě přiživit dlouho trvající rozkol v NATO mezi Tureckem a ostatními členy.

Turecko má ovšem také vlastní cíle. Porazit ISIS. Dále zatlačit Kurdy daleko od jejich hranic a stanovit tak ochranné pásmo podél této hraniční oblasti. Třetím úkolem je demonstrovat svou moc a schopnost samostatně prosazovat a dosahovat národních bezpečnostních cílů. Dalším je otestovat si tím vším západ a to, zda podporuje či respektuje turecké zájmy nebo ne. A konečně, pokud Západ tímto testem neprojde, najít alternativní podporu (možná z Ruska).

Porážka ISIS, jediný společný cíl, který v určitém okamžiku spojil všechny tři síly, je nyní prakticky dokončena. To znamená, že bitva mezi jednotlivými mocnostmi nyní teprve začíná. Pokud by se právě teď Turecko stáhlo, došlo by k posílení Kurdů, které vidí jako existenční hrozbu. Rusko zase pochopitelně nově získané pozici v regionu a ve Středomoří, které považuje za první krok k nabytí globálního významu, prestiže i osobní bezpečnosti, opustit nechce. Pro USA by ústup zase představoval opuštění spojenců, ztrátu kredibility a odevzdání regionálního vlivu Rusku. Co tedy přijde dál?

Srovnávání s minulými událostmi je vždy ošemetné, každá situace je jedinečná a komplexní. Historie pro nás ale může být užitečná v tom smyslu, že nám pomáhá vysvětlit, co se děje nyní. Nejpodobnější a historicky nejbližší situace, ke které lze připodobnit válku v Sýrii, je španělská občanská válka. Ta byla opravdu strašlivá sama o sobě, ale to, co přišlo po ní, bylo ještě daleko ničivější.

George Hays II., Ph.D., vedoucí Katedry Mezinárodních vztahů a diplomacie na Anglo-American University v Praze.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1