Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

KOMENTÁŘ: Kroupa není neomylný Bůh. I kvůli němu nám lidé věří méně než uklízečkám

KOMENTÁŘ: Kroupa není neomylný Bůh. I kvůli němu nám lidé věří méně než uklízečkám

Mezi investigativním reportérem Jankem Kroupou a šéfem Českého rozhlasu René Zavoralem vzplálo drama kvůli reportáži o Agrofertu. Jako obvykle jsou hned na světě petice, analýzy a samozřejmě i strach o svobodu slova, který nás novináře přepadá vždy, když nás někdo kritizuje. Zavoral má na své straně analýzu Fakulty sociálních věd a Radu Českého rozhlasu, Kroupa hlavně sebe a taky své kolegy.

Jeho reportáž „soudily“ tři analýzy a jedna z nich, od Institutu komunikačních studií a žurnalistky Fakulty sociálních věd, v ní našla profesní chyby. Že se tři expertní studie neshodují, není nic neobvyklého. Dejte dohromady tři experty a máte tři, možná i čtyři suverénní expertní názory. Navíc jde o specifický žánr připomínající chemii: i investigativní novináři pracují metodou pokusu-omylu, podobně jako kdysi chemik Miroslav Kalousek na financích. Svět žurnalistiky je proto plný pravdivých odhalení i velkých omylů. Nakonec jsme jen lidi, i když se často rádi stavíme nad ně.  

O fatálních omylech ostatně ví své i Kroupa, jeho někdejší reportáž na TV Nova poslala do vazby několik nevinných lidí včetně současné eurokomisařky Věry Jourové. Jen krátce: byl podzim 2006 a Kroupa se nechal obelhat architektem Markem Řičářem o údajném dotačním podvodu v Budišově, o němž do té doby nikdo nikdy neslyšel. Kroupa tehdy poslal do terénu reportéra, který natočil Řičářovy lži, načež šlo okamžitě do vazby několik vysoce postavených lidí včetně Jourové a tehdejšího starosty Budišova Péti.

Jenže celý případ se nakonec otočil o 180 stupňů. Zločincem byl ve skutečnosti Řičář, zatímco Jourovou a spol. museli pustit na svobodu. Vše skončilo velkou blamáží médií i policie a taky hezkou ironií: Jourová vysoudila odškodné a omluvu, zatímco Kroupa dostal Křepelku, cenu pro mladé novináře. „Za významný přínos televizní investigativní žurnalistice, zejména zpracováním tzv. budišovské kauzy,“ znělo zdůvodnění ocenění. Ano, dnes to vypadá jako černý humor bratrů Coenů, něco jako české Fargo bez mrtvol. V jeho duchu proto jen řekněme, že díky Kroupovi Jourová aspoň získala silný příběh pro svůj politický comeback. Něco takového by jí nezajistil ani sebelepší píárista.

Podobné omyly (i když spíš bez vazby pro nevinné, to už je extrém) se v investigativní žurnalistice stávají, nejde o úplně „čistý“ žánr. Jedna účelová dezinformace nebo zaplacený aktér klidně můžou zcela otočit vyznění. Na celém případu Budišov ale nejvíc děsí Kroupova absolutní neochota uznat byť jen píď vlastní chyby. A stejně tak i jeho trapné vymlouvání, i když ho doslova usvědčuje vlastní reportáž i slova policie, že do vazby poslala nevinné lidi na jejím základě. Tohle není názorová konzistence, jak říkají politici; tohle už je obyčejná umanutost a nebezpečné přesvědčení o vlastní neomylnosti.

Historie se opakuje i nyní. Pusťte si Kroupův rozhovor pro DVTV a vrátí vás do Budišova. Ani teď si Kroupa nepřipouští absolutně žádnou možnost vlastní chyby a místo toho jen zpochybňuje univerzitní analýzu i celou strukturu a hierarchii Českého rozhlasu včetně funkce jeho ředitele. V podstatě říká, že nic z toho nerespektuje a že ho prostě máme nechat dělat jeho práci, protože on se neplete. Veřejnoprávní média jistě připomínají papiňák plný politických tlaků. Podobná neochota pochybovat o vlastní práci je ale pro novináře stejně nebezpečná, jako když se lékař místo rentgenu spolehne jen na svůj hmatový talent.

A nejde jen o Kroupu, Budišov a Agrofert. Média dnes zažívají velkou krizi důvěry veřejnosti, když nám podle českých průzkumů věří méně lidí než uklízečkám. Důvodů je jistě víc - od exploze nových médií plných „alternativních faktů“ až po naši názorovou stádnost, která existuje, i když si ji neradi připouštíme a radši se maskujeme objektivitou. Jedním z důvodů je ale určitě i náš pocit neomylnosti a neochota uznat chybu, i když ve skutečnosti chybujeme častěji než zmíněné uklízečky. Ty možná občas neuklidí, jak měly, načež to napraví. My se místo nápravy schováváme za svobodu slova.     

  

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1