Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

KOMENTÁŘ: Nová iniciativa pravice a pat, ve kterém tahají za kratší konec tradiční formace

KOMENTÁŘ: Nová iniciativa pravice a pat, ve kterém tahají za kratší konec tradiční formace

Sice ještě nevíme, s čím dneska přijde prezident Miloš Zeman na schůzku s premiérem v demisi a předsedou nejsilnější sněmovní strany Andrejem Babišem, i tak má smysl si aspoň zevrubně zmapovat aktuální politický terén. Podstatné jsou především tyto dvě skutečnosti: lidovci a Starostové přicházejí s iniciativou, jejíž ambicí je vznik bloku šesti stran, které v dolní komoře disponují pětaosmdesáti mandáty. A Jaroslav Faltýnek veřejnost ubezpečil, že jediným kandidátem na premiéra zůstává v hnutí ANO Andrej Babiš.

Přestože nemíníme podceňovat kreativitu prezidenta, je prakticky vyloučeno, že by Miloš Zeman přišel s řešením vleklé politické krize, jehož východisko by spočívalo ve vzniku vlády, na níž by nějakým způsobem participovali občanští demokraté nebo TOP 09. Dokonce lze s pravděpodobností blížící se jistotě říct, že to bude přesně obráceně. Ostatně Miloš Zeman se dlouhodobě netají tím, že si umí představit vládu, kterou ve sněmovně podrží aliance složená z hnutí ANO, komunistů a SPD Tomia Okamury.

Tím ale výčet slabin iniciativy lidovců a Starostů nekončí. Předně: předseda Pirátů Ivan Bartoš, podobně jako předseda občanských demokratů Petr Fiala, na tiskové konferenci po poledni ve sněmovně přiznali, že o plánu zatím nic nevědí. Dále: pokud by se na něm nějakým způsobem účastnili – a je to krajně nejisté – sociální demokraté, především Piráti se budou nejspíš držet hodně zpátky. Přece jenom to byli také oni, kdo kromě Babiše a Okamury profitoval z všeobecného znechucení politikou.

Bartoš by si měl proto dávat obzvlášť pozor, aby nebyl označován za spojence politiků z TOP 09 nebo ODS. Zatím si to podle všeho velice dobře uvědomuje. Určitě to ale neznamená, že Piráti ustojí tlak, který na ně je a bude z obou bloků vyvíjen. V jejich zájmu je si ale uchovat dostatečný a zřetelný odstup nejen od oligarchů, ale také od kmotrů. Bez nich by totiž možná nebyli parlamentní stranou. A pokud se přidají na jejich stranu, nemusejí jí být už po příštích volbách. Podobně se to má také se sociální demokracií.

Zcela jistě totiž není v zájmu nového vedení ČSSD, pokud jde o vyhlídky k příštím volbám, aby se objevovali na společných záběrech s Petrem Fialou nebo Miroslavem Kalouskem. Přece jenom to byly neoliberální vlády jejich dvou stran, tedy vláda Mirka Topolánka a Petra Nečase, jejichž asociální reformy značně ztížili život všech nízko příjmových a na všech možných periferiích přežívajících segmentů společnosti. Jednoduše řečeno platí, že jde o tradiční voliče levice. A pokud chce ČSSD zůstat v české politice relevantní silou, neměla by si naštvat zbytky těch, kteří ji zůstali věrní.

Zkrátka a dobře: svízel iniciativy pravice spočívá v tom, že počítá také s jednou levicovou a jednou protestní formací. Proto žádný takový blok nevznikne, a kdyby náhodou přece jen ano, bude programově nesourodý. Jeho strany by spojovalo – pokud vůbec – jediné: odpor k Babišovi. Jinak nic. A to je na vznik funkční vlády – navíc menšinové – přece jenom pořád málo. Pokud tedy Bělobrádek mluvil dneska v atriu sněmovny o tom, že by aliance stran složená z ODS, Pirátů, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN disponovala ve sněmovně pětaosmdesáti mandáty, což je o sedm více, než kolik jich má hnutí ANO, je třeba to brát s rezervou.

Na závěr je třeba učinit poznámku: ani vyhlídky Andreje Babiše nejsou zrovna růžové. Sociální demokraté totiž potvrdili, že si sice umějí představit návrat k jednání o vládě s hnutím ANO, avšak pouze za předpokladu, že vznikne vláda bez něj. V opačném případě chtějí zastávat roli principiální a současně konstruktivní opozice. Stále viditelnější problémy začíná mít Babiš také uvnitř svého hnutí. Pokud ho Zeman bude tlačit ke vzniku menšinové vlády, která by se opírala o nácky z SPD, může se dost dobře stát, že se mu začne drolit jeho poslanecký klub. Což je to poslední, co premiér v demisi potřebuje.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1