Komu hodit záchranné lano? Nemá smysl držet nad vodou firmy, co si bez konjunktury neporadí

Vojtěch Kristen

16. 04. 2020 • 12:00

KOMENTÁŘ VOJTĚCHA KRISTENA | John Rockefeller, Thomas Alva Edison nebo Steve Jobs. Co mají tyto podnikatelské ikony minulých staletí společného? Všem se připisuje citát o tom, že každá krize je zároveň i příležitostí. Ale ne, ani jeden z nich onu příležitost nemyslel ve smyslu natáhnout ruku ke státní pokladně a ukrojit si z eráru.

Pointa těch slov leží pochopitelně jinde – aby se podniky krizi pasivně nepoddávaly a využily ji jako příležitost k růstu. Pokud během té doby osekají zbytečné, neúčelné náklady, zruší slepé vývojové větve a zvýší efektivitu, nakonec jim to pomůže k dlouhodobé udržitelnosti. Jde vlastně o takový byznysový darwinismus. Dobrých příkladů je i v Česku spousta – bageterie, která vstříc uzavřeným prodejnám uspíšila nasazení e-shopu o několik měsíců; taxikáři, kteří se přeorientovali na dovážku jídla; nanotechnologická firma, která vmžiku dokázala mnohonásobně naškálovat produkci roušek. O rozvoji digitalizace ve firmách ani nemluvě.

Jsou ale podniky a odvětví, které jako by viděly onu příležitost spíše v tom ukrojit si z eráru. Sektorů, které si v posledních dnech agilně říkají o státní dotace, je až až: slyšet jsou maloobchodníci, komunikační agentury, fitness centra… Všichni přitom unisono argumentují, jak drtivě jejich sektor současná krize zasáhla, jak podstatný přínos pro českou společnost reprezentují. A jaká by to byla katastrofa, pokud by některé jejich podniky měly nadobro zavřít. Opravdu?

„Co kdyby“

Tak předně: epidemie koronaviru a s ní spjatá opatření výrazně postihla většinu podniků naší ekonomiky. Pokud necháme stranou některá odvětví e-commerce, farmacii a logistiku, zbytek byl zasažen velmi tvrdě. Občas existenčně. Jednoduché to dnes nemá nikdo, a stát by měl napřímo – tedy mimo své plošné programy kurzarbeitu, garancí za půjčky či daňového liberačního balíčku – pomoci skutečně jen těm nejzasaženějším. 

Ono se to sice moc hezky neposlouchá, ale dost podniků se mohlo na krizi připravit o dost lépe. Vybudovat odolnější finanční rezervy, jež firmě umožní přežít pár měsíců bez tržeb, více diverzifikovat byznys, aby jedna událost, jediná bílá labuť, kompletně neochromila všechny příjmy. Docílit větší efektivity. To, že si firmy zvykly na pohodlné přežívání v ekonomické konjunktuře za minimální marži by dnes nemělo být hlavním argumentem pro jejich záchranu. 

Trefně to zpětně popsal podnikatel Filip Šimoník – spolumajitel restaurace Kuchyň, která musela kvůli koronavirovým opatřením zavřít jako jedna z prvních. „Naše pozornost se zaměřovala spíš na nové příležitosti než na ladění stávajících podniků a přípravu scénářů ‚co kdyby‘. Jenže kdo chce v období růstu poslouchat na poradách i ve své hlavě tyto zlé hlasy? Navíc jsem nechtěl být za hnidopicha, pesimistu, sejčka. A doufal jsem, že síla skupiny, stát, společnost… nás podrží.“ Podnikatel se věnuje hlavně sebereflexi a hledání chyb ve vlastním podnikání, dost podniků se ale v jeho slovech určitě dokáže také najít. 

Proto až v novinách uslyšíte další firmu, další oborovou asociaci žádat stát o přímé dotace, zamyslete se, zda byste daný sektor sami podpořili. Z vlastní kapsy. Jestli je jejich přínos společnosti skutečně tak nepostradatelný, že by byl případný krach několika jejich nejslabších podniků skutečně takovou tragédií. Zda jejich byznys plán záměrně neignoroval rizika pro agresivnější expanzi s tím, že když půjde do tuhého, „někdo je podrží“. Jestli je jejich fungování udržitelné bez ohledu na fázi ekonomického cyklu, nebo zda se jim dařilo přežívat jenom v době konjunktury. Přímé dotace, které tyto podniky a sektory případně dostanou od státu, totiž nakonec zaplatíme my všichni.

SDÍLET